Pokud se vám líbí příběh o Martinovi a stele okomentujte prosím kytičkou. Příběh naděje v sobě ukrývá spoustu zajímavostí i ze skutečného života. Těmi to perličkami občas některý oživím.nutno podotknout že příběh je napsaný v 90 letech tutíž když jsem ho psala vůbec sem o nějterých věcech ani netušila že se pravdu stanou co jsem napsala do příběhu. Přeji krásne čtení. Zajímavosti o příběhu: 1) Vysněný Martin (jak určitě sousta z vás už poznala) je skutečný zpěvák jen příběh a jméno je smyšlené. Tento Martin má ze Stelou více dětí, skutečný " Martin" má se svou současnou manželkou taky více dětí. 2) Skutečný "Martin žil chvíli se svou maželkou na zámku se svou rodinou stejně jako vysněný Martin. 3) V příběhu se jmenuje hlavní hrdina Martin, o pár let později jsem si ve skutečném životě vzala taky Martina .( Jen né zpěváka.) :) Naděje část 6 Když přijeli ke Stele domů, byla v celém domě tma, jen v jednom pokoji bylo malé světélko. Když Stela otevřela dveře toho pokoje, seděli tam všichni, i Stelin táta. "Tati? co ty tady, jak to, že nejsi v nemocnici?" "Pustili mě domů, chtěl jsem vidět svou šťastnou dceru." "A co Soňa?" "Ta zůstala v nemocnici, Stela svěsila smutně hlavu." "Nebuď smutná sestřičko, můžeš za ní jet na návštěvu“ Už k ní návštěvy pouští, usmál se na ní Alex. Stela pak všechny představila, a všichni si ještě potom hodně dlouho povídali. Když Stela usínala ve své posteli, vzpomínala na minulost, a pořád tomu všemu nemohla uvěřit. Její velký sen se konečně naplnil. Ráno, když se Stela probudila, sešla do kuchyně. Tam už byla máma i Miriam a obě dvě si zní dělali legraci. "Dobré ráno Stelo, kde máš drahou polovičku?" "Copak vy jste se na chvíli rozdělili?" "Ale copak, jak to, že nejsi s Martinem? Ozval se hlas za ní, byl to Alex." Stela jim odpověděla: "Ne, nejsme siamská dvojčata, pokud jste si nevšimli." "U mě přece spala Miriam s Julií a Magdaléna se svým manželem a synem spali u Soni." "O, ještě , že tak, řekl Alex." Stela se po něm ohnala utěrkou, ale Alex uskočil. "Alexii, budeš muset donést ještě jeden stůl, řekla Stela." "Já? jakože já? Ohradil se Alex." "No jo no, nevíš, že já nemohu, že se musím šetřit?" "Jen utíkej Alexii." Popohnala ho máma. "Jak jste se Stelo vůbec vyspali? " Zeptala se máma. "Simon spal u Alexe, a ani bys nevěřila, jak si ti dva začali rozumět." "Erik spal s námi, no a Michael s Martinem u Lukáše. Ostatní holky u mě.“ "Aha, tak to jo, to víš, není jen tak mít tolik dětí." Stela se podívala vyčítavě na mámu, ale ta už nic neřekla. Po snídani se Stela s Martinem vydali do nemocnice za Soňou. Přistoupili k jejímu pokoji. "Alex mi říkal, že od té nehody, je to sní pořád stejné, že nám asi dlouho nevydrží." Martin se na Stelu smutně podíval a políbil ji na čelo. Oba tiše vstoupili do pokoje. Soňa těžce otevřela oči, malinko se pousmála, ale jakoby ji bolel každý pohyb, hned na to zase zvážněla. Stela jí uchopila za ruku. ¨Tak jak se má, má nejoblíbenější sestra?" "Tvá jediná sestra.“ Odvětila Soňa. "Mám pro tebe Soni překvapení, víš budeme mít s Martinem miminko?" Soňa se usmála. "A co na to říká máma? Když ještě nejsi vdaná?" Stela se na ni záhadně podívala, naklonila se blíž a pošeptala jí: "chceš znát tajemství?" !V létě jsme se s Martinem tajně vzali, ale pšt." Soňa přikývla a vysíleně položila těžkou hlavu na polštář Stela Soňu políbila na čelo, oba se s ní rozloučili. Když odcházeli všimli si jich jedna pacientka. "Hele, nejsi ty náhodou Martin?“ Řekla žena trochu nejistým hlasem, přesto ho zkoumala pohledem. Martin se na chvíli zamyslel, podíval se na ženu, potom na Stelu, kterou držel pevně kolem pasu."Proč se ptáte?“ Nenapadla ho jiná otázka."No víte, dcera vás poslouchá, tedy celou vaši rodinu, víte udělala byste jí radost, kdyby jste jí věnoval podpis.¨ Stela kývla hlavou a Martin se na ženu usmál. Pak se nahnul ke Stele a zašeptal: " a teď rychle pryč, než se to roznese.¨ Vyběhli ven, nasedl do prvního autobusu, který tudy jel. V autobuse se posadili úplně dozadu, aby nebyli tolik na očích. "Stejně si myslím, že tě poznalo více lidí, ale ti neměli tu odvahu se tě zeptat, však víš, že se i lidé pletou." "Hm, myslíš?" "Hm, ano, ale stejně jsem ráda, že tě mám." "Vlastně jsem i ráda, že jsem poznala Roberta, protože jen díky němu , teď tady můžu sedět vedle tebe." Martin Stelu políbil na tvář. Vystoupili z autobusu a šli domu. Drželi se za ruce a byly oba moc šťastni, že jsou zase spolu. Po pár dnech skončilo natáčení videoklipu k Jůlijině nové písni. Když objížděli turné po České republice, splnily Stele její přání, a ta v převleku klauna prodávala jejich fotky. Po čase si na ni lidé zvykli, a i mezi spousty fanynek, měla své kamarády, ale to , že patří k Martinovi, se nikdy nedověděli. Ale měli ji rády a vždy ji vyhledávaly. Jednou, když začal jeden z jejich večerních koncertů, byla Stela v zákulisí jen s malým Tomem a manželem od Magdalény a snoubenkou Erika Adrianou, tu pojednou začala cítit, že jejich potomek bude brzy chtít na svět. Stela chvíli seděla v koutě, ale když už to nemohla vydržet zakřičela: "Adriano?" "Copak se děje Stelo?" Přiběhla k ní Adriana, jak jen nejrychleji mohla. "Dítě chce na svět, ale Martina prosím tě neruš, nechci, aby zklamal Fanoušky." "Prosím?" Stela se na Adrianu žalostně podívala. "No dobrá, stejně budou za chvíli končit, řeknu Tomovi, ať jim to vyřídí a my tě odvezeme. Stela kývla hlavou. Stela odpočívala v pokoji, když se otevřely dveře a první vešly žluté růže, ty měla ze všech nejraději. Stela zvedla oči a usmála se. Hned za květy byl Martin s celou svojí rodinou. Sedl si k ní na postel, políbil ji na čelo a uchopil jí za ruce. "Už jsem tady Stelo." Potom všichni přistoupili blíž, Stela zazvonila na sestru. Ta za okamžik přinesla něco malinkého v peřince. Stela natáhla ruce, sestra jí podala dítě a odešla. V peřince spala malinká holčička. Na hlavě měla sotva pár vlásků a spokojeně oddechovala. Martin ji něžně políbil. "Víš Martínku, že v tom spěchu, jsme jí zapomněli vybrat jméno?" Martin se zarazil. Stela však pokračovala. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, jak jsem se seznámila s Lukášem v letadle, a on mi vyprávěl příběh o Nině a Karlovi?¨ Martin přikývl. Přemýšlela jsem o tom , a chtěla bych jí dát jméno Nina. Je to pěkné jméno, a chci dát staré Nině novou šanci, a přála bych si , aby naše Nina měla krásný život plný lásky a naděje, a aby měla stále pro co žít. "Proč ne , líbí se mi to jméno." Erik je přerušil. "A vaši o Nině ví?" "Ano, Adriana jim volala, Eriku máš skvělou snoubenku." Erik s Adrianou se na sebe usmáli. "Já vím, a můj bratr má taky skvělou snoubenku." Do pokoje vešla sestra a tak museli všichni odejít a Stela zůstala v pokoji sama. Zanedlouho usnula. Když se Stela po pár dnech vrátila domů do Německa, všichni ji už čekali. Připravili pro malou Ninu nádherný dětský pokoj, hned vedle Stely. Stela údivem žasla. "Tohle všechno je Niny?" Všichni souhlasně přikývli hlavou. Pokoj byl plný hraček. "Doufám , že ti to nevadí, že většina plyšáků je z plyšárkárny.“ (tak říkali pokoji, který byl plný plyšáků), zeptal se jí nesměle Michael. "Ne, to nevadí, alespoň tam nebudou jen tak ležet. Když ještě nějaký ten pátek potrvá, než si s nimi Nina bude moci hrát." V tom se Stela zarazila? ¨ A kde má pokoj Miriam? "Jo, ta se přestěhovala nahoru, ale stejně nejspíš ze začátku bude Nina spát u tede že?" Stela přikývla. Ve svém pokoji už měla připravenou kolébku, hned vedle své postele. Do kolébky položila Ninu, políbila jí na čelo a zašeptala: "Jsi moje a Martinovo všechno.¨ Martin objal Stelu a oba tiše pozorovali malou spící Ninu. Za pár dní za nimi přijel Alexandr s Ditou. Když je Stela spatřila, zazářili ji oči štěstím. Hned jim ukazovala Ninu. ¨Ta je nádherná, chválila ji Dita." "A kdepak máš prcku otce?" Zeptal se provokativně Alex, a přitom se na Ninu usmíval. A hrál si s jejími prstíky. "Proč, stýskalo se ti po něm?" "Stelo?" Řekl přísným pohledem. "Je v práci, dokončují novou desku, ale za chvíli by se měl vrátit." Všichni se posadili na postel. "Tak co Stelo, je něco nového?“ Zeptala se Dita. "Všechno, řekla Stela, za pár měsíců se budeme stěhovat." "Stěhovat?“ „ Ano, co se vám na tom nezdá, ale ještě než tak učiníme, chci , aby za mnou přišla celá moje rodina." Alex s Ditou zvážněli. "Co se stalo? Zeptala se Stela nechápajíc.“ Když spatřila jejich pohledy. Alex ji uchopil za ruce: ¨Víš Stelo, my jsme ti vlastně přišli něco důležitého říct.“ Stela se zarazila. "Stelo víš, já nevím jak ti to mám říct.“ Alex se na chvíli odmlčel, po chvíli pokračoval. "Víš, tvá,vlastně naše sestra dnes ráno zemřela." Po těchto slovech všichni jen tiše seděli, Stela však vstala a odešla směrem do zahrady. Když přišel Martin domů a viděl Alexe a Ditu, zarazil se. Dita mu vše řekla. Společně se vydali hledat Stelu. Hledali jí dlouho, ale nenašli ji. Slunce začalo pomalu zapadat a Martin se o Stelu začal strachovat, když tu Erika něco napadlo. "Neboj bráško, jednou jsem jí ukázal své tajné místo, možná , že je tam." "Ale půjdu tam raději sám, nechci, aby o tom místě vědělo více lidí."Martin přikývl. "Hlavně mi jí prosím tě najdi a přived zpátky, nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo."Erik nic neřekl a odešel. Erik šel ztichlým lesem, až došel na místo, kde stála stará chatrč hluboko v lese. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Všude byla tma, prošel celou chatrč, ale Stelu neviděl. Až když byl na odchodu, všiml si malého světýlka v trámech na stropě. Pak si všiml, že vzadu v chatrči jsou malá dvířka, za kterými se skřívaly staré dřevěné schody, které vedly až na půdu. Erik po nich vyšel až nahoru. Viděl Stelu jak je k němu otočená zády a něco dělá. "Stelo?" řekl tiše, aby ji nepolekal. "Pojď, podívej se, co jsem tady našla." Stela ukázala na velkou truhlu, v níž byla spousta starých fotek. Erik se k ní posadili. "Ani jsem o téhle místnosti nevěděl, jak jsi na ní přišla?" Stela jen pokrčila rameny. "Víš o tom, že tě doma všichni hledají? "V tom se Stela zarazila. "Ach, promiň, úplně jsem se zapomněla." "To nevadí, hlavně , že jsem tě našel, nikdo nevěděl kde jsi, a pak mě napadlo, že bys mohla být tady." "Co jsi to prosím tě našla?" Stela mu podala staré fotky. "Podívej se na ty fotky, musí už tady ležet hodně dlouho." "Na fotografiích jsou ještě lidé ve starodávných šatech." "A podívej, jak jsou ty fotky vybledlé a žluté, a kdoví, kdo tady bydlel." Erik si fotky se zájmem prohlížel. Stela najednou vzala do ruky nějaký starý deník. "Podívej Eriku, tady je něco napsáno, ale je to v němčině, mohl bys mi to prosím tě přeložit?" Erik se zadíval na staré papíry. "Nevím jestli to zvládnu, je to starou němčinou, a navíc, některá slova nejdou ani přečíst, ale zkusím to. Stela se pohodlně posadila a zaposlouchala se. Píše se rok 1920, právě začal nový rok, venku začalo jak se patří sněžit. Jsem tady na půdě sama, nikdo jsem v tomhle období nechodí. Chodívám sem ráda, tenhle deník mi dala má nejlepší kamarádka Gabriela. Je to už spoustu let, co jsme byli spolu. Od té doby co jsem odjela pryč, jsme se neviděli. V té době jsem ani nevěděla, jestli se vrátím. Až teď. Chtěla bych sem napsat svůj příběh. Možná moje vnoučata si jej budou číst, možná ne, kdo ví? Začalo to asi v den vánoc před 17ti lety. Byl rok 1907. Bydleli jsme v téhle malé chalupě, všude byla spousta sněhu. Byla jsem jedináček, alespoň jsem si to myslela. Tenkrát mi bylo pouhých 17náct, a pamatuji si to, jako by se to stalo dnes. Stála jsem u plotny a vařila jsem si čaj. Ten rok byla hodně krutá zima, dřeva nám ubývalo, táta měl strach, že letos zmrzneme, protože okolní lesy koupil nějaký kníže z nedalekého zámku, ale nebylo tomu tak. Když jsem seděla u okna a dívala jsem se z něho ven, jak nádherně sněží, někdo k nám zaťukal na dveře. Šla jsem otevřít. Byl to pan Šimon, co nosí poštu. "Dobré ráno slečno Elizabeth, přišel vám spěšný telegram." "Mě? Vždyť mě nikdo nezná, a ti co ano, jsou všichni od nás z okolí.¨ Vzala jsem si lístek a posadila jsem se ke krbu. Když jsem si lístek chtěla přečíst, vyrušila mě máma. Moje máma byla velmi dobrý člověk, a snesla by mi modré z nebe, jen abych byla šťastna. "Kdo to byl?" "Pošťák, přinesl mi telegram." Mámu to překvapilo, posadila se na židli, a zvědavě četla , co mi píší. Stálo tam: Vážená slečno Elizabeth. Jelikož jste poslední vnučka paní Elizabeth Krejnové, prosíme vás, aby jste se dne 28. prosince dostavila do soudní síně v Mnichově. Vše vám bude vysvětleno až na místě. Prosím, aby jste sebou vzala tento telegram a prsten. "Děkuji Grob." Chvíli jsem mlčela a nechápavě jsem četla telegram znovu a znovu. Pak jsem se podívala na vyplašenou mámu. Ani jsem si v tom překvapení nevšimla, že přišel táta. Stál vedle mámy a držel jí za ruku. Oba byli velmi vážní. Myslela jsem , že mé babičky už dávno zemřely. "Vždyť…“ Táta mě přerušil." "Víš, je načase naše drahá Elizabeth, abychom ti řekli pravdu." "Ale dříve, než ti jí povíme, chceme abys věděla, že budeš vždy naše dceruška." "Víš, ještě dříve, než si se narodila, jsme měli syna, ale ten nám zemřel." Tiše jsem zůstala sedět a poslouchala jsem své rodiče. "Jednou v noci, když jsem se vraceli domů z nějakého večírku ( máma tam pomáhala v kuchyní , a já uváděl hosty do sálu), když jsme byly skoro na útesu, slyšeli jsme tichounký pláč. Seděla tam schoulená žena do klubíčka a plakala. Když jsme k ní přistoupili , byla celá zničená a promrzlá, vždyť byl listopad, a to bývají někdy velké mrazy. Ženu jsme vzali k nám domů, a tady jsme se o ní postarali. Žena čekala dítě. Vyprávěla nám o její nešťastné lásce, že ona je chudá a její milý je syn hraběte. Rodiče jim zakázali se scházet. Mysleli si, že ho chce jen kvůli penězům. Ale žena ho velmi milovala. Nedokázala by být bez něj. Celou noc nám vyprávěla, až potom vyčerpáním usnula. Ráno, když jsme se probudili, zůstal po ní jenom dopis. V něm stálo, že se nám odvděčí, až přijde ten správný čas. Neuběhlo ani pár týdnů, a stalo se něco zvláštního. Tenkrát byla hrozná bouře, někdo zaklepal na dveře, když jsme otevřeli, nikdo tam nebyl, jen před dveřmi stál košík a v něm byla malá holčička, a u ní dopis. "Nedávno jste zachránili mou milou Valentýnu, vyprávěla mi o vás, říkala o vás , že jste moc hodní lidé." "Nedávno má drahá zemřela, a já se o malou nemohu starat, kdyby to zjistili mí rodiče, nevím, co by se stalo, a skrývat se by asi nešlo moc dlouho." ¨Proto prosím, postarejte se o ní. Dejte jí jméno Elizabeth, po její babičce." Ona se vám časem za vaši lásku odvděčí, dejte jí tento prsten, je na něm znak Grobových. Opatrujte mi Elizabeth i tento prsten, děkuji Grob." Když otec dovyprávěl, stékali mi slzy po tvářích. Zprvu jsem tam nechtěla jít, ale rodiče mě přesvědčili o tom, že bych měla jít, alespoň proto, že se dozvím něco o mé rodině. Souhlasila jsem, sbalila jsem si svých pár věcí, a za pár dní jsem odjela. Ve vlaku mi hlavou běhalo spoustu myšlenek. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo přisedl. Zvedla jsem oči. Mé oči se střetly z očima mladého muže s jemným hlasem. "Proč ty nejkrásnější oči na světe jsou tolik smutné?" Malinko jsem se pousmála, byl docela milý, asi jsem se do něj zamilovala už tenkrát. Bylo mi pouhých 17 náct, ale věděla jsem , že je to má jediná láska, která bude věčná. Začali jsme si povídat. Říkal , že jede do Mnichova na nějakou schůzku, ale tomu jsem nijak nevěnovala pozornost. Byl milý a snažil se mě rozesmát, na chvíli jsem přestala myslet i na to, co mě trápí. Když jsme dojeli do Mnichova, doprovodil mě až k soudní budově. Oba jsme měli stejnou cestu, oba jsme se posadili na lavici, a já byla ráda, že tam nesedím , tak úplně sama. V sále bylo ještě několik lidí. Když přišel soudce, vzal velký svitek, a začal z něj číst: "Vážení poslední žijící potomci z rodu Grobu, sešli jsme se v této síni, abych vám přečetl závět hraběte Groba, který nás nedávno opustil." Začal číst: "Já hrabě Cyril Eduard Grob s mojí ženou Elizabetou jsme se rozhodli rozdělit náš majetek takto." "Všem svým synům a neteřím….., a náš zámek v Kolíně nad Rýnem své jediné žijící vnučce Elizabeth Grob, ale pokud zůstanu živ já , nebo moje manželka, musí se po zbytek života o nás starat." "Dále je podmínkou sňatek s jedním synem hraběte z Frankfurtu." Zarazila jsem se, kdo to může být. Takhle jsem si zásnuby nepředstavovala, teď když jsem poznala svou lásku. "Kdo to jen může být?" Tahle myšlenka mi nedala, sotva skončil soud, všichni jsme museli podepsat velký list. Přistoupil ke mně nějaký muž, podávajíc mi ruku. "Vy jste Elizabeth?" Přikývla jsem. "Já jsem Cyril Eduard Grob, nejspíše váš bratr, ani jsem nevěděl, že mám tak krásnou sestru. Ten telegram byl ode mě babička mě poprosila, abych vás našel." Dnes vás ubytuji v hotelu, aby jste si odpočinula, a hned zítra odjedeme společně na zámek. "Dobře." Souhlasila jsem, v tom zmatku jsem se ani nestihla rozloučit s mladíkem, co seděl celou dobu vedle mě. Ani jsem si nevšimla, kam zmizel. Byla jsem z toho moc smutná, ale snažila jsem se , aby to na mě nebylo tolik poznat. Můj bratr mi o všem vyprávěl, vše o naší rodině, o tom jak můj otec miloval mou matku, ale museli se rozejít, ale naši prarodiče netušili, že mají někde potomka, jinak by je nerozdělili, a časem by si na to zvykli. Až donedávna, než náš otec onemocněl, vše jim pověděl. Otec se oženil z donucení. Vše jsem bedlivě poslouchala, a začínala jsem být zvědavá, na zbytek své rodiny. Když jsme přijeli na zámek, žasla jsem, nikdy předtím, jsem neviděla pohromadě tolik krásy. Cyril mi řekl, že večer bude uspořádán ples na moji počest. Nebyla jsem zvyklá na tolik přepychu, a vše se mi zdálo až neskutečné. Cyril mě zavedl do pokoje, kde stála velká postel a houpací křeslo, u okna v němž seděla stařenka, otočila se, Cyril k ní přistoupil. "Babičko vedu vám mou ztracenou sestru Elizabeth?" Ani jsem netušil, že žije tak blízko nás, paní se pousmála, vstala z křesla, a pevně mě objala. Večer byl ples, pozvala jsem tam své rodiče, tentokrát jako hosty, než jako služebnictvo. Když se všichni sešli u stolu, má babička pozvedla číši. "Vítám svou ztracenou vnučku, a přála bych si, aby zde s námi zůstala, aby tenhle zámek měl jistého dědice. " "Můj syn zemřel a zbyl mi jen vnuk a vnučka, a můj muž si přál, aby se z hraběte z Frankfurtu a mojí vnučky stal pár, jelikož mu můj muž prodal část majetku, a on mu přislíbil, že ho neprodá a zůstane v naší rodině, proto si Elizabeth musí vzít syna hraběte." Babička se na mě z povzdechem podívala, svíralo se mi v té chvíli srdce. Otevřely se velké vstupní dveře. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo, ve dveřích stál ztracený přítel z vlaku. Když jsem se dozvěděla, že je to syn hraběte, kterého si mám vzít, ani na chvíli jsem nezaváhala. To vše se už stalo dávno, a mě zbyly jen vzpomínky. S mým manželem jsme měli spoustu dětí, ale všechny se rozlétly do světa. Zůstala mi po mé rodině a rodičích , jen tahle velká krabice fotek. Náš zámek vyhořel, a můj muž po pár letech zemřel. Byla jsem zoufalá, proto jsem se rozhodla, dožít v tomto domě. Kde jsem vyrůstala. Zámek jsem přenechala dětem, které se sem snad někdy vrátí. Erik dočetl a Stela tiše dodala: " To byl krásný příběh, vid?" Erik přikývl. V tom se zvenčí ozvala velká rána, vypadá to na bouřku. „ Stelo, měli bychom jít.“ Stela souhlasila. Oba šli zamyšleně, až Stela ticho přerušila. "Víš Eriku co mám na tobě nejraději?" "Ne, co?" "Tu tvoji povahu, na první pohled vypadáš hodně přísně, ale ve skutečnosti jsi hrozný dobrák a upřímný člověk.Vlastě vás mám všechny ráda, každý jste zvláštní něčím jiným" "Třeba taková Julie, je to tiché děvče, ale je s ní legrace, umí člověka rozesmát za všech okolností. Magdaléna je zase veselá a upřímná. Mám vás prostě všechny ráda." Erik Stelu uchopil kolem ramen a přitiskl jí k sobě. "Však mi tebe taky Stelo." Doma už všichni netrpělivě čekali, sotva uslyšeli cvakot kliky, běželi se podívat, zda to jsou Stela a Erik. Stela se vrhla Martinovi kolem krku. "Martínku, ani mi neuvěříš, co se stalo, pojď já ti to povím.“ Zavedla jej do svého pokoje. Stela vešla do koupelny a Martin kolébal malou Ninu. Stela začala vyprávět. Martinovi se to zdálo neuvěřitelné, vždyť tohle se stává jenom ve filmech. Ani netušil, co se zde mohlo kdysi dávno odehrát. Jen co mu Stela neprozradila, bylo to, kde to místo leží. Když se Stela umyla, posadila se na postel, a začala krmit malou Ninu. "Ty moje malá chudinko, maminka tě nechala samotnou, vid? "Martin Stelu pohladil po vlasech. "Stelo, občas si kladu otázku, na kterou neznám odpověď." "A kterou Martine?" "Proč tě tolik miluji, když tě vlastně vůbec neznám?" Stela se na něj podívala. "Asi proto, že bych bez tebe umřela." "Vždyť ty jsi přece to nejlepší v mém životě, kdybych tě ztratil, nedokázal bych to sám, bez tebe." Políbila, jej. "Martínku, promiň, nemohla jsem jinak, nechtěla jsem, aby mě viděl někdo plakat, a pak jsem úplně zapomněla na čas." Martin Stele setřel slzu z tváře. "Stelo, já přece vždycky budu při tobě, ať se stane cokoli." A Soňa nám přece přála jeden druhého, vždyť ona byla jedna z mála, kdo znal naše tajemství. Ráno, když se Stela probudila, viděla Martina jak na rukou kolébá Ninu. "Martine? Řekla Stela ještě rozespalým hlasem." "Copak?“ Řekl tiše, aby Ninu nevzbudil. Jen se na něj usmála a zase na chvíli zavřela oči. O pár dní později musel Martin odjet pryč. Nerad nechával Stelu samotnou, ale někdy to jinak nešlo. Stela se chystala odjet na Sonin pohřeb. Martin jí však musel slíbit, že hned jak to bude možné, přijede za ní. Se Stelou zůstala jen Adriana, která jí vždy pomáhala s malou Ninou, když byli ostatní pryč. Adriana se rozhodla, že pojede se Stelou, aby nejela tak úplně sama. Když nastoupili do letadla, Adriana se posadila k okýnku , Stela s malou Ninou vedle ní. Když se letadlo vzneslo, Adriana na chvíli usnula, a Stela začala přemýšlet. Z přemýšlení jí vyrušila nějaká žena, co seděla přes uličku. "Máte krásnou holčičku, Stela se usmála." "Děkuji, mám skvělého manžela.“ Žena se usmála. "Na té holčičce je vidět, že je zrozená z čisté lásky." Stela se na ní nevěřícně podívala. "Jak jste to poznala?" "Ani nevím, jsem už docela stará, tak možná proto, jakpak se jmenuje?" "Nina." "Nina, to je krásné jméno, smím se zeptat na vaše jméno?" "Jistě, já jsem Stela, a vy?" "Já jsem Rozálie, a klidně si můžeme tykat." "Dobře, budu ráda, souhlasila Stela." "A kampak tak sama s dítětem Stelo?" Stela zesmutněla. "Jedu na pohřeb své sestry…, ale já necestuji sama, jede se mnou , no jak to mám říct, budoucí švagrová, jen na chvíli usnula, to víte, manžel by mě samotnou ani nepustil." "To máte starostlivého manžela, a vaší sestry je mi líto." "Hm, mě taky byla to má jediná sestra, měla jsem ji hodně ráda." "Takže teď jste zůstala sama?" "To ne, mám ještě dva bratry Lukáše a Alexandra." "A váš manžel, jak to, že nejede s vámi?" "Ale , je na služební cestě, a pak za námi přijede s celou jeho rodinou." Žena Stelu nepochopila. "Myslím tím , se svými sourozenci." "Aha." "No to víte, má jich pár, asi se budete divit, ale je jich 7 dětí." "7 dětí?" Překvapená paní to zopakovala. "A vy s manželem plánujete taky tolik dětí?" Stela pokrčila rameny. "Nevím, ani jsme o tom nepřemýšleli, vlastně Nina byla nečekaná, ale jsme šťastni , že jí máme." "S manželem jsme sice spolu pouhý rok, ale myslím, že bych ho ani nedokázala opustit, klidně bych s ním měla i tucet dětí." Obě se pousmály. "Znala jsem rodiče, kteří měli taky spoustu dětí, a ať se stalo cokoliv, vydrželi spolu až dokonce." Řekla Rozálie, a na jejím obličej bylo vidět, že vzpomíná. "Opravdu?" Řekla Stela zvědavě. "Pokud chcete, budu vám o nich vyprávět jeden příběh, no spíše o jejich dětech." "Určitě, alespoň nám cesta rychleji uteče." Byl čas vystoupit, a Stela se vydala svou cestou. Adriana se Stelou a Ninou přišli ke Stelině domu, 1x zazvonili. Otevřely se dveře, a v nich stála Stelina máma. "Stelinko, ahoj." Objala svou dceru, a oči jí hned sjeli k dítěti v peřince. "Ukaž mi toho drobečka? Že jsi se s ní nepřišla pochlubit už dřív?"