Jak psaní příběhu, tak šití mě prostě baví, proto jsem se rozhodla se podělit a umožnit vám nakouknout do zákulisí, aby jste si i vy mohli utvořit předctavu jak vlatně píši a popřípadě nakouknout i do mého obchůdku.  Kde si můžetevybrat buď to něco na oslazení vašého srdíčka, nebo nějaký ten vohoz na panenku vašich malých přátel.

Příběhy jsou spestřeny mými kresbami a osvěženy modelu šatů pro panenky z mé dílny.

Tak se zasněte a vztupte do světa kde se realita podkává s fantazijí.

(Všechna autorská práva vyhrazena. Prosím, mé příběhy nekopírovat, neopisovat atd..poudd vás zaujmou na tolik že by jste je chtěli v jakým kolif formátu pro různé účely, napište mi a domluvíme se. Předem se omlouvám pokud naleznete nějakou chybičku, mám toho hodně a nemám pomocníka.))

Naděje

(Část 1)

AŽ ZAPADNE SLUNCE, TVÉ OČI BY MĚLI JÍT SPÁT. BUDU TI VYPRÁVĚT PŘÍBĚH, KTERÝ SE MOHL STÁT.

JE O NADĚJI, KTERÁ JE V KAŽDÉM Z NÁS. PŘÍBĚH JENŽ ZAČÍNÁ Z LÁSKY A NADĚJE.

TAK ZAVŘI OČI A TIŠE POSLOUCHEJ. JÁ BUDU U TVÉ POSTÝLKY STÁT ,

TY MĚ TIŠE NASLOUCHAT. AŽ ZAPADNE SLUNCE, TVÉ OČI BY MĚLI JÍT SPÁT. A JÁ TI BUDU VYPRÁVĚT, PŘÍBĚH, KTERÝ SE MOHL STÁT. JE O NADĚJI,KTERÁ JE V KAŽDÉM Z NÁS.

PŘÍBĚH JENŽ  ZAČÍNÁ Z LÁSKY A NADĚJE. TAK ZAVŘI OČI A TIŠE POSLOUCHEJ.

JÁ BUDU U TVÉ POSTÝLKY STÁT ,A TY MĚ TIŠE NASLOUCHAT.

Bylo horké letní odpoledne.Vlny oceánu se odráželi o boky výletní lodi, která  plula do Španělska. O její lesklé zábradlí se opíral muž, který sledoval své spolucestující. Zaujala ho však jedna dívka, která ležela na plátěném lehátku, na očích měla sluneční brýle a poslouchala wolkmena. Nejspíš usnula, protože sebou trhla, když uslyšela někoho volat své jméno, které se ozývalo z podpalubí. "Stelo,Stelo?" Dívka se rychle posadila, muž si všiml, že dívka si utírá slzy. "Jakou chceš zmrzlinu: jahodovou nebo kakaovou?" Dívka se narovnala a protáhla si ruce. Muž si v duchu pomyslil "Kakaovou? Tu nesnáším."

"Jahodovou, Roberte. Kakaovou přece nejím". Muž se usmál. Tenhle pár ho zaujal, protože mluvili česky, měl rád tuhle řeč, a proto se chtíc, nechtíc zaposlouchal. Viděl jak si dívka sundala z uší sluchátka a zavřela oči. Měla dlouhé hnědé vlasy, které ji obkreslovaly její štíhlou postavu, když kráčela po palubě. Muž si uvědomil, že už ji vlastně dnes ráno viděl, když do něj u snídaně vrazila. Hned mu byla sympatická. Jenže dnes ráno u snídaně zaslechl, že jsou to snoubenci, kteří jedou na předsvatební cestu. V duchu si však pomyslil, že ti dva se k sobě vůbec nehodí, dívka na něj působila hodně zvláštním dojmem, měla tajemně hnědožluté oči, které se vždy rozhlížely po lodi ako by stále někoho hledly. Působila jako přátelský člověk, který ovšem má oči všude. Jelikož po chvíli si dívka muže u zábradlí všimla, malinko se něj usmála, asi ho poznala. I když více mu připadalo , že se ke svému příteli chová jako kamarádka, než snoubenka. Když připluli do přístavu, muž je ztratil z očí, v duchu si pomyslel, že by se s tou dívkou opět zase rád setkal.

Stela s Robertem se ubytovali v apartmánu na pláži. Na druhý den ráno, když  Robert ještě spal, šla se Stela projít. Když se vrátila, volala udýchaně Roberta, který právě vstával a omrzele se ozval: "Co je Stelo, a kde jsi prosím tě byla hned tak po ránu?" Stela se na něj nechápavě podívala, ale rychle si k němu přisedla ke stolu. "Že neuhádneš, co jsem ve městě viděla?"

"To opravdu neuhádnu, odsekl a usrkl si horké kávy Robert a zadíval se z okna."  Stela tomu však nevěnovala pozornost, chytla Roberta radostně za ruku a pohlédla mu do očí. Robert se ani nepohnul. Ona se na něj znovu podívala a políbila ho na tvář. Roberta to probudilo z přemýšlení. "Půjdeme tam, že ano?" Robert se na ní nechápavě podíval, a když viděl její šťastné oči přikývl, i když vlastně ani nevěděl na co. "Děkuji moc, jsi zlatý, ale musíme se vydat do města, protože musím sehnat lístky". Robert se postavil od stolu, podíval se na Stelu , jako by mu až teď došlo, na co přikývl.  "A co když, neseženeš lístky?" Řekl Robert rozechvělým hlasem, a tajně doufal, že nikam nepůjdou, a on nebude muset nikam jít."

"To nechej na mě, já se jdu nyní osprchovat, tak se nachystej a za chvíli vyrážíme na trh." Robert se podíval na hodinky, ale Stela ho předběhla, je už půl desáté, tak už žádné vyléhávání." Robert se zamračil, chtěl něco říct, jenže Ona se jako by zčistajasna vypařila o on zůstal v kuchyni sám. Asi tak kolem půl dvanácté se konečně vydali na tržiště. Procházeli se a prohlíželi si stánky. Nebylo tam moc lidí, a to jim vyhovovalo. Robert se někam zadíval. "Stelo? Počkáš tady na mě? Já se půjdu podívat tam hle do toho obchodu..." A ukázal prstem na velkou budovu nápisem NÁŘADÍ  A  TECHNIKA. Stela jen mrzutě přikývla hlavou. Robert věděl, že tyhle obchody Stela moc nemusí, a proto jí ani neříkal ať jde s ním. Stela osaměla. Chodila od jednoho stánku ke druhému se svěšenou hlavou, a mlčky si prohlížela zboží. Ani nevěděla jak, a ocitla se někde na konci tržiště u stánku s vetešnictvím. Byl tam jen sedící prodavač, který se díval do neznáma. Stelu zaujaly malé dřevěné náušnice ve tvaru delfína. Prodavač ji podal malé oprýskané zrcátko. Ona se do něj mlčky podívala. "Tyhle Vám sluší." Ozval se za ní mladý mužský hlas. Stela se prudce otočila. Zarazila se. Za ní stál mladík, vysoký jako ona s hnědými vlasy. Zaujali jí na něm jeho tmavě modré oči, do kterých, když se zadívala, připadala si jako uprostřed modrého oceánu, a jeho pohled jako by byla velká jasně modrá vlna, která se na ní valila a ona se nemohla očima odtrhnout. "Slečno?" Zamával jí před očima. Stela se probudila, malinko sebou trhla. "Promiňte, nějak jsem se zamyslela, říkal jste něco?" Mladík s prodavačem se na sebe usmáli. "Ano, říkal, že vám tyhle náušnice sluší." Stela se podívala do své dlaně na náušnice, teprve teď se probrala. "Myslíte?" A položila náušnice zpátky na pult. "Hm." Kývl na souhlas a pokračoval v rozhovoru. "Odkud pak jste, smím-li se zeptat? " A opět se Stelu usmál. "Já?" Zeptala se nevěřícně, a ukázala na sebe prstem. "Vy nejste Španělka, viďte?" Řekl s úsměvem. "Ne, to nejsem, jak jste to poznal?" Muž zcela zvážněl. "Španělky nejsou totiž tak krásné jako vy, tipl bych vás na Češku."

"Hm možná? Ale vy také nejste Španěl, viďte? Mladík se usmál. "Ne to opravdu nejsem, jak jste to poznala?"

"To asi proto, že Španělé nemají tak krásně modré oči." Mladík nic neřekl. "Víte, že mi někoho připomínáte?"

"Ano? A koho?"

"Jednoho…." On jí však přerušil.No vidíte, málem bych zapomněl se vás zeptat, jak se jmenujete. A ani bych nevěděl, kdo je ta nejkrásnější dívka zatoulaná ve Španělsku. Stela se pousmála. "To máte s těch věčných lichotek, já jsem Stela a vy?" Stela se na něj usmála. Když se nadechla a něco chtěla říct, Martin ji přerušil.

"Jen se divím , jak je možné, že tak mladá a navíc krásná dívka se potlouká sama po tak velkém městě?"

"Já , ale přece nejsem sama, jsem tady se svým bratrem, a rozpačitě se rozhlédla po okolí, on se však jen nesměle usmál."

"A co, že vás bratr nechal samotnou?"

"Ale, mávla Stela nedbale rukou, šel se na něco podívat, slyšela jsem, že dnes mají koncert Rajnerovi."

"Znáte je?" Martin se podíval do země. "No, tak trochu jsem o nich slyšel, ty tam jdeš Stelo?"

" Hm, chtěla bych, jenže nemám lístky a ty už ani nejspíš neseženu." Martin ji pohladil po vlasech a záhadně se na ni usmál. "Stelo, Stelo?" Ozvalo se odněkud volání. Stela sebou prudce trhla. Zvedla oči a rozhlédla se po tržišti. Ani se nenadála a stál u ní Robert.