Naděje ( Druhá část )

Stela sebou prudce trhla. Zvedla oči a rozhlédla se po tržišti. Ani se nenadála a stál u ní Robert. Políbil jí na čelo. Stela sebou cukla a odstoupila od něj. Ale, když se znovu rozhlédla po tržišti, její záhadný muž už tam nebyl. Jen prodavač u stánku s vetešnictvím na ni kývl. "Slečno, tady jste si něco zapomněla." Stela nejistě přistoupila k prodavači, ten na ni jen významně mrkl a podal jí sáček, ona se něj nechápavě pohlédla a sáček rychle schovala. Chytla Roberta za ruku a vedla ho zpět do apartmánu. Po chvíli se jí Robert zeptal.  "Prosím tě, co ti chtěl ten prodavač?" Stela jen ledabyle mávla rukou. "Ale , jen jsem tam něco zapomněla."

"Ach tak, doufám, že jsi zase nekupovala nějaké vetešnické blbosti." Stela se na něj zamračila ublíženým pohledem, celou cestu pak už jen mlčela. Když přišli do apartmánu, šla hned do ložnice, kde za sebou zavřela dveře, aby jí nikdo nerušil. Sedla si na velkou postel a rychle otevřela sáček, s úžasem nevěřila svým očím. V malém papírovém sáčku se skrývali dvě vstupenky na koncert, dřevěné náušnice a malý lísteček napsaný podle písma ve spěchu. Milá, má neznámá Stelo, tady máš ty dvě vytoužené vstupenky, přijď, ale prosím tě večer tak půl hodiny před začátkem koncertu. Pak běž dlouhou chodbou a vpravo jsou velké železné vrata, 3 krát na ně zabouchej, ale dej prosím tě pozor, ať tě nikdo nevidí. Pak ti vše vysvětlím.  Pá M. Stela zaslechla kroky na schodech, rychle vše šoupla pod postel. V pravý čas, zrovna vešel do pokoje Robert. Přistoupil k ní a objal jí kolem krku. "Zlobíš se na mě?" Stela se zatvářila velmi zvláštně, ale dlouho to nevydržela. "Teď ne, ale neboj, nechám si to na později, koukej co mám." Řekla s očima plných radosti, v ruce držela dva lístky. Robert se na ní nechápavě podíval, nevěděl  , co si o tom má myslet. Stela ho políbila na tvář. "Děkuji, že tam se mnou jdeš, a teď mě prosím nechej, musím se připravit."

Večer byli oba přesně před halou, byla tam spousta mladých dívek. Stela si povzdychla a na chvíli se zasnila, po chvíli snění ji přerušil Robert. "Stelo, Stelo už jsi zase mimo? Ty mě dneska vůbec neposloucháš, co se prosím tě s tebou děje?"

"Promiň, to bude tím, že jsem tak šťastna." Když vešli do haly, Stela  mlčky pozorovala s tribun děj okolo podia. Podívala se na hodinky."Musím na toaletu, počkej tady na mě prosím tě, ať tě pak nehledám. Ano?" Robert stačil jen kývnout hlavou, ale Stela už byla ta tam. Šla přesně podle lístku, zaklepala na dveře. Srdce ji bušilo tak silně, že měla pocit, že jí někdo sleduje. V tom se otevřely dveře. "Pojď rychle, někdo jí vtáhl dovnitř."

"Martine, to je pro tebe!" Stele začalo vše pomalu docházet. Když se k ní otočil mladík se světlými vlasy  a usmál se na ní. Stela v jeho očích uviděla svého neznámého. On k ní přistoupil a políbil ji na čelo. "Ahoj , má neznámá Stelo, promiň , ale nemohl jsem ti říct kdo jsem, ale děkuji moc, že jsi přišla."

"Celý den o nikom jiném nemluví" Slyšela za sebou , otočila se u uviděla před zrcadlem jeho bratra Michaela."Neposlouchej je, tady se prosím tě posaď." Ukázal Martin na křeslo, z kterého rychle shodil oblečení na zem. "Promiň, ale já nějak nemám čas, jenže jsem tě musel ještě jednou vidět." Stela se jen usmála. Všichni už byli na odchodu. Martin držel Stelu stále za ruce. "Martine, rychle už není čas, pojď." Volali na něj ostatní z chodby. "Stelo, prosím tě přijď v noci asi tak 2 – 3 hodiny po koncertě na pláž, k velkému dubu, víš kde?" Stela kývla hlavou a pak už jen cítila letmý polibek. Když se vzpamatovala, byla už šatna prázdná. Vešla do sálu, koncert byl už v plném proudu, jen stěží našla Roberta, tiše si vedle něj stoupla. "Kde jsi prosím tě, už to začalo." Ona ho uchopila za ruku a tiše mu zašeptala."Promiň, ale byla tam řada… "Pak mu položila prst na ústa a zasnila se.