Můj životní příběh umělce...

Byl jsem takové to neposedné dítě, které se vztekalo, že si nemůže ve výtvarné výchově kreslit, co se mu zachtělo. A tak to vlastně začalo, protože jsem svou tvrdohlavostí vyhrál a o rok později jsem si mohl ve škole kreslit to, co jsem chtěl. Hádáte, že takto zainteresovaný člověk se nemohl dočkat, až půjde na umprumku. Ale já dál studovat nechtěl.

Šel jsem na aranžéra a po škole jsem šel hned na vojnu. Tam mě zasáhl osud (já vím, klišé, ale je to tak), kde jsem se potkal s Františkem Niklem (otec malíře Petra Nikla). Začal mě připravovat na zkoušky na uměleckou školu. Já jsem tehdy tomu nevěřil – hlásilo se 200 lidí a brali 30. Nakonec jsem byl šestý a vzali mě hned do druhého ročníku.

Není asi náhodou, že jsem nastoupil na malbu a vedle mě seděl syn Františka – Petr Nikl. Po umprumce jsem se věnoval chvíli reklamě v agentuře, kde jsem měl na starosti 40 aranžérek (to bylo opravdu pěkné), poté jsem pracoval pro JZD jako výtvarník a nakonec jsem skončil v ZUŠ, kde mě to nejvíce naplňuje. To víte, už jsem v tom dědečkovském věku, takže s těma mateřákama mám nejvíce zábavy.

Moje tvorba od začátku byla o Valašsku. První regulérní obraz vznikl v roce 1972 když mi bylo 17 let. Byla to
kytice karafiátů a byl to zlom, kdy jsem si u rodičů zřídil první ateliér (a byla to největší místnost v celém domě).

Začal jsem s olejovými barvami, po sedmi letech jsem zkusil akryl a zase se k olejovkám vrátil. Olej je prostě super, protože na mě počká. Svůj styl jsem pojmenoval „Valašský expresionismus“, mám pocit, že tu energii, co těm obrazům dávám, se v nich odráží a jde to tam vidět.

Nejlépe se mi tvoří, když jsem sám a je noc, protože nikdo a nic nepřijde. Musím mít na to svůj klid. Výjimkou je pouze plenér, kde mi nevadí, že jsou kolem mě lidi, ale v ateliéru potřebuju být sám. Musím vědět, co chci malovat – většinou si téma předkresluji, dělám si skicu s poznámkami, kde bude jaká barva apod. Nejsem žádný dělník, který je schopen každý den sednout a malovat. Mám své „dny“, kdy to jde samo a můžu tvořit a pak 4 měsíce to nejde. Ono je to vážně vyčerpávající (pozitivně). Víte, když domaluju, mám pocit, že jsem složil 30 metráků uhlí.

​

Po vojně jsem se seznámil s kovářem, který mě naučil kovat a tak vznikly moje první plastiky. Nelíbilo se mi „znásilňovat“ materiál a tvořit z něj zahnuté růže apod. a tak jsem začal ty objekty skládat z části strojů, vozů, zkrátka předmětů, které měli už nějaký dřívější účel. Potom výsledný objekt má i svou symboliku, jako například Socha svatého Floriána, která stojí na Hvozdné.

​

Nyní se nejvíce věnuji krajinám. Chtěl bych být moderní a dát divákovi možnost si obrazy domýšlet. Mám rád, když divák třeba najde něco navíc až po roce, kdy mu visí obraz na zdi. Kdybych to hned vysvětlil, ochudil bychom ho o jeho vlastní myšlenku. Všechny moje obrazy se prolínají i s textovou tvorbou. Někdy vznikne první obraz, někdy text. Písmenka zbožňuji, rád čtu. Já to vlastně ale nevymýšlím, „vyleze“ to ze mě samo. Ta tvorba je vždy spontánní.

Je to postižení na celý život. Nemůžu už bez toho být, nikdy. Dělá mi to dobře a když je období, kdy můžu tvořit a daří se, naplňuje to celý můj svět.