Máme tady další část, úžasného příběhu, můžete se potěšit nejen příběhem ale i zakupením, šatů z kolekce naděje, a připomínat si tak příběh den co den.

Naděje část 4

O pár dní později, když Stela zůstala sama doma, zrovna odpočívala u televize, někdo zazvonil na domovní zvonek. Stela rychle vyskočila a běžela otevřít. Její smutná tvář se najednou rozjasnila, ve dveřích stál Michael. "Ahoj.“ Pozdravil Michael. "Prý poskytuješ azyl pro bezdomovce?" Stela se usmála a Michaela objala. "Ahoj Míšo, co ty tady děláš?"

"Já?" Řekl zaraženě. "Dělám si srandu, kde máš zbytek?" Michael poodstoupil od dveří, po chvíli se vynořila Julije s Martinem. Stela se mu vrhla kolem krku.Pak si všimla ,že Martin má nohu v sádře. "Co se t stalo Martínku? Řekla Stela starostlivě." A pohladila Martina po vlasech. "Ale to nic není , jen jsem spadl z pódia, toho si nevšímej, brzy mi to sundají." Stela už nic neřekla a pozvala je dál. Stela se posadila vedle Martina a nemohla z něj spustit oči, stále ho držela za ruku, hladila ho po vlasech."Tak co , jak bylo?" Řekla Stela jenom tak , aby řeč nestála a podívala se na Julii. "Hm, bezva , a co ty?"

"Hm, kde máš zbytek rodiny?" V tom se všichni rozesmáli. "Tak , to jsem zvědavý, jak tenhle rozhovor skončí." Prohlásil Martin. Objal svou Stelu a políbil ji do vlasů a pak ji tiše zašeptal. "Hrozně moc jsi mi chyběla , má sladká Stelo." Stela zesmutněla a podívala se na Michaela a ten zase na Julii. "Stelo?" docela bych něco snědl, máš něco k jídlu? Zeptal se Michael. "Ano, určitě, vezměte si něco z kuchyně, je tam hle." Ukázala Stela. Na to už Michael nic neřekl a zmizel i s Julií směrem k ledničce. Když osaměli, Martin zvedl Stele její hlavu směrem k němu a zadíval se Stele dlouze do očí. "Copak se děje Stelo?" Ty nejsi ráda, že mě zase vidíš, pravil Martin a těmito slovy Stelu políbil na tvář. Stela se rozpovídala. Martin Stelu objal a pohladil ji po vlasech. Stela ho též objala a chvějícím se hlasem řekla. "Promiň, Martínku, promiň.¨

"Za co Stelo, co se stalo? Copak ty už mě nemáš ráda?! Stela se na něj podívala a z očí jí stékaly potůčky slz. "Mám, každý den víc a víc, ale ty už mě nebudeš chtít." "Co to povídáš Stelo, proč bych tě už neměl chtít?" Zeptal se Martin již vážným hlasem. "Já, promiň, to jsem nechtěla, ale ani já sama nevím, jak se to , mohlo stát, nemůžu za to promiň."

"Stelo, už mi konečně  prosím tě řekni, co se stalo?"

"Spíš, co se stane." Naklonila se Stela a tichounce zašeptala: "Budeme mít děťátko." Martin Stelu pevně objal. "Stelo, to je ta nejhezčí věc v mém životě, a za to tě budu až navěky milovat." Stele i Martinovi stékali po tvářích slzy, ale ani je nevnímali, jen vnímali jeden druhého. Vyrušil je až Michal s Julií. "Můžeme?"

"Jasně, že ano." Zval je dál Martin. Julie a Michal se posadili do protějších křesel. "Chcete slyšet novinu? Zeptal se znenadání Martin?"

"Určitě, jsme zvědaví, povídej"

"Budeme mít se Stelou děťátko." Michal s Julií se nejprve na sebe zaraženě podívali, ale pak šli s radostí Stele i Martinovi gratulovat. "A co na to tvoji rodiče?" Zeptala se Julie Stely. Stela sklopila oči a povídá: "Víš oni to ještě nevědí a navíc mají teď spoustu jiných starostí.¨ Dál už Stela nic neříkala, protože j Martin objal a políbil ji na tvář. "Ale, nemyslíš Stelo, že se to dříve nebo později stejně dozvědí?" Stela se opět podívala na Julií a mlčela. Martin Stelu pohladil po vlasech, Stela se na něj smutně podívala. "Víš, stejně jsem chtěla na pár dní odjet, potřebuji si provětrat myšlenky."

"A kam pojedeš?" Zeptala se Julie. Stela pokrčila rameny. "Tak pojeď k nám?" Řekl najednou Martin a podíval se na ostatní. Ti jen kývli souhlasně hlavou. Julie si ke Stele klekla a chytila ji za ruce: "Stelo, nám to nevadí, u nás je spoustu místa, alespoň se více přátelíme, co ty na to?" Pohladila Stelu po tváři a ta se slzami v očích na ni podívala a usmála se  a řekla: já nevím, nechci se k vám nějak tlačit." Martin ji chytil za ruce , podíval se jí do očí a pravil: "Stelo, budeme moc rádi a navíc nebudeš vůbec zaclánět, však si vzpomeň na naše tajemství, hm?" Stela se na Martina usmála a pevně ho objala. "Musím na chvíli domů a vše zařídit." Martin pohladil Stelu po vlasech. "Dobře, jen se mi brzy vrať."

"Jak se budeš vracet , dej vědět, pošleme ti auto, jinak by jsi se sem jen těžko dostala."Usmál se na ní Erik, a ona přikývla. Na Stelu už čekala Miriam se Simonem a ti ji odvezli přímo před jejich království. Stela přiložila čelo na sklo, viděla pána hotelu.Jejich auto zastavilo před bránou. Do auta nebylo vidět, neboť auto mělo kouřová skla, taktéž nikdo nemohl vidět Stelu, která jen tiše seděla a myšlenkami byla ve vzpomínkách. Co by ještě nedávno dala, za to, alespoň chvíli stát před tímto královstvím. Co by dala za jediný úsměv, jediný pohled kohokoli z Rajnerových. "A teď? Teď sedí v dlouhé limuzíně, která vjíždí do velké brány." A dívky jen zdálky mávají. Nešli za bránu jako jiní fanoušci, jen stáli a mávali plni štěstí a nadšení. Stelu ze zamyšlení vzbudil Erik. "Stelo, vysedat, zde je vstup do našeho království."Galantně otevřel Stele dveře a pak spolu vstoupili do garáže. "Promiň, že jsem tě nevysadil u hlavních dveří, ale to jenom  kvůli tvé bezpečnosti, omlouvala se Miriam." Stela se jen usmála a už jí Erik táhl za ruku. Vyšli pár schůdků až přišli k zeleným dveřím, které když otevřeli, Stela zůstala stát úžasem. Kolem ní se rozprostírala velká uvítací hala. Po stranách bylo pár dveří, po její levé ruce byly velké venkovní dveře a naproti nim stálo dlouhé mramorové schodiště , s dřevěným zábradlím po obou stranách. Pod schodištěm byly malé dřevěné dveře. Po celé chodbě i vedle schodiště byly všude květy. Erik Stelu popostrčil dál. Vstoupili na schody, na kterých se objevil Michael, usmál se na Stelu, přistoupil k ní blíž a objal ji. "Pojď dál." Martin už na tebe čeká, to víš s tou sádrou toho moc nenachodí. Michael uchopil Stelu za ruku jako princeznu, kterou vedou k princi. Tak si Stela připadala, jako Popelka.

Večer všichni seděli v obývacím pokoji , když přišel  jejich otec. Pohladil Stelu po vlasech (tak ji vždy vítal do své rodiny). Stela si na to časem zvykla a byla ráda, že jí počítá do své rodiny. Erik byl přibližně stejně vysoký jako jeho otec a byl i na svého otce velice podobný, nejvíc ze všech dětí. Měl stejně modré oči jako Martin a ostatní. Měl nejkratší vlasy, které nebyly téměř vidět a měli barvu světle hnědého semiše, jež se odrážel od paprsků slunce. Erik se vždycky lišil od ostatních, už jenom proto, že jí byl v mnohém podobný, též nerada dávala najevo své city, a když jí bylo nejhůř, odešla třeba na celý den, jen aby jí nikdo neviděl plakat. Každý Stelu považoval za silného člověka. Kdo Stelu neznal, říkal o ní, že má srdce z dubu, ale Stela ve skutečnosti byla velice citlivá, a nedávala na sobě nic znát, už jen proto, aby byla oporou ostatním. Erika si oblíbila, i když Fanynky měli nejradši Michaela a Martina, ale on ji byl vždy opravdovou oporou, protože přesně věděl, jak se asi cítí, když odchází se smutným pohledem. Michael měl tmavší vlasy než Erik. Jeho ofina mu zakrývala čelo, konečky vlasů mu dosahovali ke kraji uším. Vypadal vždy mladší, než ve skutečnosti byl, a to mu bylo v létě 20 let , a tipovali ho na 18, ale Michalovi to nevadilo. Byl jen o rok starší než Martin. Stela byla od Martina sotva o pět let mladší, bylo jí sotva 19, když se seznámili. Ale Stela cítila, že ji Bůh vyslyšel, a ona našla muže svých snů. Když vstoupili na poslední schod, Stela odlepila oči od země, před ní stál Martin. Stela v ten moment zapomněla na vše kolem sebe a oči se jí rozjasnili štěstím a láskou. Běžela k Martinovi a pevně ho objala. Martin k sobě Stelu pevně přitiskl, uchopil její hlavu do svých rukou a políbil jí na čelo, ústa i tváře. Stela ho opět objala a zašeptala mu do ucha: " Už jsem ti někdy poděkovala, za to, že tě mohu tolik milovat?" Martin Stelu pohladil po vlasech. "Mě Stelo? To já  smím děkovat tobě, za to , že jsi, a za to , že tě mohu mít ve své blízkosti, ten týden bez tebe, byl jako být na poušti bez vody."

"Hrozně moc jsem tě u sebe potřeboval, a ty jsi byla tak daleko, ale teď už tě nepustím, chci být jen a jen s tebou." Stela se na něj podívala. "Ty můj blázínku, to víš, že jsi moje všechno."

"Promiňte, ne že bychom chtěli rušit, ale Stela je určitě unavená, ať si odpočine, potom jí ukážeme dům ať nezabloudí, a pak zase můžete být spolu přerušil je Erik. Stela s Martinem se uchopili za ruce a vešli do pokoje, který byl pro Stelu již přichystán. Stela se rozhlížela , nevěříc svým očím. Po levé ruce byla obrovská postel a podél stěny byly poličky a skřínka. Naproti posteli byly dveře , které vedli do šatníku. U okna bylo velké zrcadlo se spoustou šuplíků a vedle postele byly druhé dveře, které vedly do koupelny. Stela se posadila na postel. "WOW" Vypravila ze sebe. "Promiň, že je to tady tak skromné, my nemáme rádi přepych." Řekla Miriam. "Blázníte? Je to úžasný pokoj, řekla Stela a praštila sebou na postel." Miriam s Erikem odešli. Martin si lehl vedle Stely a pohladil jí po vlasech a políbil jí na tvář. Když si Stela odpočinula a načerpala nové síly, šla se  přivítat s ostatními."Stelo , pojď, teď ti ukážeme naše království, ale povede tě Erik s ostatními, protože ze sádrou se mi špatně chodí, řekl Martin a smutně se podíval na svou nohu v sádře." Stela ho pohladila po vlasech. "To nevadí, proto tě přece nepřestanu milovat.Vrátím se co nejdříve, mám tě strašně moc ráda.Neboj."

"Taky tě miluji Stelo."

"Hrdličky, ne že bych vám to nepřál, ale jsem připravený Stelu provést naším královstvím, prohlásil Erik. A s těmito slovy, táhl Stelu pryč , na prohlídku, a Stela jen z dálky Martínkovi mávala. Takže začneme: " Tohle je tvůj pokoj, to už víš, hned vedle vpravo naproti schodišti je pokoj Martina a pak Michala, na konci chodby Simonův a na druhém konci je obývák.“V obýváku se vždycky všichni sejdeme, i když je to nejmenší místnost. Po levé straně od tvého pokoje je pokoj Miriam. Nyní půjdeme nahoru po schodech. Tady je víc pokojů, ale asi bys měla něco vědět. Tyto pokoje jsou můj a naproti mému má Julie a pak táta , ten je ale nemocný. Vzadu pak jsou dveře a ty vedou do jídelny a pak je tam ještě hala a za ní je pokoj. V tom pokoj je největší ticho, víš? Stela se jen pousmála. "Pojď, něco ti ukážu, chytil ji Michal za ruku a táhl Stelu na druhý konec chodby." Přišli ke dveřím, Michal je otevřel. Stala to co viděla , ji  vyrazilo dech. Místnost byla naplněna plyšáky a různými dopisy od fanoušků, a to není vše, šeptala jí Julie. Tohle je divná místnost, protože má podlahu až v přízemí věže. Nevěděli jsme co s tím, tak jsme to vyřešili takhle. Nadzdvihli jsme schody, aby se to na nás nesesypalo, když otevřeme dveře. Někteří z nás sem chodí odpočívat. Stela nic neřekla, jen je se slzami v očích objala. Na druhý den probudil Stelu něžným polibkem Martin, klečící u její postele. "Vstávej ospalče, přinesl jsem ti snídani , ale jen pro dnešek, jindy budeš muset chodit s ostatními do jídelny." Stela otevřela oči, protáhla se a usmála se na Martina. "Martínku, připadám si jako kdybych se den ze dne probudila na zámku, jako nějaká princezna."

"Děkuj ti za snídani, to jsi nemusel."

"Ale musel, víš chtěl bych být s tebou až napořád a ani na chvíli tě neopustit."

"Něco musíme dodělat, ale kdybys něco potřebovala, tak tu zůstane Michael."

"Víš, hrozně nerad, tě tady nechávám samotnou." S těmito slovy jí políbil na čelo a chystal se odejít. Stela se na něj usmála, "To přece nevadí Martínku, děkuji ti a nebuď tam dlouho, už teď se mi stýská." Martin stál u dveří, ale ještě naposledy se otočil a pravil. „Jo a to se ti nezdá, ty jsi princezna a dokonce na zámku.“ S těmito slovy odešel. Po snídani šla Stela navštívit Michaela. "Ťuk, ťuk." Jemně zaklepala na krásné rámované dřevěné dveře. "Dále."Stela vešla. "Ahoj Michale, mohla bych se u tebe podívat z balkonu?" U mě žádný totiž není. Až teprve teď Michael zvedl oči od nějakých papírů co měl rozložené na posteli a něco do nich psal. Michael se usmál, vím o něčem lepším než je balkon, pojď. Chytil Stelu za ruku a než se nadála šli po dlouhých dřevěných schodech výš a výš , až došli na půdu. Šli až někam úplně dozadu. Po zemi byla spousta starých věcí a skříní. Stela se rozhlížela kolem sebe , ale Michael toho nedbal. Zavedl ji až k velkému střešnímu oknu, které bylo tak blízko země, že když se posadila viděla odsud snad celý svět. "Taky jsem často chodívám, když chci odpočívat, nebo být chvíli sám." Stela se usmála. "Promiň, mám ještě spoustu práce, zůstaneš tady?" Stela přikývla a zadívala se do krajiny. Viděla před sebou spousty lesů, polí, domů. Najednou ucítila jemný dotek. Někdo jí přejel konečky prstů po vlasech a po páteři. Na Steliných rtech se objevil úsměv, takhle ji hladil jedině Martin. V hlavě ji bleskla jediná myšlenka. Když se otočila, musela zavřít oči, neboť cítila láskyplné polibky na celé tváři. Mlčela a jen vnímala tu krásu. "Jsi tady tak sama, skončili jsme co nejrychleji to šlo, Michael mi říkal, že jsi tady." Když Stela otevřela oči , viděla před sebou člověka , kterého na celém světě nejvíce milovala. Zadívala se do jeho tmavomodrých očí, Martin ji pomaloučku položil na záda. Vlasy jí rozhodil na podlahu a pohladil ji po tváři. Stela se znovu pousmála. "Byla to dlouhá doba, co jsem byl bez tebe, jsem moc rád, že už jsi zpátky." Michael mě sem zavedl, ale musel se vrátit zpátky a jít pracovat. Tak jsem tady zůstala sama. "Hm, máš to s námi těžké, že ?" Stela se posadila. "Ne, Martínku, jsem moc ráda, že tu mohu být s vámi, a nebyla jsem tady sama, podívej se kolik je okolo lesů, hájů a domů, to vše tu bylo se mnou." Ukázala Stela prstem na okno. Martin otevřel velké okno, objal Stelu zezadu a přistoupili blíž k oknu. Vše se zdálo tak blízko. "Podívej, Martin chytil Stelu za ruku a ukázal jí krajinu."

"Tohle všechno je naše." Stela úžasem ani  nedýchala. "A vidíš tam u brány ty holky? Ani jednu jsem si z nich nevybral, protože jsem se zamiloval jen a jen do tebe."

"Tebe Stelo, kterou mám ze všech na světě nejradši" Stela už nic neříkala, opřela si hlavu o jeho ramena a zadívala se na oblohu, která se jí zrovna v tu chvíli zdála tak nádherná. Erik vytáhl krabice s fotkami a všichni se posadili pod okno na zem. Vybírali fotky pro své nové album. Stela žasla, kolik mají fotek a to jen za poslední období dvou let. Na druhý den Stela vstávala pozdě, všichni už byly pryč. Stela vešla do kuchyně, ve které zůstala pouze kuchařka. "Dobré ráno , pozdravila Stela příznivým hlasem." Stela se na kuchařku usmála a vzala si hrnek s čajem, který ji kuchařka připravila. "Až dosnídáte,  máte jít za panem Rajenem." Stela přikývla a zeptala se : " mohu se vás na něco zeptat?" Žena přikývla. "Můžete mi potom prosím vás ukázat, kde má pokoj pan Rajen?" Žena se usmála a zavedla Stelu ke dveřím pokoje, ve kterém býval pan Rajen. Stela jemně a nejistě zaklepala na dveře. "Dále." Ozval se mužský hlas. Stela otevřela dveře, pozdravila, muž jí ukázal, aby se posadila. Chvíli se Stelu díval a pak jí uchopil za ruku. Stele přejel mráz po zádech, ale nedala na sobě nic znát. "Stelo , jsem rád, že si tě můj syn vybral, vypadáš, že jsi hodné děvče, dokonce mi na první pohled připomínáš jeho matku." Stela se cítila sama sebou jistá, ale uvnitř jejího srdce se skrývala duše malého bezbranného děvčátka. „Mám rád všechny děti, a tebe beru jako jedno z nich. Myslím si , že si tě Martin zaslouží.“ Stela se na staříka usmála a uchopila ho za ruce. Muž ji pohladil, a na krk Stele pověsil řetízek z malých srdíček. Když Stela otevřela to největší srdce, byla tam fotografie celé rodiny. Stela staříka objala, a oba si pak ještě hodně dlouho povídali. Když se vrátil Martin, našel Stelu jak si stále povídají a vesele se smějí. "Stelo?" Řekl tiše, Stela se otočila a usmála se na něj. "Ahoj Martine, povídám si tady s tvým otcem." Martin se usmál a natáhl k ní ruku. ¨Tatínku, na chvíli ti Stelu odvedu, chci ji něco ukázat¨ Muž kývl na souhlas. Martin vedl Stelu dlouhou chodbou, až došli ke schodům, které vedli do přízemí, kde byly nízké dveře. Martin dveře otevřel. Když vstoupili dovnitř, byly tu dvě pohovky a naproti nim stál malý stůl. Martin se posadil. Sem chodím,když chci být sám. Stela si sedla vedle něj a políbila Martina na tvář.  Dny se zdáli čím dál tím víc kratší, když byla Stela s Martinem, jako by hodiny a ani minuty neexistovali. Ale bez Martina byl den dlouhý jako jeden rok. Kdyby ji někdo před časem řekl, že budeš v tomhle království, neuvěřila by. Byla s Martinem opravdu šťastná. Každou volnou chvíli trávili spolu. Když se jedno ráno Stela probudila a kolem sebe viděla spoustu květů ze žlutých růží, nechápala co se děje. Po chvíli si všimla vzkazu, který byl od Martina. "Tyhle květiny, jsou pro tebe princezno, za to , že jsi, a že tě mohu tolik milovat.¨ Stele se na chvíli zastavilo srdce. Zanedlouho vešel dovnitř Simon. "Stelo, jdeš s námi ven?¨ Stela přikývla, když sešli dolů, zahlédla Martina jak stojí u dveří a hraje si se psem. Stekla k němu přistoupila blíž a objala ho. "Děkuji." Martin se otočil. "Ne Stelo, to já ti děkuji , za to že jsi." Když se vrátili z procházky, posadili se na terase. Dovnitř vešla Magdaléna, v ruce držela telefon a podávala ho Stele. To je pro tebe. Stela se zarazila, kdo , že jí to může volat? Číslo dala jen Alexovi a Ditě, jen kdyby se dělo něco důležitého. Když Stela domluvila položila telefon na stůl a zůstala tiše sedět. Magdaléna odešla a Martin si sedl ke Stele blíž. "Stalo se něco Stelo? Vypadáš jako by jsi přinejmenším viděla ducha." Stela se na Martina smutně podívala. "Můj otec a sestra měli nehodu, oba jsou v nemocnici, a je to vážné." Stela měla v očích slzy, ale neplakala. Martin ji k sobě silně přitiskl. Venku se snesl soumrak a Stela byla celý den duchem nepřítomná, i když se Martin snažil ze všech sil , ji rozveselit. Stela odpočívala v obýváku na gauči. Martin seděl vedle ní na zemi a hrál si s jejími vlasy. Občas ji i do vlasů políbil. Stela usnula. Tiše k nim přišel Simon, byl ze všech kluků nejstarší. Simon byl klidné a vtipné povahy. Málo kdo a málo co, dokázalo Simona vytočit a naštvat. Bral věci tak jak byli a z ničeho si nedělal těžkou hlavu. Simon chtěl něco říct, ale Martin se na něho přísně podíval. "Pššt." Simon zašeptal: ¨ volá tě táta, máš za ním ihned jít." Martin nic neřekl, políbil Stelu a odešel. Simon něco hledal v knihovně a snažil se , aby Stelu nevzbudil. "Martine?" Martin odešel, nevzbudil jsem tě? Jen něco najdu a jdu pryč. "Ne, nevzbudil, a klidně tu zůstaň." Stela se posadila a protřela si oči. "A kde je Martin?"

"Volala ho táta."

"Aha." Povzdechla si Stela, chtěla vstát, ale v tom zazvonil telefon, který stál hned vedle stolku. Stela natáhla ruku a zvedla sluchátko. "Prosím?" Simon se zarazil, ani si neuvědomil, že Stela zvedla telefon, Stela , která telefon zvedat nesmí. Simon k ní rychle přiskočil a natáhl ruku, ale Stela ho zastavila. Posadila se na gauč a jen kývala hlavou. Když položila sluchátko, přišel Martin. Usmál se na Stelu, a  kývl na Simona ,  aby odešel. Martin se posadil vedle  Stely a objal ji kolem pasu a políbil ji na krk. "Co se děje Stelo?" zeptal se starostlivě, když nereagovala. Stela se zahleděla provinile do země. "Volal Robert."

"A co chtěl?" Stela se k Martinovi  obrátila a chytla ho za ruku. "Tys mu to ještě neřekla? Řekl Martin."Stela zavrtěla hlavou. "Proč?" Zeptal se jí Martin. "Já, nevěděla jak, odpověděla Stela."

"A co chtěl?"

"Říkal…"  Stela to , však nedopověděla a sklopila hlavu. Martin si zakryl rukama obličej, otočil se a zahloubaný koukal z okna. Stele vstoupili do očí slzy, přistoupila k Martinovi, chytla jej za ramena a chvějícím se hlasem pokračovala. "Ptal se, jestli jsem taky tak šťastna jako on, a že jsme se  dlouho neviděli, a také se mě ptal, proč jsem se tak dlouho neozvala, když pozítří máme svatbu."

"Cože? To m Stelo ani neříkej, ta jsi to neodvolala?"

"Copak ty si se mnou jenom hraješ? Tobě na mě vůbec nezáleží? Proč, proč jsi o nás nikomu neřekla? A odkud má tebe vůbec číslo? Stelo?"

"Já jsem to řekla pouze bratrovi, a odkud má číslo, to opravdu nevím."

"Jenže bratra si brát nebudeš pokud vím, a jak tě znám, tak ani neumíš říct ne.¨ Stela chytla Martina za ruce, ale on se jí vytrhl a chtěl odejít. "Martine?"

"Počkej přece."

"Proč , co mi chceš ještě říct?"

"Robert mi řekl , že je ten nejšťastnější muž na světě, a že se moc těší až budeme spolu a …"

"Mlč Stelo? Prosím tě, už mi raději nic neříkej, okřikl ji Martin."

"Jak jsi mi tohle mohla udělat? Já to nechápu, proč jsi se s ním už dávno nerozešla?"

"Když, já na to samým štěstím zapomněla , když jsem s tebou mým mužem a naším budoucím dítětem." Tohle Martina vytočilo ještě víc.

"Víš co? Kolik věcí mi ještě tajíš?“

"Ale alespoň si mohla…víš co? Zapomeň na to…Tohle se nedělá, a zapomeň, že jsi má žena.Tohle Stelo ne !!! Takhle to nejde.“ Pak už za Martinem jenom bouchly dveře. Stela za ním vyběhla, zastavil ji Michael. Uchopil j za ruku. "Stelo?, co se stalo Stelo?" Stela na Michaela pohlédla uplakanýma očima, ale nic neřekla. "Martine počkej? Zakřičela na něj ze schodiště, ale Martin zmizel." Michael mlčky přistoupil ke Stele. "Promiň, řekla Stela Michalovi a utřela si slzy."

"To nic, řekl Michael a otřel Stele slzy."

"Neboj , on se zase uklidní, je to můj bratr , znám ho." Stela se malinko pousmála a odešla hledat Martina. Našla ho , jak sedí na skále, přistoupila k němu a objala ho. Políbila ho do vlasů, ale Martin se ani nepohnul. Někdo jí náhle poklepal na rameno. Otočila se, byl to Erik, ukázal jí prstem, že má jít za ním. Oba pak tiše odešli. Šli podél břehu až vstoupili na okraj lesa. "Michael mi říkal, že jste se s Martinem pohádali." Stela se na Erika podívala, ale nic neřekla. Víš Stelo, chtěl bych tě utěšit, ale takhle naštvaného, jsem ho ještě nikdy neviděl."

"Víš , volala mi Robert, pozítří máme svatbu, a já to Robertovi neřekla, já vím, že je to divné, ale byla jsem s Martinem jako v sedmém nebi a nemyslela jsem na nic jiného."

"Ach tak, tak to se neboj, to ho přejde."

"Víš, jenže teď přísahej, že to nikomu neřekneš.Povím ti naše tajemství." Erik kývl hlavou na souhlas a zašeptal: ¨ přísahám¨ My jsme s Martinem totiž manželé, vzali jsme se tenkrát v létě tajně, takže si Roberta ani vzít vlastně nemůžu. Na Roberta jsem dávno zapomněla, jenže on na mě ne.“ Při těchto slovech došli až ke staré chatrči, sedli si na její práh a oba mlčeli. Erik po chvíli mlčení přerušil. "Vždy , když jsem smutný, nebo mám splín, chodím sem, je tady ticho, nikdo o tomhle místě neví. Přišel jsem na tohle místo úplně náhodou a líbí se mi tady.“ Erik utrhl stéblo trávy a začal ho žvýkat v ústech, chytil Stelu okolo ramen a říkal jí: ¨ nebuď smutná, běž za chvíli za Martinem, jeho to přejde , ale Robertovi musíš zavolat."

"Hm, on ani neví , kde jsem, to ví jenom můj bratr, ani rodičům jsem to neřekla, jim jsem jen řekla , že jedu k jednomu známému."

"Myslím , že i jim by jsi měla říct pravdu , i to , že jsi těhotná." V tom se zarazila.

"Neboj, Martin mi říkal, že budou strejdou, ale o té vaší svatbě jsem tedy netušil."

"Pamatuješ si, když jsme se seznámili , a pak jste měli koncert? Tak potom jsme se s Martinem sešli, Robert o ničem nevěděl. Byly jsme spolu s Martinem celou noc na útesech, časně ráno mě Martin chytil za ruku, a zeptal se mě, že to bude znít trochu bláznivě, ale, že si mě chce vzít. Já souhlasila, tak jsme šli ráno do prvního kostela, naštěstí bylo otevřeno, a tam jsme se vzali.“ Erikovi tohle málem vyrazilo dech.Tak tohle bych do bratra nikdy neřekl, vždy byl na holky velice opatrný, každou si vždy řádně prověřil a musel vědět všechno, ale tohle? Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna Martin. WOW¨ Stela se usmála. „Martin je blázínek, ale já jsem do něj větší blázen. Nikdy bych se také nezamilovala na první pohled, ale s ním je to jiné.“

"Vidíš to Stelo, teď se probudily i ty nejkrásnější říše, aby spatřily tvůj úsměv, vždyť i slunce se už nemohlo dívat na tvé smutné oči."

"Eriku!" Řekla Stela zcela vážně. "Vidíš, už se začíná stmívat, musím za Martinem , než zapadne slunce." Erik kývl hlavou a zamával Stele na rozloučenou. "Já tady ještě chvíli zůstanu, ale ty už utíkej ať už nejste smutní." Stela Erikovi ještě z dálky zamávala a byla pryč. Přišla k útesu, Martin stále ještě seděl, a vypadal jako by se celou dobu ani nepohnul. Stela se posadila za něj a objala ho , položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Ucítila jeho dotek, cítila i to jak ji Martin chytil za ruce, cítila jeho polibek. Oba tiše seděli a pozorovali západ slunce, kterého bylo vidět už jen malinký kousek. Modré moře se změnilo v černé jako noc. Erik kolem nich tiše prošel. Když vyšla první hvězda, Martin promluvil:¨ víš co bych si Stelo přál? Aby tahle hvězda nikdy nezapadla, aby byla jenom naše, aby můj otec už nikdy nebyl nemocný, a abych tě mohl mít navždy.¨ Martin pomalu vstal a chytil Stelu za ruku. "Pojď , půjdeme domů, už nás všichni určitě  hledají." Oba šli tiše a poslouchali letní noc.

"Martine? Řekla Stela, víš , že první hvězdy ti splní přání, musíš ho vyslovit."

„Budu si ho myslet, řekl Martin.“ Objal Stelu a políbil jí na ústa, Stela se zasmála a pevně Martina objala. Ráno, když se Stela probudila, vešla do jídelny, všichni už seděli u stolu kromě Michaela a Martina. "Dobré ráno, pozdravila Stela tiše a posadila se."

"Dobré ráno, tak už vím, proč bylo slunce dnes ráno tak smutné, chyběl mu tvůj úsměv, dodal nevinně Erik." Stela se na něj usmála. Erik na ni šibalsky mrkl a Stela sklopila oči. Do jídelny vešel Martin s Michalem. "Dobré ráno, pozdravili , a Martin se posadil vedle Stely a políbil ji na tvář."

"Dobré ráno, jakpak ses vyspala ty moje popelko?" Stela se k němu naklonila a zašeptala: s tebou by to bylo mnohem lepší.¨ Martin se usmál ,chtěl něco říct, ale přerušil ho otec. "Jsem rád, že jste všichni spolu, tak se řádně posilněte, zítra vás čeká turné. Stela se podívala na Martina, ale ten  řekl:" dnes večer máme turné tady kousek, přijdeš se podívat Stelo?¨ Podíval se po očku na Stelu, chytil jí pod stolem za ruku a na stehno ji namaloval srdíčko. "Hm, možná se přijdu podívat."

"Copak?"

"Promiň, ale já nemůžu být popelka, mám ještě bratry a sestru, jedině šípková Růženka, ta taky bydlela v zámku.“ Martin se usmál a zakousl se do chleba. Po snídani vešel ke Stele do pokoje. Stela stála u okna a otočila se , viděla, že Martin drží v ruce telefon, věděla co po ní chce, aby udělala. Přistoupila k němu blíž. "Stelo? Nejsi na mě už naštvaná? Zeptal se Martin."

"Já? A proč?"

"Že jsem ti neřekl o tom turné, jenže včera …"

"To nevadí, já stejně chtěla jet k rodičům a podívat se , jak se mají."

"Tak dobře, ale dneska zůstaneš se mnou ano?" Martin přistoupil ke dveřím a zamkl je na dva západy. Stela se k němu naklonila a zašeptala: " tak jo" Martin ji objal. "Stelo, víš co? Jsem rád, že tě mám a už se s  tebou nechci hádat. Při těchto slovech ji Martin políbil na čelo , tvář, ústa a Stela už jen vnímala jeho dotyky.