Svět je protkán příbehy. Někdy se zdá, že žádný nepřichází. Jako v zimní krajině, kde navál sníh a mráz navrch dodal křupavou krustičku. Všechno vypadá netknutě, snad lidé ani neexistují? Jen se ohlédnout. Za zády šklebí se díry ve sněhu, jak nohy bořily se do zledovatělé plochy. Příbehy jsou všude kolem nás, my sami je tvoříme každým krokem. záleží tedy jenom jak se podíváte. Možná i kam. Umět správně zaměřit svoji mysl je tím tajemstvím. Být prázdná, aby světlo dosáhlo co nejhlouběji do mysli a probudilo spící semínka slov. Duše už vím, jak z drobných předýnek snů utkat věty, správně vyslovit souvislosti, příčinu a následek. Ale nejprv je důležité si uklidit mysl. Aby žádná nástraha nesvedla pozornost na scestí a příběhu tak nevzala životaschopnost.

Potřebuje svůj prostor, aby se dostatečně rozvinul. Kapka inkoustu vpíjející se do rozlité vody na stole. Mohla by se rozeběhnout na vsechny strany stejně, ale ona ne. Rozbíhá se chvíli pomalu, pak rychle. Jako chobotnička natahuje se do stran. A stejně i slova. Prokousávají se jedním směrem. Tu se cosi nového připlete. Stočíse, zachumlá, po chvilce zvedne hlavičku a šupky spátky na cestu. Přes palouček plný kytiček.

Příběhy jsou jako děti. Hravé, nedočkavé. Jenže pak schrbí se a starecky šourají. Jen co zahlédnou svůj konec, vážně se postaví a jako král dorazí do cíle. A potom jsme tu my lidé, kdo je uvádí v život. Sníme, píšeme, čteme. Ale hlavně se z nich každý něco naučíme. Poznáme.