Dlouho jsem váhala, zda vám o téhle cestě napsat. Ale moje snacha řekla: "Jen to napiš. Ten, kdo tě zná, ten se tomu divit nebude. A kdo tě nezná, ať si myslí co chce."

Tak tedy, myslete si, co chcete, začínáme.

V sobotu nás čekala smutná povinnost. Poslední rozloučení s babičkou naší snachy. Babička bydlela v malé vesničce Košíky, kde není ani kostel. Takže jsem rozhodla, že mě a manžela tam zaveze nejmladší syn, který byl se mnou před rokem na pohřbu Pavlínčiny tety.

Jenže v tuto sobotu jsem musela jít do práce a navíc tchýně měla velkou brigádu na opravu střechy. Pohřeb se konal ve dvě hodiny a protože mám ráda časovou rezervu, tak jsem vydala jasné příkazy: Já budu doma před dvanáctou a chlapi dorazí nejpozději ve dvanáct. V půl jedné vyrážíme.

Za deset dvanáct jsem dorazila domů, napustila vanu a zkontrolovala, jestli je vše připraveno. Skočila jsem v rychlosti do vany, zaječela a rychle vyletěla ven. Náš bojler se totiž zavzdušnil a odmítl poskytnout teplou vodu. Rychle jsem se opláchla ve studené vodě a šla odvzdušnit bojler.

Chlapi dorazili až po čtvrt na jednu. Rychle jsem je nahnala do koupelny a takticky zamlčela stávku bojleru. Za chvíli se ozval z ložnice manželův křik: "V tomhle mám jít?" Pane Bože, pomyslela jsem si, co si ten chlap vyštrachal, vždyť má vše nachystané?

Vletěla jsem do ložnice a hned pochopila.No jo, mají s mladým téměř stejné košile a já je přehodila. Takže můj chlap se nasoukal do košile o tři čísla menší a dokonce nějakým zázrakem pozapínal knoflíky. "Ani se nehni," zařvala jsem a opatrně rozepínala knoflíky a čekala, kdy košile praskne. Naštěstí se tak nestalo a deset minut chybělo do jedné hodiny, když jsme konečně vyjížděli.

Vždyť se nic neděje, ujišťovala jsem se, za čtyřicet minut jsme v pohodě tam. Jenže jsem zapomněla na jednu věc. A to že Moravský Písek je uzavřen a my museli přes Uherské Hradiště. Dalších deset minut v čudu, pomyslela jsem si. Ale mladý jel dobře a já si oddychla. Prosvištěli jsme Hradištěm, na křižovatce odbočili a za chviličku jsme zajížděli na parkoviště k Lidlu.

"Na nákupy není čas," poučila jsem Romana. "Jeď dál." "Ale já nejedu nakupovat," bránil se mladý, "jen jsem měl odbočit až na další křížovatce." "Aha," poznamenala jsem a ukrojila dalších pár minutek z naší rezervy.

Za další křižovatkou jsem si oddychla, protože jsem zahlédla ukazatel VELEHRAD. Mladý odbočil správně a já spokojeně sledovala krajinu. Pomyslela jsem si, že Velehrad taky mohl dostat nový kabátek. Jenže při pohledu na hodinky jsem ztuhla. Bylo již třičtvrtě na dvě a to jsme již podle plánu měli být v kostele.

Nedočkavě jsem vyhlížela cedulku Jalubí, když vtom se ozval syn. "Mamko,vypadala ta cesta tak?" Vůbec jsem si nebyla jistá a tak jsem jen poznamenala, že ty stromy za rok jistě poporostly, tak se to zdá jinačí. Naštěstí jsme v dálce zahlédli osamělé stavení. Měli jsme štěstí, že majitelka nemovitosti právě vyšla ze vrátek. Naší otázce se bez ohledu na naše smuteční oblečení zasmála a pravila: "Dvacet metrů za touhle zatáčkou je konec světa, tam končí silnice a lišky tam dávají dobrou noc. Musíte až ke Starému Městu a tam odbočit doleva, asi jste přehlédli ukazatel."

Synátor ve stylu nesmrtelného Simira otočil naše fáro a jak  Fittipaldi jsme se řítili cestou samajamadomyfuč. Příjemný hlas v rádiu nám oznámil, že za půl minuty bude čtrnáct hodin a já radostně zajásala Jalubí. Jenže zloduch Roman mé nadšení uhasil hned v začátku. "Mamko, mám dojem, že ten kostel nestál na kopci."

Vtom mě to docvaklo a já zařvala jak Libuška Šafránkova. "Pepo, já se spletla, to budú Jankovice." A rychle jsem dodala: "Drž hubu, parte četls, tak mohls říct zrovna, že jedeme špatně."

Ale naši začínající hádku ukončil mladý. Rychle přibrzdil a ptal se kolemjdoucího kymácejícího se muže, kudy cesta do Jankovic. Ten nějak neurčitě máchnul rukou a jeho zamumlání jsme si vyložili jako "pořád rovně".

Po nějaké době jsme minuli tabuli Traplice a já zajásala: "Už to poznávám, jen jedeme z opačné strany. Tady byla vloni trachta, poznamenala jsem, když jsme míjeli známou budovu. Zároveň jsem se otřepala při vzpomínce, když jsem se opřela o kontejner a Pavlínčin strýc se mě s úsměvem zeptal, jestli nevadí, že v něm před nedávnem byla uřezaná hlava.

Asi dvě minuty chyběly do čtvrt na tři, když nás vítaly Jankovice. A já si zhluboka oddychla, když jsme před kostelíkem uprostřed návsi poznali auto nejstaršího syna. Chtěli jsme potichu vklouznout do kostela, jenže příšerně vrzající vráta oznámila snad celé jižní Moravě, že jsme se právě ráčili dostavit.

Kupodivu má upřímná omluva s líčením naší cesty vyvolala na smuteční hostině hlasitý smích. Když jsme se pak loučili, dostali jsme pár tipů, kudy jet. Ale všechny rady končily: PŘES VELEHRAD NÉÉÉÉ...