Když jsem skoro před rokem a půl konečně nahrála do svého malého prostoru na Fleru jsou první autorskou fotografii, netušila jsem, jak bude přidávání nových kousků náročné. Dokonce jsem až do té doby moc něvěřila tomu, že za každým rukodělným či autorským předmětem stojí nějaký příběh. Během uplynulého roku jsem si sama až příliš dobře ověřila, že je zatracený rozdíl mezi tím, kyž prodáváte "jen" muzejní suvenýry a jejich budoucí osud vás mnohdy moc netrápí (Kolik těch zakoupených odznáčků opravdu skončí na turistické holi? sázeli jsme se občas s kolegy.) a když jdete s kůží na trh s vlastními výrobky.
U fotografií je to pro mně ještě těžší právě proto, že vzpomínky mi při jejich prohlížení naskakují až příliš jasně. Někdy skoro jako by se daná událost stala včera. Když se rozhoduji, jestli nabídnu nějakou fotografii i ostatním neptám se jen, jestli je to technicky aspoň trochu zvládnuté (po tom rychlokurzu fotografování na vejšce se rozhodně nemůžu považovat za fotografa), ale také, jestli se vůbec o tuhle konkrétní fotografii a vzpomínku chci s ostatními dělit. Nejsem ani fotograf ani umělec, kdybych byla tak bych asi na podobné pocity byla zvyklá.
Naprostá většina mých fotografií sice vzešla na procházkách venkovskou a příměstskou krajinou jižních a jihozápadních Čech až na pražskou sérii, pocházející z doby mých studií v hlavním městě. Tady je pár předmětů doličných.
Vždycky jsem se chtěla podívat do Květnice a Rozária na Petříně v sezóně, tedy když jsou květiny v plné parádě. Myslíte si, že jsou to stihla? Vylezla jsem v parném letním dni na nejznámější pražský kopec a široko daleko kvetla jen jedna růže.
Nádherný bílý šeřík jsem zase objevila, když mně o polední pauze zastih déšt a já se schovala pod strom u kapličky svatého Michala na Perníkářce. Pamatuji si, že den předtím jsem s sebou neměla deštník a déšť mně takto nepřipravou zastihl v Třešňovce ve Vokovicích, kde jsem se před děstěm nakonec musela schovat na dětském hřišti. Zachránila mně stavbička připomínající věž, jejíž součástí byla taky skluzavka.
A tahle květina je ze zámeckého parku v Třeboni. Pamatuji si, jak jsem tam to léto seděla na lavičce v ospalém letním večeru, četla jakousi knihu z nádražní knihovničky a sledovala zkoušky hry V Borůvčí, která zrovna probíhala u altánku v parku. Málem bych tehdy v parku strávila noc, kdybych si včas neuvědomila, že právě kvůli večernímu představení oné hry, bude park uzavřený pro veřejnost o dvě hodiny dříve. Když jsem doběhla k bráně vedoucí na zámecké nádvoří, správce už nervózně cinkal masivním svazkem klíčů.
Nedávno, jedno mlhavé listopadové ráno jsem se vydala na blatenský pahorek Vinice. S termoskou s teplým kafem a pořádnou svačinou. Je to jen kousek od města a na vrcholku stojí pěkný altán, prostě ideální místo na piknik. Z experiment s foťákem a jeho různým nastavením, vznikla série fotografií podzimního lesa. Jenže, když jsem si je pak doma prohlížela, v případě některých jsem měla problém, uvěřit tomu, že to co se na fotkách tváří jako temný hvozd, ve skutečnosti toho rána hýřilo všemi barvami podzimu. Já jsem si ale tuhle fotku zamilovala natolik, že jsem přesně tenhle motiv nakonec dostala i na legíny. Ale o tom až někdy příště.
Vodní rostliny jsou další moje oblíbené téma. Nevím, proč, ale u vody je mi dobře. Jak říkal jeden pán, se kterým jsem se seznámila na jarmarku v Krásné Hoře, když nemůžu být u řeky nebo u rybníka, tak si aspoň napustím tu vanu. Mně často stačí jen sedět na břehu bahňáku, koukat na hladinu a jsem naprosto spokojená. Ovšem takové řeka Skalice taky není k zahození. V parném letním dny mi připomínala impresionistý obraz a ten výlet k židovskému hřbitovu v Březnici a kapli svatého Josefa byl tak na jednu stranu tak obyčejný, na druhou stranu prostě úžasný. Já vím, nejela jsem sice na kole do Barcelony ani jsem nebyla u moře, ale ono objevovat nová zákoutí v okolí města, které člověk dobře zná, muset si zout boty, vykasat nohavice a přebrodit řeku a hlavně dát si na konci výletu pořádně studený půllitr piva z místního pivovaru, to má taky něco do sebe.
Ptačí krasavec dopřávající si ranní očistu je poslední pražskou reminiscencí, kterou vám dnes připomenu. Ve Střešovicích, tuším přímo vedle tramvajové trati (jezdí tudy pětadvacítka na Bílou Horu) je malý park Maxe van der Stolea. A právě tam jsem při jedné z procházek touto čtvrtí na tohohle krasavce narazila. Jako by mu přítomnosti člověka a fotoaparátem, který málem vlezl až za ním do rybníku vůbec nevadila.
Kachny jsem zase vyfotila, když jsem čekala na autobus v Rožmitále pod Třemšínem. U vody je vždycky líp než na rozpáleném autobusovém nádraží. A když jsem u toho, víte že zrovna v tomhle městě, co by kamenem dohodil od místního autobusového nádraž najdete i Benátky?
Kdo z vás ještě nikdy nenavštívil Svatou Horu a nevyšel z centra Příbrami do areálu poutního místa po svatohorských schodech měl by to velmi rychle napravit. Nemusíte být věřící, to místo má prostě něco do sebe. Minimálně se tu dějí zázraky. Můj fotoapát to světlo na konci tunelu toho dubnového odpoledne viděl. Já se musím přiznat, že ne.
Ne vždy se všechno povede. Tahle fotka měla být původně pohledem na Starý Rožmitál s jeho hlavní dominantou, kterou je kostel Povýšení sv. Kříže. Možná by to tak dopadlo, kdyby mi rukou necukal pes. Takhle je to spíš pohled na klasy planých trav s rozmazaným kostelem doličným a svahy vrchu Praha v rozmazaném pozadí. Pokaždé, když se na tu fotku dívám, si říkám, že takhle nějak musí vypadat cesta domů z pouťové zábavy.
No, a víte, co nakonec jsem zjistila, že tím, že o fotografie podělím, se vůbec nic nestane. Ty příběhy schované za fotografie stejně nakonec nikdo nevidí. Jednou budu mít možná chuť vyprávět. O tom, proč mám od složení státnic na skráních pár šedivých vlasů, které jinak moc nevnímám, ale stačí, abych viděla fotografii z parku Maxe van der Stolea a okamžitě si na ně vzpomenu. O cestě na Vinici v listopadu roku 2021. O tom, proč tak ráda jen tak chodím na zdařbůh (i když je pravda, že většinou přinesu aspoň nějaké houby, ostružiny, borůvky nebo jiné lesní plody) okolo Rožmitálu.
PS: fotografie jsou pro potřeby blogu, upravené, zmenšené či oříznuté. V případě ptačího krasavce ze střešovického parku jsem použila fotku pohlednice. Bohužel, kvůli omezení velikosti fotografí, které lze na blog nahrát, musím volit tuto cestu.