Některá trička mají svoje malé příběhy. Někdy jsou o tom, do jakých až hlubokých asociací se muselo sáhnout při tvorbě motivů, jiné jsou úzce spjaty s člověkem, který triko nosí. Myslím, že takové příběhy se čas od času mají vyprávět.

Bylo nebylo, moje dobrá kamarádka odjížděla studovat na rok do Číny. Byla jsem rozhodnuta dát jí na cestu nějaký dárek a ideálně ručně dělaný – od srdce. Takže jsem sehnala tričko tak malé, aby jí bylo akorát. Den, dva, týden jsem nad motivem přemýšlela. Říkala jsem si, nemůžu jí přece napsat nějakou kaligrafii a sbohem. To ne. Mělo by to být něco o ní.

Tento drobný človíček žije dost alternativně. Cvičí bojová umění, věnuje se čínské medicíně, józe, zdravému způsobu stravování, armenským tradicím a českým přátelům.

Takže jsem se rozhodla, že obrázek musí být nějak “oduševnělý”. První inspirací byla mandala na zdi. Průhledná nálepka s jin jangem a příjemnými barvami. Byl to první nápad a nakonec jsem si z něj ponechala ony barvy. Dál se myšlenky odvíjely od mandaly. Mandala, jóga, asány. Namalovat siluatu? V tu chvíli jsem to zavrhla. To není ono. Probírala jsem se v hlavě různými symboly. Óm! Vyskočil na mě zčista jasna, celou dobu tam byl. Jakto, že mě to nenapadlo hned?

Symbol pro Óm, Ohm, nebo Aum, posvátná slabika, projev duchovní síly a další významy, které nelze obsáhnout (a nejspíš by to zaplnilo celý vlastní blog). První obrysy byly bílé. V tuto chvíli se ztratily zamýšlené barvy. Zaprvé jsem potřebovala bílý podklad, zadruhé jsem dávala bílému znaku nemalou šanci. Nebyl by to ale proces, kdyby se neukázalo, že bílý Óm je trochu nudný a hlavně to vůbec není ona. Takže teď jsem se vrátila k barvičkám a podle mandaly z počátku vymýšlení jsem vybrala takové, které mi tak pěkně zůstaly v paměti. Žluté ťupky byly momentálním nápadem a ukázalo se, že to celé rozveselují. Otázka, zda malovat tvary rovnoměrně a stejně, nebo spíše od ruky, se záhy vyřešila sama – uměle rýsovaný Óm se mi zdál jako paradox. Navíc jsem měla pocit, že by sama chtěla, aby to bylo trochu ztřeštěné.

Potuď tomu zčásti velela logika. Dívaje se na obrázek a říkaje si: Pořád to ještě není ono…, přišla na řadu spontánnost a cit a tak se mi ruka sama roztančila po napnuté látce a vytvořila velmi nepravidelnou květinu. Nanášení barev byla další část, kdy kousek mě křičel Počkej, změř si to nejdřív! A zbytek mého já si něco pobrukovalo a nechalo se vést pocitem, aby to prostě byla ona.

Čas od času je potřeba se podívat na dílo z dálky, vstát a narovnat zkroucená záda (vyvětrat a doplnit chabý pitný režim, protože když se tvoří, je člověk ve vlastním uzavřeném světě, kde pro toto není místo…) a podívat se, jak to vypadá jako celek. V tuto chvíli mi hlavou probleskl nápad siluety nějaké asány z jógy, jeden z prvních a zamítnutých nápadů. Sám o sobě by působil chabě, teď by skvěle doplňoval. A protože mi květina s Ómem přišla sama o sobě dost nápadná, rozhodla jsem se nepřidávat žádné krkolomné pozice, ale jen harmonický meditační sed.

Oba obrázky jsem vizuálně i jaksi vnitřně propojila pohledem ženské postavy k Ómu a jeho barvami v srdci postavičky. V té chvíli obrázek dostal jakýsi nový rozměr, nebo spíše byla viditelná otázka, zda se velký barevný obrázek nahoře vlastně neodehrává uvnitř ženy. A které ženy. A v tom se dostavil ten blažený pocit ulehčení, že přesně toto jsem chtěla vtyvořit a dílo je hotov.