Ležela jsem na půdě vedle jedné, také strakaté látky. Ona ale bydlela v igelitu. Asi něco extra, říkala jsem si. Byly jsme tam několik měsíců a já si začínala myslet, že je to náš úděl. Někdy jsem si představovala, že nás náš tvůrce vezme a něco z nás vytvoří. Vždyť konec konců, někdy s ní byla i rozumná řeč.

Po nějakém čase mě tvůrce snesl z půdy. Spolu s dalšími, ale strakatá sousedka tam zůstala. No, nevadí, brumlám si pod fousy. Já strakatá, ona strakatá, dva kohouti na smetišti, to nedělá dobrotu. Na světle jsem se jakoby probudila. Vedle mě ležely další. Černá silná manžestrová, hnědá vlněná, jemná světlá proužka… ani jsem netušila, že jsme celou dobu tam nahoře ležely kousek od sebe. Tvůrce nás začal pokládat na sebe. Rozhodl, která kde budeme a jaký budeme mít úkol. Cože? Já navrch? No, vždycky jsem věděla, že jsem něčím zajímavá, ale toto? Nechci tu zodpovědnost být nahoře! Nejvíc být viděna, všechno na mě dopadne! Unesu, že se jako první ušpiním a odřu? Proč já? Černá je taky dobrá a silnější než já!

Umlčel mě šicí stroj. Už je to dáno. Jsme sšité. Každý náš centimetr a půl je propojen pevnou nití. Tak a je to. Jsem ta, co nese zodpovědnost, ta co to všechno bude mít z první ruky. Chválu, ale i útrapy, které život přináší. Ale co to? Tvůrce bere nůžky a stříhá? Proč do mě stříhá, vždyť mi poničí vzorek!? Nestačím se divit. Stříhá i do těch ostatních. Bolí to a vůbec se mi to nelíbí. Všechny jsme rozstříhané, jen tu poslední nechal. Tvůrce nás vzal kartáčem a vydrbal nám záda. Au! Vykoukla jedna, druhá, třetí… jéje, oni se také hezky třepí, ale trochu jinak než já, a vedle té černé mi vynikl můj vzoreček ještě víc, a to plátýnko dává jemný tón nám všem, a jak se nám prolínají barvy… bere mi to dech. A ta spodní nás pěkně drží pohromadě.

Každá z nás má své místo, svůj úkol a bez tvůrce a jedna bez druhé, bychom toho nikdy nebyly schopné.

Jen je mi divné, že se můj tvůrce tváří, jakoby všechny mé pocity důvěrně znal. Odkud by mohl? Nikdy látkou přeci nebyl!?

9.10.2013 Handyhany