Mrzí mě to.

Miluju len. Semínka jen tak rozhozená v záhonech, která vykvetou odrazem nebe, zelené tobolky, i později nahnědlé, které chrastí příslibem dalšího jara. A mám ráda lněné látky, jejich strukturu, chladivost, i tu mačkavost.

Před nějakou dobou jsem se začala pídit po firmě, která u nás lněné látky prodává, nejlépe české. Narazila jsem na dva dodavatele, hurá, jeden sídlí nedaleko od nás. Nějaká emailová komunikace, přišly mi vzorečky látek, zajásala jsem, nad nabídkou i cenami. A objednala.

Krok druhý - vydala jsem se do firmy s baťohem na zádech, abych si objednávku převzala. Na místě jsem nešetřila pochvalnými slovy, opravdu překrásný materiál.

Moje nadšení bohužel nebylo dlouhé. Jednalo se jen o výprodej skladu, lněná metráž byla tedy už jen v konečném množství. Tkaná u nás, to ano, možná dokonce v našem městě, len ale vyrostl... no, jasně, v Číně, popřípadě v Belgii.

Nevěděla jsem, že situace v tomhle oboru je tak tristní, že už asi není cesty zpět. Korunu k tomu dodalo zjištění, že jedna šikovná ženská, co šije valašské "tradiční" haleny, pro látky jezdí do Salzburgu.