Zapomeňte na tu jednorázovou pohádku jak šla k babičce, zapomeňte na to jak jí vykládá Freud, a kdo chcete pojďte se se mnou podívat na tu mojí...

Je to malá holka v červeném plášti. Vlastně už je docela velká, ale uvnitř je pořád ta malá holčička, co se bojí reality a schovává se v lese snů...

Její plášť má velkou, velkou kapucu, pod kterou se schovává před okolním světěm, občas jí sundá, ale pořád ji má při sobě, aby se mohla schovat v případě nouze. Protože se bojí, bojí se že jí budou lidi soudit, bojí se, že se jí budou smát, bojí se že jí nebude mít nikdo rád a ze všeho nejvíc se bojí chyb...
A taky nemá dnešní svět moc ráda, příjde jí dost nemravný, hloupý a postavený na hlavu...myslí si, že lidstvo je nemocné a prohnilé, systémy nefunkční a nejradši by od toho do svého lesa utekla úplně...

A má taky košíček? A co v něm nese? No jeje, jakpa by neměla! A má v něm pořádnou nálož, bábovku plnou nerozhodnosti, květinu pochyb, a hlavně láhev vína - láhev vína strachu, strachu z nepřijetí, strachu z chyb, strachu, že nezvládne svojí roli, že nebude dost dobrá...

Takže máme malou, velkou karkulku, která je sama, samotinká ve svém rudém plášti, schovaná v lese s košíkem plným starostí...
A co je na tom nejhorší? Že neví jak z toho ven...

Aby se z toho karkulka nezbláznila, má svoje sny, do kterých utíká...
Sny o dokonalém světě, ve kterém si nemusí od lidí nechávat házet hnůj na hlavu, o světe, kde se nemusí stydět za to, kým je, a o světě, kde může dělat to, co si vždycky přála, o světě kde má přátelé...

V budoucnu ji tu budete moct potkat i s vlkem i sjejími obyčejnými příběhy...doplněnými vlastní fotografií - autor fotografií Kristýna Čermáková (mladá nadaná fotografka)

Její příběh, je příběh za lepším já...

A o čem všem bude karkulka ze svého osobního života psát, to se ještě uvidí...