6.část
Dostalo se nám té cti.

Šli jsme na výlet. Blízko od nás, v Rožnově pod Radhoštěm, je Skanzen. Už jsme tam byli nesčetněkrát, ale pokaždé se nám tam líbilo. Nejvíce jsme se těšili na Valašskou kyselicu. Tu jsem se sice naučila vařit i doma, ale v Rožnově byla jiná. Ne snad lepší... prostě jiná.
Vrátili jsme se k večeru a u chalupy už čekala Modelka. Přivítali jsme se 
s ní a šli do chalupy, vybalit věci. Modelka dostala svoji misku jídla a šla si po svých. Já jsem se chystala umýt nádobí. Ve spartánských podmínkách na chalupě to vždycky znamená zatopit, ohřát vodu, nanosit nádobí do koupelny kde byla voda, a umyté odnést zpátky do kuchyně. S povzdechem jsem si vzpomněla na svůj dřez a vodu z vodovodu v paneláku. Pustila jsem se do práce, zatímco Mirek už zatápěl v kotli s vodou. Když už jsem začala nosit umyté nádobí do kuchyně, kde ho děti utíraly a schovávaly do skříněk, málem jsem zakopla o Modelku.  Procházela se mi pod nohama, jako cirkusový mopslík..
„Co je Modelko, vždyť už jsi jídlo dostala. Copak jsi měla málo?“
Šla jsem se podívat do misky, ale z té ani neubylo.
„Že bys chtěla raději mlíčko?“ vešla jsem do kuchyně. „Terezko, prosím tě, dej Modelce trošku mlíčka. Pořád se mi motá pod nohama. Třeba jí to maso nechutná.“
Když jsem se vracela s další várkou umytého nádobí, Modelka už byla u misky s mlékem. Napříště se mi však zase motala pod nohama a přidala důrazné mňau. 
„Modelko, prosím tě, neotravuj. Co zase chceš? Copak nevidíš jak lítám?“
To už šel Mirek s talíři a málem o Modelku zakopl: „Krucinál kočko, co je?“
„Nevím co se s ní děje Mirku. Něco asi chce, ale já fakt nevím co.“
„Dali jste jí najíst?“
„Jasně že dali, ale ona si nedá říct.“
„Třeba jí to přejde.“
Nádobí umyto, utřeno, schováno. Zase bude den, dva klid. Mýt ho tady každý den je děs. 
Zrovna jsem dávala dětem dobrou noc, když do dveří vešel Mirek: „Pojďte se na něco podívat. Děcka, vy si vezměte na sebe svetry.“ Tady na horách je i v létě zima, když je noc.
Mirek nás zavedl do sklepa. Tam, schoulené na zemi, pištělo malinké mourovaté koťátko. 
Asi metr od něho seděla Modelka a bedlivě nás pozorovala. 
Kdybychom právě viděli vycházet Vánoční hvězdu nad Betlémem, nebyli bychom více dojatí, nežli právě teď. Děti se hlasitě rozněžnily, až jsem je musela uklidnit, aby se ztišily. Vzala jsem koťátko do ruky a pozorovala jsem při tom Modelku. Ta se ihned postavila a sledovala, co bude dál.
Tiše jsem k ní promlouvala: „Holka moje zlatá, to je tvoje? Tak měla babička pravdu. Máš koťátka. Tohle se ti asi nějak zatoulalo, nebo vypadlo? Ale odkud?“
„Myslíš mami, že bude mít ještě někde další koťátka?,“ zašeptal Vítek. 
„To vážně nevím Vítku. Asi ano. Zkusíme je najít.“
„Já myslím že určitě,“ ozval se Mirek. Najdeme je a toho Mourka dáme zpátky, ať mají svůj klid.“
Mourek zatím ležel v mé dlani a Modelka nás vedla ze sklepa na chodbu, odkud se šlo na půdu. Vždycky se podívala, jestli jdu s koťátkem za ní. Jakoby chtěla od nás odsouhlasit, že tam, kam jde, jít smí. Sice kočkám nerozumím, ale tohle bylo očividné. Modelka se zastavila pod schody které vedly na půdu.
„Chceš nahoru Modelko?,“ zeptala jsem se. Když opatrně vykročila na druhý schod, věděla jsem, že ano. Vylezli jsme až nahoru na půdu a tam Modelka zůstala, jakoby bezradně stát na místě. 
Ozvala se Terezka: „Já si myslím, že Modelka hledá další koťata. Možná se jí rozutekla a ona nás přizvala na pomoc.“
„Nemyslím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Spíše mi to připadá, že chce najít nějaký pelíšek. Je tu děsná tma.“
„Už jdu,“ volal na nás ze zdola Mirek a v ruce svíral baterku. „Posvítím vám.“
„Přesně o tom jsme teď mluvili,“ ocenila tátovu předvídavost Terezka.
Dala jsem jí kotě do ruky: „Počkej s ním tady, já s taťkou zkusíme najít nějaký pelíšek. A raději si s tím koťátkem sedni. Kdyby už náhodou vypadlo, ať nepadá z výšky.“
Terezka si sedla na podlahu a Vítek vedle ní. My s Mirkem jsme šli prohledat půdu. Nikde nic. Žádná další koťata. Co teď? Modelka chodila s námi, ale k žádnému pelíšku nás nedovedla. 
„Tak co, Modelko, Kde máš ty drobečky,“ povzbuzovala jsem ji.
Po půlhodině hledání jsme to vzdali.
Vzadu na půdě stála stará skříň. Byly v ní jenom samé starší šaty, které se čas od času použili, když někdo přijel na návštěvu a nebyl na zdejší počasí připravený. Vzala jsem jeden kožich, vystlala jsem jím dno skříně a na kožíšek položila Mourka. Modelka si k němu okamžitě lehla. 
Spokojeně jsem se usmívala. „Tak tohle jsi chtěla.“
Pohladili jsme ji, pochválili a šli jsme taky spát. Už byla skoro půlnoc.

7.část
„Kočky se množí dělením,“
prohlásila Terezka, když jsme ráno, celí nedočkaví, vyběhli na půdu podívat se na koťátko a místo jednoho jsme našli dvě. Druhé bylo strakaté, tříbarevné a zlostně na nás prskalo, sotva jsme se přiblížili.
„Takže přece jenom máš více koťátek,“ vrhla jsem pohled na pyšnou Modelku. Celé dopoledne jsem musela krotit děti, ale také sebe, abych nevylezla nahoru na půdu, podívat se na koťata. Byla tak krásná! Odolávali jsme opravdu jen těžko. 
Po obědě jsme seděli v kuchyni, když nás volal Mirek zvenčí: „ Honem, rychle, pojďte se podívat!“
Doběhli jsme pozdě. 
„Právě jsem viděl Modelku, jak tahá další kotě po schodech nahoru. Bylo celé černé.“
„Škoda, že jsme to nestihli,“ litovala Terezka.
„ Když s ním Modelka lezla nahoru, tak jí asi uprostřed schodů vypadlo a skutálelo se dolů,“ pokračoval Mirek ve vyprávění. „ Chtěl jsem jí pomoct, ale to už byla Modelka u Černého, znovu ho popadla za kožíšek a nesla ho nahoru. Volal jsem na vás, ale už bylo pozdě.“
„Jdu se podívat nahoru,“ řekla Terezka a odhodlaně vykročila. Zakazovat jí cokoli v této chvíli bylo nad mé síly. Kočkám holt asi klidu nedopřejeme. Všichni jsme byli zvědaví a všichni jsme se šli podívat. Ve skříni se choulila k Modelce tři koťátka a sála maminčino mlíčko.
„Budeme tě muset Modelko dobře krmit, ať máš hodně mlíčka,“ řekla jsem starostlivě a už jsem přemýšlela, jaké žrádlo je pro takovou kočku nejlepší. 
Do večera přibylo do pelíšku další kotě. Tentokrát bylo celé bílé s rezavými flíčky a obrovskýma ušima. Protože nám připomínalo postavičku z filmu Gremlins, pojmenovali jsme koťátko po ní. Jmenovala se Mogwai.
 Celé hodiny jsme dokázali pozorovat ta stvořeníčka a brzy jsme vypozorovali, které koťátko má navrch, které se bojí, které je nejrychleji u jídla... Černý s Barevnou se nás dost báli a ani při hraní nás nepřestávali kontrolovat, jestli jsme dost daleko. Mourek byl trošku odvážnější a nejvíc kamarádil s Mogwaiem. Mogwai byl statečný jako Čuk a Gek. Vůbec se nebál. Když jsme si ho chtěli vyfotit, klidně přišel až k fotoaparátu a zapózoval. Nejraději si hrál s námi a také mu nevadilo, když jsme ho pohladili. Byl to náš favorit a tak už to zůstalo. 
Začala jsem vyvařovat nejen nám, ale také kočkám, protože když jde o děti, tak se neznám. 

O psech bych věděla hodně, ale to mi teď nebylo nic platné. Z kočkami jsem neměla žádné zkušenosti. Půjčila jsem si v knihovně všechny knížky, které tam o kočkách měli. 
„Tady čtu, jéžíšimariáá, že kočky vůbec nemají pít mléko! A my jim mléko dáváme!“
„Ukaž, kde to píšou?,“ přišla se Terezka podívat.
„No tady,“ ukazovala jsem prstem na řádky v knížce, „přečti si to.
„No fakt, prý se jim v bříšku srazí. To teda slyším prvně.“
„Já taky. Vždycky všichni dávají kočkám mléko.“
„Co jim máme dávat to tam nepíšou?“
„To si musím teprve přečíst,“ a četla jsem dál.
Přibývajícím množstvím přečtených stránek jsem si už skoro zoufala. 
„Úplně všechno jsme dělali špatně. Mirku, děti, jde se nakupovat.“
„To nemyslíš vážně,“ vzpouzel se Mirek. „Přestaň šílet, vždyť jsou to jenom kočky.“
„Jsou, ale malé a sami se o sebe nepostarají. Modelka na ně už taky nestačí. Rostou jako z vody. “
„Jasně že rostou, když je tak vykrmuješ. To je samý vývarek a kuřecí drobečky a mlíčko...“
„No!“ povytáhla jsem významně obočí, „a to si představ, že jsem se dočetla, že mlíko se kočkám vůbec nemá dávat! Taťko. Tatínku, přece bys je nenechal...“
„Nechal,“ usmál se Mirek s povzdechem a vzdal se.