Dnešní prapodivná doba plná Covidu19 a kiber světa vybízí k úvahám nad tím, co je důležité. Úvahy se točí kolem zdraví rodiny a přátel. Jakási úzkost a strach se kolem nás neustále otáčí. V tomhle mám ráda český národ, protože si dokážeme najít satiru i v těch nejtěžších dobách. Všechno toto dění je velice vidět a slyšet. Není snad jediný den, kdy bychom nezaslechli v televizi nebo rádiu slovo koronavirus. A když náhodou nějaký den vynecháme vysílání, stává se z koronaviru univerzální konverzační téma. Troufám si ale napsat, že všechen ten mediální kolotoč napomáhá jakési slepotě. Sami si položme otázku, kdy jsme naposledy slyšeli o ubývajících děštných pralesech, o vymírání korálů či o problematice kůrovce? Nebo alespoň o nějakém pokroku v konzumu v podobě snížení plastového odpadu? Všechny ostatní problémy jakoby vymizely ze světa. Zůstala tu jen ,,pandemie,,.

A přeci bych ráda tuto tématickou slupku prolomila a nabídla vám počtení, poněkud vážnějšího rázu. Jedná se o esej, kterou jsem kdysi s velkým zájmem zpracovávala k předmětu na vysoké škole.  Dlouho jsem přemýšlela, jestli jí zveřejním a nakonec jsem dospěla k názoru, že esej v šuplíku je naprosto k ničemu. Přednostně by přeci měla sloužit k předávání informací a polemice nad čtenými poznatky, tak proč ji nepředat dál? :) 

Esej se zabývá vymíráním druhů. Opírá se o fakta odborné literatury. Věřím, že některé z vás téma zaujme. Za všechny komentáře, hlavně za ty bouřlivé, budu velmi vděčná. Stále věřím, že nám náš svět není lhostejný, i když máme nyní jiné starosti.

1     Anotace

Tato semestrální práce na téma vymírání druhů vznikla pro předmět Agroekologie. Nejprve definuje pojem vymírání a předává základní přehled dané problematiky. Snaží se najít odpověď na otázku, zda je extinkce nezbytná, či nikoliv. Nahlédne do historie, díky které lze poukázat na to, že vymírání je do jisté míry přirozené. Stručný historický přehled poslouží k porovnání s přítomnou kvantitou vymírání. Závěrem se práce dotýká tzv. šestého vymírání druhů a zabývá se lidským přičiněním k problematice vymírání.

2     Úvod

Podle ekologického slovníku je pojem vymírání stručně popsán, jako snižování počtů jedinců v populaci. Mizení, až postupný zánik druhů rostlin i živočichů buď nezměrným působením člověka, nebo přírodní změnou živočišných podmínek druhu mimo možnost jeho působení (Jakrlová & Pelikán 2010). Vymírání z hlediska působení člověka může úzce souviset s ekonomikou, tedy s co nejvyšším zájmem na výnosu zisku (Primack et al. 2001). Také vzniká z nedbalosti, kdy zanikají druhy rostlin a živočichů aktivním ničením a lovem, nadměrným nebo neuváženým sběrem rostlin, těžbou dřevin, cílevědomým pronásledováním atp. V neposlední řadě přímým nebo nepřímým ničením stanovišť rostlin nebo živočichů (Jakrlová & Pelikán 2010). V této práci se zaměříme především na vliv člověka.

3     Korelace, extinkce a speciace jako nepřirozenost?

V současnosti je popsáno asi 1,5 miliónu druhů, avšak přinejmenším dvojnásobný počet druhů je dosud nepopsán. Jedná se především o hmyz a další členovce v tropech (Primack et al. 2001). Přihlédneme-li k tomu, že svět od svého vzniku až k dnešní přítomnosti obývalo 5-50 miliard různých živočichů, z nichž v naší přítomnosti je pouhá tisícina, je až téměř neuvěřitelné, že 99,9% živočichů již zcela vymřelo (Raup 1995). Náš svět zažil celkem pět epizod tzv. hromadného vymírání (mass extinction), což se udává, jako hlavní příčina vymírání druhů (Primack et al. 2001). Ne však jediná. K vymření druhu může dojít přímou predací, anebo konkurenčními boji o zdroje. Jeden druh může způsobit vymření jiného druhu. Faktory, které předurčují přetrvání nebo vymření určitého druhu, nejsou ještě zcela jasné, ale extinkce je – stejně jako speciace – přirozenou součástí přírody (Primack et al. 2001).

Avšak, je-li speciace skutečně přirozenou součástí přírodních procesů, proč bychom měli vlastně ve vymírání druhů bránit? Raup se eticky domnívá, že vymírání je důležité pro uvědomění si, že lidská existence není ani zdaleka tak samozřejmá, za jakou jí máme díky stabilnímu a předvídatelnému prostředí pro život, které nám dává Země. Pravdou ale je, že existence všech druhů doposud skončila nezdarem. Ať už postupným a pokojným vymíráním nebo vymíráním násilným, bez přičinění ze své strany (1995). Darwin se nebál tvrdit ve svém díle O původu druhů: "Samozřejmě, vymírání je dobrá věc, protože slouží k vymýcení méně přizpůsobivých druhů" (Raup 1995).

To může být uspokojující odpověď pro naši populaci, neboť apokalyptických vizí lidé vytvořili nesčetné množství. Science-fiction o našem konci jen kvete. Je to ale dostatečná odpověď pro naše pozemské okolí, které nám život umožňuje?

Chyba je v rychlosti speciace a extinkce, které probíhají přímo před našima očima. Obvykle je speciace velmi pomalá a spočívá v postupném hromadění mutací a posunu alelových frekvencí po dobu tisíců, ale většinou milionů let. Je-li rychlost speciace stejná nebo větší než rychlost extinkce, bude druhová rozmanitost konstantní nebo vzrůstající. Až doposud bylo vše tímto způsobem v rovnováze. Současná míra extinkce je v důsledku lidské činnosti asi sto- až tisíckrát větší. Mnozí, jako třeba spisovatelka Elizabeth Kolbertová (2018), ji proto označují jako šesté hromadné vymírání. Ztráta druhů je zcela bezpříkladná, ojedinělá a hlavně nezvratná (Primack et al. 2001). Ponor do stručné historie napomůže k pochopení vážnosti tématu.

4     Objev vymírání aneb velký AHA moment paleontologie 19. století

Již v počátcích 19. století zjistili geologové, že krátké trvání fosilních druhů poskytuje ten nejlepší prostředek k uspořádání geologických událostí v čase. Geolog je schopen datovat horninu s velkou přesností v čase díky fosiliím (Raup 1995). Za otce objevu vymírání můžeme považovat George Cuviera, francouzského přírodovědce a zoologa. Jako první dokázal sestavit nalezené fosílie do věrohodných forem a díky tomu zjistil, že před lidstvem existoval rozmanitý život, který lze rozdělit na různá období. Na ,,svět, který nám předcházel“. Ačkoliv je řada Cuvierových myšlenek dnes vyvrácena, přeci jen se ukázalo, že jeho nejdivočejší tvrzení jsou překvapivě přesná. Život na zemi býval narušován ,,hroznými událostmi“, jejichž oběťmi byl ,,bezpočet živých organismů“. Tyto události nelze vysvětlit silami nebo ,,činiteli“ působivými v současnosti. Příroda opravdu příležitostně ,,mění směr“ a v takových okamžicích jako by byla přerušena ,,funkční vlákna“ (Kolbertová 2018).

K prokázání pěti vymírání, které nás předcházely, Cuvierovy myšlenky zatím ještě nestačily. Napomohl tomu anglický právník a geolog Charles Lyell, který je považován za otce moderní geologie. Lyell dokázal ze země vyčíst řadu historických událostí. Pokud jde o vymírání, postupovalo velmi pomalým tempem, a to tak pomalým, že si ho nikdo v nějakém daném čase ani místě nemohl povšimnout. Ovšem trpěl mylnou představou, že všechny druhy, které kdy existovaly a zmizely, se mohou znovu objevit (Kolbertová 2018).

Na tyto myšlenky navázal Darwin, který přišel s myšlenkou přirozeného výběru. Je-li vymírání způsobeno přírodním výběrem a jen přírodním výběrem, tyto dva procesy musejí probíhat zhruba stejnou rychlostí. A možná, že k vymírání bude docházet pozvolněji. Naprosté vyhubení nějaké skupiny je zpravidla pomalejší proces, než její vznik. Z těchto pomalých postupných změn nic nevidíme. Je tedy logické, že být svědkem vymírání by mělo být stejně obtížné jako speciace. A přesto nebylo. Už za Darwinova života byla lidmi vyhubena například alka velká (Pinguinus impennis) pro peří, maso a vycpané trofeje (Kolbertová 2018).

I přes tato poznání se vymírání živočichů a rostlin nikdy nestalo samostatnou vědní disciplínou. Geologové a paleontologové se u fosílií netáží, jak vymřeli, ale pouze kdy. Diskusí ohledně tohoto tématu je dodnes poskrovnu i mezi biology (Raup 1995).

Hromadná vymírání, kterých bylo prozatím prokázáno pět, jsou však velmi diskutovaným tématem, protože je nelze nijak prokázat. Vymírání samotné je dobře zdokumentované díky fosilním nálezům, ale příčina? Ta je jen obtížně dohledatelná. Mluví se o přírodních katastrofách, asteroidech, vulkanismu a dokonce i o kosmickém záření. Nejstarší známé hromadné vymírání se stalo na počátku kambria zhruba před 550 miliony let. Nejmladší hromadné vymírání se odehrálo v pleistocénu (zhruba před 100 000 až 50 000 lety) (Raup 1995).

5     Šesté vymírání druhů

Nezvratnost tohoto procesu výborně popisuje kniha výše zmiňované Kolbertové – Šesté vymírání s podnadpisem nepřirozený příběh. Autorka zde až s detektivní nadsázkou vypráví celkem třináct příběhů, které mluví o druzích, které už zcela vymizely. Detektivky s nešťastným koncem (2018). Termín ,,vyhynulý´“ má mnoho významů a jeho obsah se může lišit v závislosti na kontextu. Nicméně druh je považován za vyhynulý, pokud nikde na světě nepřežívá příslušník druhu. Druhy jsou považovány za vyhynulé ve volné přírodě, jestliže jedinci přežívají pouze v zajetí nebo jiných, lidmi kontrolovaných místech. Například Franklinův strom je ve volné přírodě vyhynulý, ale v zajetí se mu daří dobře. V obou těchto případech mohou být druhy považovány za globálně vyhynulé (Primack et al. 2001).

Druh může být také považován za místně vyhynulý, když ho dlouho nepotkáváme na místě, kde býval, ale ještě ho občas potkáme na jiných místech. Za ekologicky vyhynulé můžeme považovat ty druhy, které jsou již v tak nízkém počtu, že jejich vliv na jiné druhy ve společenstvu je zanedbatelný. Například tygra zastupuje ve volné přírodě ještě pár jedinců, ale jejich vliv na populaci kořisti je bezvýznamný. Jedinou otázku, kterou si můžeme klást je, jak dlouho ještě bude druh existovat? Můžou to být roky i desetiletí, ale stejně jsou tyto druhy i přes všechna ochranná opatření odsouzené dříve či později k vyhynutí. Těmto druhům se často také říká ,,oživlé mrtvoly“ (Primack et al. 2001).

Tento poslední příklad vystihuje Alleho efekt, který popisuje, že jak nadměrné množství populace, tak také příliš nízká početnost, kdy hrozí vymizení populace, jsou vždy škodlivé (Jakrlová & Pelikán 2010). Tímto způsobem vymřela například Alka velká (Pinguinus impennis), jejíž smutný příběh zachytila Kolbertová (2018).

6     Vymírání vyvolané lidmi

Jelikož rozmary přírody lidé nijak nedokáží ovlivnit, tato práce se více zaměřuje na razantní vliv lidské činnosti, který bez nadsázky devastuje životní prostředí. Již jsme si ujasnili pojem vymírání jak z aktuálního hlediska, tak historického. Víme, že extinkce je do jisté míry přirozená. Nyní se zaměříme na téma, které každý z nás může ovlivnit svým vlastním počínáním a to je vymírání vyvolané lidskou činností.

Dle Primacka et al. si lidé podmaňují ekosystém třemi způsoby:

1. Zemský povrch – Využití půdy člověkem a poptávka po zdrojích přetvořily více než polovinu povrchu Země (mimo oblasti pokryté ledem)
2. Koloběh dusíku – Každým rokem se následkem lidských činností, jako je kultivace rostlin, které vážou dusík, používání dusíkatých hnojiv a spalování fosilních paliv, uvolní do pozemských systémů více dusíku, než je dodáno přirozenými biologickými a fyzikálními procesy.
3. Koloběh plynného uhlíku – V polovině 21. století bude mít spalování fosilních paliv za následek zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého v zemské atmosféře (2001).

Jak tedy ovlivňuje lidská aktivita rychlost vymírání v současnosti? Na základě dostupných záznamů se odhaduje, že od roku 1600 vyhynulo přibližně 87 druhů savců a 131 druhů ptáků. Tyto počty by se možná nemusely zdát tak alarmující, kdyby počty prudce nestoupaly. Především v posledních 150 letech rychlost vymírání dramaticky stoupla během let 1600 – 1700 na jeden druh za jedno desetiletí. Ale v letech 1850 – 1950 už na jeden druh za rok. Toto zvyšování rychlosti vymírání je vážným důkazem ohrožení biologické diversity (Primack et al. 2001).

6.1   A příčiny toho všeho?

Rozvoj průmyslového kapitalismu, ohromné průmyslové a komerční aktivity spojené s globální ekonomikou (těžba nerostných surovin, chov dobytka, komerční rybolov, těžba dřeva, pěstování plodin, výstavba přehrad), přičemž počátečním impulzem je zisk (Primack et al. 2001).

7      Závěr

Práce popsala a definovala vymírání druhů. Na základě prostudované literatury bylo prokázáno, že extinkce a speciace historicky vzájemně korelují, avšak s přičiněním člověka dochází v posledních staletích k narušení rovnováhy a vymírání druhů stoupá do alarmujících čísel, a proto se v dnešní době mluví o šestém hromadném vymírání. To vše je způsobeno především člověkem, který upřednostňuje zisk před etikou.

8     Seznam prostudované literatury: 

Jakrlová J, Pelikán J. 2010. Ekologický slovník terminologický a výkladový. Praha, Fortuna.

Kolbertová E. 2018. Šesté vymírání: nepřirozený příběh. Brno, Barrister & Principal.

Primack RB. 2001. Biologické principy ochrany přírody. Praha, Portál.

Raup DM. 1995. O zániku druhů: je Darwinova teorie o přežívání nejkvalitnějších druhů jediným vysvětlením vývoje života na Zemi?. Praha, Nakladatelství Lidové noviny.