Už dlouho jezdím s foťákem (i bez něj) do krásného prostředí Českého Švýcarka a Lužických hor. Už dlouho se snažím zachytit na citlivý materiál úžasná místa a pohádkové nálady, které zde lze nalézt. Chce to ale vytrvalost, a také velkou dávku štěstí. A ještě něco navíc... Kdybych tak věděl co...

  Vleču se v mrazivém podzimním ránu na Větrný vrch. Je ještě skoro tma, ale místo mám už vybrané dlouho a dneska ta ranní inverze určitě bude... Jsem tu, vybaluju, pomalu začíná svítat. Východ mám za zády, před sebou vidím chomáče mlhy povalující se v údolích. Dominantní je Růžovský vrch, který se už krásně ukazuje. Slunce by mělo za chvíli zasvítit do mlhy...

   Ale teď to teprve vidím. Jsem moc nízko. Když půjdu výš (o moc výš to ale nejde), budu zase daleko. Měl jsem být jinde. Koukám doprava, směrem ke Křížovému vrchu... Pozdě... Tak to aspoň zkusím.

   Jak to udělat lépe? Prohlížím si fotografie od místních fotografů, opakovaně se zastavuji v Jetřichovicích na výstavě pánů Sojky a Patzelta. Nádhera, je se co učit. V jejich podání se ocitáte uprostřed fotografované scenérie, cítíte slábnoucí paprsky podzimního slunce nebo Vám za krk padá sníh...

   No nic, na čas se vrátím ke své černobílé alchymii a zase to někdy zkusím.

   Uběhlo pár měsíců a přišla zima. Kamarád mě upozornil na workshop, který pořádá právě pan Sojka... Ač podobné akce od jisté doby téměř nesnáším, touha po posunutí se o kousek dál a chuť poznat člověka, jehož tvorbu mám rád... No, jedu...

   Fotografování mělo být zimní (v únoru), ale počasí se na nás chystá spíš jarní. Nechci nechat nic náhodě,  technika  sice není vše, ale sebemenší nedokonalost může vše zkazit.

   Kinofilmovou zrcadlovku beru spíš jen pro formu, věřím hlavně stařičkému P-Sixu ve spojení s klasikou nejklasičtější - barevnou inverzí (diafilmem) Fuji Velvia 50. A protože P-Six je potvora, která při exponování rozklepe většinu stativů, beru opravdu stativ opravdu těžký (včetně hlavy váží 12kg). Jak o něm později prohlásil pan Sojka:" šly by z něj odpalovat rakety země-vzduch". No, to budou výšlapy...

   Dorazili jsme na místo setkání, trochu se protáhli po cestě a šli na poradu. Mé obavy se rychle rozplynuly. Pan Sojka se ukázal být pohodovým člověkem, který jen tak mimochodem fotí.

   Debata se netočila kolem megapixelů a dalších zbytečných témat, ale opravdu se mluvilo o focení. A o místech, která navštívíme. Všechna už znám, ale nějak tajně doufám, že přítomnost místního mága mi pomůže...

   Následujícího dne ráno to ale moc dobře nevypadalo. Ocitám se na známých místech... Vzhledem k počasí tu nic nevytvořím, takže spíš poslouchám šéfa a snažím se s ním sem tam navázat rozhovor. Občas se někde zastavím a fotím. Zatím ale dávám do fotoaparátu černobílý negativ. Na barvu to rozhodně nevidím.

   Zkouším si v duchu převádět barvy lesa do černobílé škály a hledám nějaký motiv, který by stál za zamyšlení...

   Den ubíhá, měli bychom ho zakončit přesunem na Křížový vrch. Kupodivu se lepší počasí a pan Sojka tvrdí, že dnes to bude po dlouhé době to pravé. No, budu tomu věřit.

   Jsme na Křížovém vrchu... Udělalo se opravdu pěkně, sice chladno (vždyť je únor), ale je tu fajn. Jen ta inspirace nějak nejde... Bloumám dokola, sem tam něco cvaknu. Slunce se chystá pomalu spát, ale je znát, že v zimě nemá tu sílu obarvit okolní krajinu do té snové tmavěžlutooranžové barvy. No, abych jen tak nekoukal, vyfotím to holt opačně než jsem chtěl, přímo proti slunci. Kýčovitý západ slunce za Růžovský vrch... Ta fotka už existuje minimálně v miliónu provedení...

   Nainstaloval jsem stativ, usadil foťák, vybral sklo a koukám do šachty hledáčku. Něco se ale děje, v hledáčku vidím krásný výřez krajiny se zářícím kotoučem pomalu klesajícím k horizontu... Zvedl jsem hlavu a fakt, jen koukám a cítím se zvláštně. Zapadat slunce jsem viděl mockrát, ale tohle je nějaké jiné.

   Skoro jsem zapomněl na focení. Opět koukám do hledáčku a nemůžu se vynadívat. Jindy bych nechal nahlédnout kolegy - v hledáčcích většiny dnešních zrcadlovek tohle neuvidí, ale není čas. Měřím expozici a dávám nízkou clonu. Věřím objektivu (Sonnar 180mm), že přímé protisvětlo zvládne. Hloubka ostrosti by měla být v pohodě a já nechci mít kolem slunečního kotouče spoustu paprsků vytvořených „uměle" lamelami clony.  Ale zas tak odvážný, abych úplně odclonil, nejsem - škoda, jak se nakonec ukáže.

   Mám dost málo času, tyhle okamžiky trvají krátce. Udělal jsem 6 expozičních variant, to by v tom byl čert, aby to nebylo technicky dobré. Uvidíme... Vím už teď, že i když to dopadne, bude to vnímáno diváky jako kýč. Ale pro mě se tenhle „odborný výraz" opět ještě víc významově zamlžil.

   Takhle to nakonec dopadlo. Popisovat způsob vyvolávání a další postup práce nebudu (už tak Vás otravuji spoustou odborných plků).

   Další den ráno sem míříme znovu. Tentokrát si beru kinofilmovou zrcadlovku, opět nabitou barevnou  inverzí. Ale nemůžu se soustředit, přemýšlím o včerejšku, takže udělám jen pár snímků od nichž si příliš neslibuji. Vybírám pro Vás jen jeden:

   Jsem nějak nesvůj, a to se dozvídám, že máme dost času a přesuneme se k Dolskému mlýnu. Ano, k tomu mlýnu, o kterém píšu v předchozím článku „Po stopách pyšné princezny". No, proč ne. Je to pěkná prochajda a třeba objevím něco nového.

   Neobjevil jsem, tak alespoň využiju pěkné světlo, které svítí na torzo mlýna a udělám tentokrát barevný pokus...

   Tak, tohle všechno jsem ale psal kvůli té JEDNÉ fotce - budu rád, když mi k ní napíšete nějaký komentář (a nemusíte mě šetřit). Třeba konečně pochopím, co je to ten KÝČ.

                                                                                                                                         Marpen