(NE) obyčejné příběhy našich fotografií

Na první pohled se může zdát, že fotografování detailů přírody je docela nudné a nezajímavé. Vždyť přece příroda nikam neuteče a jako každý rok opět vyroste, takže stačí jen přijít a udělat cvak. 

Jenže je tomu skutečně tak?! Ne nadarmo se říká, že vytvořit z obyčejného, neobyčejné je takový malý "majstrštyk". 

A tak se pohodlně usaďte a přijměte naše malé pozvání do naší tvorby, která není zcela tak standardní jak byste předpokládali. 

Tento článek není zaměřený na technickou stránku, která je samozřejmě velmi podstatná a důležitá a bez které bychom naší práci nemohli vykonávat na vysoké úrovni. 

Tento článek je především obyčejně lidský.

Přejeme příjemné čtení.

Jestřábník oranžový

byl pořízený na hřebenu Krušných hor na podzim roku 2018.

Víte že: jsem zařazen do skupiny mezi ohrožené druhy?

Byl sychravý podzimní den a my jsme si opět udělali rodinný výlet. Již jsme se vraceli k autu a v tom začal foukat silný vítr a do toho ještě déšť. Jenže po cestě nazpět na mě vykoukl Jestřábník oranžový. A tak děti a manžel pokračují v cestě k autu, jelikož je to ještě pár kilometrů a já zůstávám na místě, abych se pokusila udělat fotografii. Stojím na hřebeni hor, kde mě bičuje poměrně silný vítr s deštěm a já rozbaluji stativ, fotoaparát a jdu k zemi. Myšlenky mi plují, zda je vůbec šance fotit makro! No, zkusím to. Zároveň mě začíná tak trochu polévat strach, jelikož jsem na cestě úplně sama a mám pocit, že mě někdo jako sleduje (ach, ty horory v TV). A tak mám vše, jakože nastaveno i když v tom šíleném počasí, no, dejme tomu. A nyní hledat správný úhel. Hledám, hledám, hledám, ano, to je on! Takže už jen stačí cvaknout. No jo, ale ten vítr a déšť. Hm, tak čekám, moknu a mrznu. Snažím se zaostřit, jenže v hledáčku už vůbec nic nevidím, jak je vše mokré včetně mě. A ostřit, když fouká, to prostě není možné. Hm, asi to vzdám, jelikož i můj strach nabírá na větší intenzitě. Tak to ještě vyzkouším. Jdu k zemi, zkusím zaostřit i přes to, že téměř nic nevidím a v duchu si říkám "nefoukej, nefoukej" a.... Na pár vteřin, jako mávnutím kouzelného proutku, byl absolutní klid a i když jsem téměř nic neviděla, cvakla jsem. Pouze jedno jediné cvaknutí, jelikož více krát nebylo možné. Uf, větře, děkuji ti. Napětí povolilo a o to víc zesílil můj strach z pocitu, že mě někdo pozoruje (asi nějaký ten ježek). Rychle vše balím. A musím říct, že Usain Bolt by byl proti mně šnek, jak rychle jsem běžela za mou rodinou. 

Zvonek luční

byl pořízený v Krušných horách ve velmi horkém létě roku 2018.

Víte že: některé moje druhy jsou prohlášeny za kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené druhy?

Jdeme, celá rodina na výlet a již máme v nohách pár kilometrů. Podél cesty nás doprovází spousty Zvonků. Pak jako když utne, žádný Zvonek, žádná květina, nic. A najednou se na mě usměje úplně opuštěný Zvonek, který jakoby mi říkal, "vyfoť si mě". A tak jdu k němu blíž, abych si připravila vše potřebné. Super, nemusím nikam lézt do kopce či k vodě (až kousek opodál teče malý horský potůček). Světlo je také perfektní. Vítr spolupracuje - nefouká! A tak mám vše připravené, nastavené a nyní hledám ten správný úhel, který by byl zajímavý a nevšední. Úplně se ponořím do jiného světa, světa makro. A najednou... "Mamí mě teče krev", cože?! Otočím se a má starší dcerka běží ke mně se zakrvácenou pusou. Krve by se ve mně nedořezal. Jenže ona se směje a juchá, že jí konečně vypadl zub. Uf, tak vyplachujeme pusu a dcerka září štěstím a mě se ulevilo. Jdu, opět do akce Zvonek. Jenže jak jdu k zemi, slyším, jak manžel volá na druhou mladší dcerku, že už běží. Co se děje?! Podívám se a druhá mladší dcerka skončila v tom malém horském potůčku, jelikož jak jsme se hned dozvěděli, šla chytat žabku. Takže vyskakuji ze země a běžím za nimi. No, je úplně durch. Ještě, že je horké léto. A tak děti běhají kolem ve spodním prádle (starší držela basu s mladší) a já jdu opět fotit ten můj Zvonek. Jupííííí, mám podle mě super záběr, světlo stále drží a vítr spolupracuje. Cvak, cvak a ještě pár krát cvak. Mám ho! Děkuji ti Zvonku, že jsi počkal.  

Tak to je pár příběhů, které jsme pro Vás rádi připravili.

Carpe diem.

Filip & Monika Třeštíkovi