Jednou v bahně, na předměstí
našla jsem svůj klíč ke štěstí.
Hodila mi ho tam víla,
malá, krásná, roztomilá.
Nebyla to víla zlá,
ale jako fakt mi přišlo,
že se u toho uchichtla.
Nooo, to bylo něco pro mě,
to fakt sorry jako,
ale nehodlám se hrabat v bahně.
Vždyť musí být i jiný klíč!
A tak jsem začala hledat:
v knihách
v domě
na netu i ve svý hlavě
v nákupáku
na vinicích na Moravě...
...aaa chvilku obrýý
a tach šekam eeeše víss...
Jenže štěstí bylo z čista-jasna,
vždycky rychle pryč.
Slyším hlásek:
„Marně, marně,
je čas začít hledat v bahně.“
A protože jsem holka zvídavá a čilá,
do bahna jsem se ponořila.
Klesala jsem po.. ma.. lu.. a dlooouhooo,
až jsem byla na dně.
- Sama -
TMA
a ticho
Žádný lehce…hravě
jen já a tlukot srdce
Bum bum..Bum bum..Bum bum
A pak mi to došlo!
Vždyť to je ten klíč!!!
Kdo má uši, tak ať slyší:
Poslouchej své SRDCE,
VNÍMEJ každý úder,
žij TEĎ teď..TEĎ teď..TEĎ teď
A z náhlého čista-jasna
jsem postoupila výš.
Nechci vám tu namlouvati,
že život můj je jak růžový sad.
Je to celkem důležité
sem tam dolů, do bahna zavítat
trochu to tam porovnat
a pár pokladů vyhrabat.
Jen učme se:
žít v přítomnosti,
být vděční za maličkosti
srdce své víc poslouchat.
Říkáte si, co ta víla?
Jak ta se tam objevila?
Tu vílu krásnou
tu mám v sobě,
ve svém srdci!
Je to totiž Duše má.
Dávej dobrý pozor, co ti říká,
má hodně tenký hlásek,
já ji často přeslechla.
A proto radši:
Každý ráno „dáme kávu“,
pokecáme, zatančíme, zazpíváme
a pak HURÁÁÁ do SVĚTA.
Text a ilustrace: Miluna
