3.část
Jak to s Ťapkou nakonec dopadlo.

Terezka přinesla Ťapce pár lístků pampelišky a všichni jsme měli velikou radost, když se do nich Ťapka pustila. Už měsíc normálně jedla a pila. Pohybovala se kam chtěla, ale jenom po předních. Zadní nohy stále táhla za sebou. Postroj jsme už sundali a vložky vyměnili nejmenší velikostí papírových plínek. Celou proceduru s mytím a přebalováním jsem opakovala každý den ráno a večer. A to začínal být problém. Ťapka v poslední době špatně snášela, když jsem s ní manipulovala. Nejezdili jsme na výlety, jak jsme byli o prázdninách zvyklí jezdit a pochodit hory doly. Neustále byl 
někdo z nás s Ťapkou, hlavně když byla venku na dvorku. Co kdyby zase přišel ten kocour. Časem jsme si všichni zvykli na Ťapku a na celou situaci.
Uvařila jsem si kafe a v chládku na dvorku jsem seděla a pozorovala Ťapku, jak zápasí s lístkem jetele. 
Za chvilku se ozval soused za plotem: „Ahoj Lenko, tak jak ten váš králíček? Už se z toho vylízal?"
„Kdepak,“ odvětila jsem. Je to stále totéž, jenom jsme si už zvykli.“
„Tak s ním zajdi do Turzovky k veterináři.“
Vstala jsem ze židle: „Jaký veterinář Petře, copak vy tady máte veterináře?“
„No jasně že máme,“zatvářil se Petr pyšně, jako by to byla jeho zásluha. „Kdopak si myslíš, že se stará o zvířata na statku?“
Veterina a tenhle bohem zapomenutý kraj? To mi nešlo do hlavy. Nicméně jsem poděkovala a ujistila Petra, že do Turzovky zajdu. Počkám s tím ale na Mirka. Čekala jsem do pátku, kdy dorazil z práce a vysvětlila jsem mu, 
jak se věci mají.
Druhý den ráno jsme sbalili Ťapku do přepravky a jeli k veterináři.
Veterinář nás hned ve dveřích okřikl: „Nemyslete si, že já jsem nějaký utráceč. Já vám králíčka nejdříve vyšetřím a pak se uvidí.“
A vidělo se.
„Vážení, kolik má ten králík let?“
„Osm pane doktore,“ odpověděla jsem.
„Hmm.., tak to jste se o něho dobře starali. Vypadá tak hezky. Ani teď není vidět, 
že by mu něco chybělo.“
„No, přesto pane doktore, jak jsme vám povídali o tom kocourovi...“
„Toho bychom měli chytit. Co když má vzteklinu,“ přerušil mě veterinář a po chvíli pokračoval: „Víte, ony kočky jsou 
šelmy, ale kořist, jako je králík, moc často neloví.
Když loví, skočí na kořist, aby jí zlomili páteř a zvíře tak snadněji zabijí. Váš králíček má také zlomenou páteř. 
Proto se taky počůrává tam, kde leží. A právě s tou močí je problém.
Moč je velice agresivní a přesto že se snažíte, nemůžete zabránit tomu, že moč rozleptává vašemu králíčkovi kůži.“
Stáli jsme v ordinaci jako opaření a já nechtěla slyšet, co se právě doktor chystal říct.
„Víte, já strašně nerad utrácím zvířata, ale jestli toho králíka necháme žít, bude se jen víc trápit. Co myslíte vy?“
Co chce abych mu řekla? Vím co chce. Já to ale říct nedokážu. Podívala jsem se na Mirka.
Bledý jako stěna za sebe za chvíli dostal: „Udělejte doktore, co je nutné.“
„Dobře. Běžte prosím na chvíli do čekárny.“
Byla to opravdu jenom chvilka, než nás doktor zavolal zpátky. Ťapka byla uložená v přepravce a vypadala, jako když spí. Jak zvláštní – zaplatili jsme a slušně poděkovali.
Cestou zpátky jsme nepromluvili ani slovo. Plakala jsem a plakala, a slzy nebyly k zastavení. Vždyť je to jenom králík, proboha. Buď ráda, že jste jinak všichni v pořádku. Co kdyby ten vzteklý kocour kousl třeba Víťu. Utěšovala jsem sama sebe. Po nějaké době jsem se podívala na Mirka. Po tvářích se mu koulely veliké slzy.
Mirek Ťapinu zakopal na zahradě pod stromem. Vrátil se celý červený od pláče. 
Děti pláčou a já mám taky stále na krajíčku. Vůbec nevím, co mám říct. 
Nikdo neví. 
Nikdo nic neříká.

Pokračování https://www.fler.cz/blog/pribeh-nasich-mazlicku-4