Nejtragičtější víkend... na silnicích zemřelo kdovíkolik lidí... prásk...

Včera nedaleko od nás, BMW ve stromě a v teplovodu, řidič nepřežil... prásk...

Jedu před chvílí z pošty, kolem krásná krajina, nádherné počasí - a já myslím na ty, kteří tady zničehonic nejsou. Jedno zaváhání, nepozornost.. jedno prásk... a je to.

Hlavou se mi honí vzpomínky. Podzim 1991, autoškola, je mi sedmnáct a půl, první jízda ve stodvacítce. "Posaďte se, přivažte se, zařaďte, pouštějte spojku a rozjeďte se. Hmmm. Tak ještě jednou. Mno. A ještě jednou... Vy už jste jezdila, že?"  "No tak jedeme na silnici..." Řidičák mi pak platil přesně ode dne osmnáctých narozenin.

Listopad 1993, řidičák ještě neoschnul. Že prý mám odvézt sestru a její kamarádky na diskotéku. To se mi ale nechce... no budiž. Děvčata se překřikují, já zamachruju... Prásk! Smyk - naprosto nová zkušenost. Škoda 100 se točí přes všechny osy, co jich má, dopadá na kola. Počítáme životy, nohy a ruce - všichni celí. Nezasloužila jsem si to! Ale oni ještě míň, zaplať pánbu, doteď děkuju andělíčkovi strážníčkovi, kterému se ještě nechtělo spát. 

Řidičák šel do úschovy, pokuta přesáhla výši mého tehdejšího měsíčního platu, ale hlavně že jsou všichni živí a zdraví. Zapřisáhla jsem se, že v životě nikdy, NIKDY už nebudu řídit, ačkoli to byl od mládí můj sen.

Řidičák mi vrátili. Fakt jsem nechtěla řídit. Když jsem jela v autobuse, který jen o kousínek prudčeji zabrzdil, vyhrkly mi slzy. Ale táta řekl - pojď, jedeme na Moravu, ty řídíš. A bez diskuze. Jeli jsme. Jeli jsme celou cestu čtyřicítkou. Klepala jsem se strachy jak drahej pes, ale táta dělal, jako že jedu úplně normálně. Cestou zpátky mi už trochu otrnulo a věděla jsem, že zase jezdit budu. Díky, tati.

Jedna havárka z blbosti vydá za tisíce naježděných kilometrů. Najednou víte, že nejste král silnic. Vidíte, co se stalo a hlavně, co se ještě stát mohlo. Co to auto dokáže. Jaká je to hrůza, když auto dopadne, všechno zhasne, jak strašně dlouhá je ta chvíle ticha, než se někdo zeptá - co se stalo? Jenže taková, kterou nepřežijete, taková nepomůže nikomu...

Roky ubíhaly, řídit jsem nepřestala. Ale moje fobie ze smyků a nepředvídaných pohybů v autě zůstala. Brácha měl jednou supr nápad - přes ruční brzdu se v poměrně pomalé rychlosti na volném prostranství zatočit o 360 stupňů. Myslím, že jsem na zadním sedadle prožila nefalšovaný hysterický záchvat. Jen to, že jsem při něm nedokázala najít kliku na dveřích, mě zachránilo od toho, abych z toho auta vyskočila. Poprvé můj starší bratr pochopil, že svoje ječení myslím naprosto vážně, že to není jen druh obrany před silnějším útočníkem... Nikomu to nepřeju. Usoudila jsem, že respekt z auta je jedna věc, ale strach z něj je zase jiný extrém.

Leden 2008. Můj muž mi dal k Vánocům školu smyku. Doteď si to nemůžu vynachválit. V autě mám vysílačku, z ní mluví instruktor: "Projedete zatáčkou v pětačtyřicetikilometrové rychlosti a uvidíte, že vás to ve smyku vynese. Tak pojeďte... ano.. ano výborně, ale musíte jet opravdu těch pětačtyřicet, jinak ten smyk nedostanete." Tak já, která nedokáže ani na liduprázdném zasněženém parkovišti přitáhnout ruční brzdu, abych se smekla, mám úmyslně jet tak, abych dostala smyk? Hrůza. Druhý pokus. Jo! Auto se lehounce smeklo, tedy vyjelo ze zatáčky ven. Stačilo ubrat plyn a zase zabralo. "Ano, to je ono, vidíte že to jde!" Jsem moc ráda, že vysílačka nemá oči. Ty slzy, co mi vytryskly hrůzou nebo kdoví čím, když jsem se překonala a jela vědomě tak, abych se smekla, těm by asi nikdo nerozuměl. Po hodině jsem zvládla smyk přetáčivý i nedotáčivý. Nevím, jestli bych ho vybrala na silnici. Ale myslím, že místo záchvatu hysterie nebo paniky bych zkusila udělat aspoň něco.

A poslední obraz. Červenec 2010. Dneska. Před dvěma hodinami. "Zvedli" nás, neboli našemu sboru dobrovolných hasičů vyhlásili poplach. Sešli jsme se s bratry hasiči  ze sousední vesnice u čoudícího rozvaděče, a čekali na elektrikáře a na profesionální hasiče. Přijeli později než my, to není obvyklé. A zatím co pan energetik otvíral rozvaděč, který už mezitím sám dočoudil, nám profíci vyprávěli, co je zdrželo. Byli celkem nedaleko. U nehody. Auto na maděru, dva ze tří mrtví, chcete taky vědět co všechno neměli vcelku...???

Ach jo. Jezděte opatrně. Jo, a taky bacha na požáry!  A vůbec, opatrujte se.