Toto je poprvé, co píši nějaký blog. Ne že bych nebyl kamarád s novými technologiemi, ale nějak mi to dosud nerezonovalo uvnitř. Asi mne nejvíc odrazují anonymní disktutující se svými písmenkovými výlevy, které by jim stud - pod svým jménem, nahlas a za plného fungování smyslů - nejspíš nedovolil vypustit z jejich ústního otvoru. Možná jsem příliš velký optimista nebo idealista. Možná mám příliš zakořeněnou výchovu rodičů a babičky s dědou, že se má mluvit a konat pravda a nemá se krást. A stále naivně věřím, že takto podobně smýšlejí i ostatní. Optimismem mne naplňuje, že při svých cestách hodně daleko od domoviny se s takovými lidmi potkávám.

Je pro mne stále neuvěřitelné, že lidé na Facebooku a Twitteru generují naprosto lživé, smyšlené a nepodložené informace jen aby získali krátkodobý prospěch z kliků na svůj příspěvek. Já vím, kamarádi mi říkají: nečti ty příspěvky v diskuzích. Dokonce někteří kolegové z počítačové branže zastávají názor, že internet je médium, kde se prostě nepíše pravda. Stále se s degradací internetu nemohu smířit. Přijde mi smutné, že tak chytrý a nápomocný nástroj pro lidstvo si lidstvo samo dokáže tak zprofanovat a zničit. A není to o tom, že mám používat svou hlavu při užívání internetu, jak se někteří snaží omlouvat nepravdivé příspěvky. Troufám si říct, že drtivá většina uživatelů ani netuší, jak hodnověrně vypadající příspěvek zneužívá jejich pozitivního myšlení a podvědomě přerovnává jejich žebříček hodnot a priorit.

Nevím kam se jako lidstvo řítíme, když musíme přemýšlet o dobré zprávě (dobrém skutku) zda-li je opravdu dobrá(ý). Rytíři kdysi dávno dbali na svou čest a byli pro ní ochotni i umřít. Podobně mniši pro pravdu (a teď nemám na mysli středověké praktiky církve při prosazování toho "správného" náboženství). Anebo spousta jiných neznámých lidí na které si pomalu už ani nechceme vzpomenout.

Dnes pro získání materiální hmoty udělá většina lidí cokoliv, včetně bolesti svým nejbližším. Mám na to svou teorii. Jako lidstvo se máme již velmi, velmi dlouho příliš dobře. Rozhodně nechci přivolávat války či jiné katastrofy. Ale přes 70 let jsme si jako lidstvo nesáhli na své dno. Tedy řešit to základní - jak se najíst a probudit se živý do následujícího dne. A to by čas od času každému tvoru na planětě prospělo. Pokora, skromnost, zavnímat přirozený běhu přírody.

I přes možná negativní filozofický nádech předchozích řádků přeji Vám kreativní dny s pozitivními myšlenkami.

Petr