„Přece to nevyhodím.“ a „Mohlo by se to ještě hodit.“. To jsou věty, které jsem slýchala od dětství. Není divu, že jsem si je tak trochu zakořenila. Neříkám, že to někdy nemá své výhody. V očích svých synů jsem vždy stoupla v ceně, když měly občas různé paní učitelky různé požadavky na pomůcky do výtvarné výchovy:

„Ruličky od toaletního papíru?“ „Kolik jich potřebuješ?“

„Nějaké odstřižky?“ „Jakou bys chtěl barvu?“

„Kartón?“ „Jak velký, jak tlustý?“

„Krabičku?“ „Od zápalek, od čaje, od léků? Kulatou? Hranatou? Papírovou? Plastovou?“

„Vlnu nemáš?“ „Určitě najdu.“

Když na vás ale ze skříně vypadnou staré písanky z první třídy nebo různé památky z pionýrských táborů, to už je na pováženou. Naštěstí mě občas popadne „vyhazovací nálada“, jak tomu s mými sestrami říkáme. Nebo „uklízecí nálada spojená s vyhazováním“. Tentokrát však byla moje nálada jenom „uklízecí“.

Rozhodla jsem se, že už konečně spotřebuju všechny zbytky látek…ale fakt úplně všechny…no tedy aspoň od jedné barvy… a tak jsem se do toho pustila:

Proužky 4 cm široké, různě dlouhé…

….trpělivě sešívat do proužků požadované délky a ty pak našívat na plátno…

…a už se to rýsuje…

…mamko, to bude zase kabelka…

…bude to zase kabelka…

Takže jsem vlastně za tu svoji vlastnost někdy i vděčná... Obchody jsou zavřené, látku si nekoupím (protože na monitoru jsou ty barvy fakt jiný, jak jsem zjistila, když jsem si koupila tři červené s kytičkama, že je dám dohromady a ona byla každá jinak červená), tak aspoň sešiju vše, co doma najdu...

A ještě jedna radost na závěr. Mohla jsem se konečně se svým vytvářením přesunout do naší zimní zahrady ke svým rozmarýnám a myrtám.

 No řekněte, není ten lockdown vlastně krásnej???