Od malička jsem prolézala půdu u babičky a objevovala skryté a zapomenuté poklady. Můj děda patřil k typům člověka " shromažďovatel" se stylem nic se nesmí vyhodit, jednou se to bude hodit.

Asi je tato vlastnost dědičná . A tak s prvním vlastním bydlením jsem začala některé kousky stěhovat k sobě. Na stěnách jsem měla kompletní sbírku starých fotek všech svých pradědečků ve zlatých rámech. Pak také starou kredenc, obrovskou skříň (to nebyl dobrý nápad, hlavně když jsem se pořád stěhovala).... Některé kusy mám pořád, některé se přestěhovaly k někomu jinému a slouží dál.

Po narození dětí a přestěhování konečně do svého jsem si dala na pár let pauzu. Sice nové věci jsou fajn, ale chybí jim taková ta duše. A já začala opět prolézat půdy a hledat malé kousky, které nenápadně vpašuji domů. Zdůrazňuji nenápadně. S manželem se trochu rozcházíme v názorech na zařízení bydlení.

A při poslední návštěve jsem ulovila několik maličkostí. Jednu starou židli, jednu starou lavici, jedny dveře od spíže, 2 koše, taburet a malý  stolek.

A s trochou práce, barvy je začlenila do našeho domů.

Tak a tady je máte.

První byla židle. Je opravdu dost stará, jedna jediná. Jak dlouho ležela na půdě těžko říct, 20 let, 40 let...50 let. Několikrát natřená vším co bylo po ruce, kapánek prožraná červotočem.

Nejdříve jsem ji pořádně obrousila a natřela proti červotočům. Chci si ji nechat k šicímu stroji, tak barvu nátěru jsem zvolila bílou. No pořád to nebylo ono. Bílá je sice pěkná, ale nějak to nevystihovalo tu mou židli. Na ozdobení posloužil jeden list z kapradí a trocha šedé barvy.

S pomocí jemného smirku uděláme patinu, jako že už na ní sedělo mnoho zadků

Trocha laku na závěr a krasavice je tady

tak co na ni říkáte ????

A za chvilku příběh o staré lavici.