Svět je plný zvuků.

Různých zvuků. Hlasitých, méně hlasitých, nepříjemných, příjemných.

Všech možných i nemožných zvuků.

Ale jeden zvuk mám ze všech nejraději.

Ticho.

Poslouchejte ticho. Taky jste si toho všimli? Jak každé ticho zní jinak?

Jinak zní ticho v lese. Ticho v lese voní. Podle ročního období. Pryskyřicí. Suchem. Houbami. Hlínou a blátem. Zimou.

Nebo takové ticho v jeskyni. Je jiné, je hluboké, úplně ohromující a ochromující. Nekonečné. Pohlcující.

Co teprve ticho na horách.

To je panečku ticho. Horské ticho je ticho naplněné časoprostorem.

Mocné. Rostoucí. Narůstající.

Je čímdál větší a vy jste čímdál menší a nepatrnější.

Ticho výjimečné a osvobozující.

Nebo taky svazující, podle toho, jak se člověk právě cítí.

Nejkrásnější ticho je mlčení ve dvou.

Ne takové to mlčení, kdy je jeden uražený a druhý ponížený.

Právě naopak. Souznění dvou duší jdoucích spolu životem.

Myšlenky, co se přenášejí všemi ostatními smysly a napadají vás oba dva.

Pohledy, které řeknou vše lépe než slova. Sdílená přítomnost.

Ticho plné nebeských fanfár.

Láska je to nejhlučnější ticho, ticho tak silně znějící, až duní a bolí. Omamuje.

Nejsilnější ticho v nás.

Protože ticho je klid.

Klid je stabilita. Ticho na pevných základech, bezpečný přístav, kotva.

Také už se odmlčím. Není třeba dalších slov, přenechám prostor vašim vlastním myšlenkám.

Jen mám maličkou prosbičku:

„Moji drazí, zkuste taky poslouchat ticho...“