Princ Alexandr poznal princeznu Biancu na královském plese, kde byli oba mezi pozvanými. Bianca byla na plese zvolena nejkrásnější tanečnicí a Alexandr tanečníkem. Společně byli zvoleni i nejkrásnějším párem plesu. Nikoho proto nepřekvapilo, že se brzy slavily zásnuby a do roka svatba. Princ byl neskonale pyšný, že má tak krásnou nevěstu, kterou mu všichni záviděli. Princezna na tom byla podobně.

Daleko od království, kde vládl nyní už král Alexandr a královna Bianca, bydle obr Waldar. Jeho koníčkem bylo sbírat všechny krásné předměty, nezáleželo mu na tom, komu patří, zda se jedná o věc nebo živou bytost. Majitelům už ukradl stříbrnou mluvící lišku, Ptáka Ohniváka nebo kouzelnou flétnu, které hudbou uzdravovala. Když se obr doslechl, že Bianca je mimořádné krásnou královnu, ba co nejkrásnější, rozhodl se zařadit ji do své sbírky. Královny se na nic neptal, nezajímal se o její názor a pomocí kouzla černé magie ji přenesl do svého paláce. Bianca se nestačila ani leknout a už byla ve zlaté kleci uprostřed obrova paláce. Obr celou svojí sbírku měl ve zlatých klecích a vitrínách, vlastně to bylo jedno velké a smutné vězení.

Král Alessandr byl velmi smutný a osamělý, z počátku uvažoval o tom, že se znovu ožení, protože pokládal Biancu se zcela ztracenou. Nejvíce ho mrzelo, že království přestalo být královstvím, kterému vládl nejkrásnější pár. Účastnil se mnoha plesů, tančil s jinými krásnými princeznami, ale žádná se mu nelíbila tolik jako Bianca. Tak to trvalo několik let. Pomalu se smiřoval s tím, že už žádnou takovou krasavici nenajde. Pak si ale začal uvědomovat, že chybí prostě Bianca. Že ji nikdo jiný nemůže nahradit, i kdyby byla ještě krásnější a oblíbenější.

Bianca mezi tím byla stále vězněm obrovi sbírky a cítila se už jen jako pouhá věc. Stýskalo se jí po dřívějším životě, po krásných plesech, paláci a nejvíc po Alexandrovi. Waldar se občas chodil kochat svými úlovky, jak to sběratelé dělávají. Jednoho dne se u zlaté klece, kde byla vězněna Bianca, zastavil déle. A byl překvapen. Překvapilo ho to, proč tak obyčejný a nehezký exponát je součástí jeho sbírky. Co se stalo? Za těch několik let, kdy u něj musela Bianca zůstat, jednoduše zestárla. Neprospělo ji ani držení v kleci bez slunce a vzduchu. A co udělá bezcitný sběratel, když se mu nějaký objekt už nelíbí? Vyřadí ho ze své sbírky, vyhodí ho.  A než se Bianca stačila leknout, byla venku z obrova paláce.

Jaké štěstí! Je volná! Bianca nevěděla kam jít, proto zamířila do zámku, kde bydlel král Alexandr. Ale bála se, zda ji král vůbec pozná.

Bianca se nechala ohlásit, že chce mluvit s králem, stráže si ji nepamatovali. Ale král ano, hned ji poznal.

Byl samozřejmě zaskočen, protože si myslel, že ji už nikdy neuvidí, ale nesmírně rád.

Král i královna byli zase spolu, byli rádi, že se mají a už jim nezáleželo na tom, zda je okolí považuje za krásné. Místo pořádání plesů se věnovali jiným zálibám.