... jak už to tak bývá, většina dobrých věcí vzejde z životní příhody. A u mých mincovek tomu není jinak. V době kdy byly děti jen dvě, měli jsme ještě adoptovaného chrta. Bývalého závodníka Magnuse. Ve chvíli kdy děti už odmítaly se nosit i vozit, probíhalo venčení dosti z dlouhavě za zkoumání každého listu, kamínku nebo klacku. Dětským očím samozřejmě neušlo, že ve vedlejší ulici je cukrárna. Bohužel ještě než jsem začala šít tašky na bok, nebyla jsem zvyklá sebou na venčení nosit cokoliv jiného než klíče (a sáčky na úklid). Takže po tom co jsem několikrát absolvovala vysvětlovací scénu (jemně řečeno) o tom, proč sebou nemám korunky ani na zmrzlinu ...


Eliška: mamí, koukej, oni mají zmrzlinu.
Já: ano vidím
Kryštof: ňami, ham?
Eliška: A mohla bys nám koupit kopeček?
Kryštof: ... mohutné kývání hlavy a slina, že by by i Pavlovovi psi mohli závidět
Já: Já jsem sebou nevzala peněženku děcka
Eliška: to jsme tak chudí?
Já: ne, jen jsem ji zapomněla
Eliška: A tobě se ta peněženka nelíbí, že ji nechceš ukazovat?
Já: eee ne, jen jsem na to nemyslela.
Eliška: Takže chceš abysme brečeli?
Kryštof: začíná chápat, že zmrzlina nebude a opravdu začíná produkovat krom slin jako bernardýn i krokodýlí slzy.
Já: tak odvedeme Magnuse domů a vrátíme se?
Eliška: to by šlo
Kryštof: béééééééééé


.... jsem se rozhodla, že nervy mám jen jedny. Tou dobou jsem zkoušela co všechno z malých zbytků šátkoviny můžu ještě použitelného vyrobit. A tak mě napadla kapsička právě místo peněženky na pár drobných mincí jen tak na klíče. Přesně pro tyto zmrzlinové, lízátkové nebo jakékoliv jiné situace. Tak je tu. Ve stejné podobě už dva roky. A že jsme všechny mámy a máme podobné situace na denním pořádku, svědčí fakt, že mincovek za tu dobu bylo 384! A co vy? Už máte tu svou? Všechny dostupné najdete tady https://www.fler.cz/shop/kodoba