Naděje pokračování...

O pár dní později, když Stela zůstala sama doma, zrovna odpočívala u televize, někdo zazvonil na domovní zvonek. Stela rychle vyskočila a běžela otevřít. Její smutná tvář se najednou rozjasnila, ve dveřích stál Michael. "Ahoj.“ Pozdravil Michael. "Prý poskytuješ azyl pro bezdomovce?" Stela se usmála a Michaela objala. "Ahoj Míšo, co ty tady děláš?"

"Já?" Řekl zaraženě. "Dělám si srandu, kde máš zbytek?" Michael poodstoupil od dveří, po chvíli se vynořila Julije s Martinem. Stela se mu vrhla kolem krku.Pak si všimla ,že Martin má nohu v sádře. "Co se t stalo Martínku? Řekla Stela starostlivě." A pohladila Martina po vlasech. "Ale to nic není , jen jsem spadl z pódia, toho si nevšímej, brzy mi to sundají." Stela už nic neřekla a pozvala je dál. Stela se posadila vedle Martina a nemohla z něj spustit oči, stále ho držela za ruku, hladila ho po vlasech."Tak co , jak bylo?" Řekla Stela jenom tak , aby řeč nestála a podívala se na Julii. "Hm, bezva , a co ty?"

"Hm, kde máš zbytek rodiny?" V tom se všichni rozesmáli. "Tak , to jsem zvědavý, jak tenhle rozhovor skončí." Prohlásil Martin. Objal svou Stelu a políbil ji do vlasů a pak ji tiše zašeptal. "Hrozně moc jsi mi chyběla , má sladká Stelo." Stela zesmutněla a podívala se na Michaela a ten zase na Julii. "Stelo?" docela bych něco snědl, máš něco k jídlu? Zeptal se Michael. "Ano, určitě, vezměte si něco z kuchyně, je tam hle." Ukázala Stela. Na to už Michael nic neřekl a zmizel i s Julií směrem k ledničce. Když osaměli, Martin zvedl Stele její hlavu směrem k němu a zadíval se Stele dlouze do očí. "Copak se děje Stelo?" Ty nejsi ráda, že mě zase vidíš, pravil Martin a těmito slovy Stelu políbil na tvář. Stela se rozpovídala. Martin Stelu objal a pohladil ji po vlasech. Stela ho též objala a chvějícím se hlasem řekla. "Promiň, Martínku, promiň.¨

"Za co Stelo, co se stalo? Copak ty už mě nemáš ráda?! Stela se na něj podívala a z očí jí stékaly potůčky slz. "Mám, každý den víc a víc, ale ty už mě nebudeš chtít." "Co to povídáš Stelo, proč bych tě už neměl chtít?" Zeptal se Martin již vážným hlasem. "Já, promiň, to jsem nechtěla, ale ani já sama nevím, jak se to , mohlo stát, nemůžu za to promiň."

"Stelo, už mi konečně  prosím tě řekni, co se stalo?"

"Spíš, co se stane." Naklonila se Stela a tichounce zašeptala: "Budeme mít děťátko." Martin Stelu pevně objal. "Stelo, to je ta nejhezčí věc v mém životě, a za to tě budu až navěky milovat." Stele i Martinovi stékali po tvářích slzy, ale ani je nevnímali, jen vnímali jeden druhého. Vyrušil je až Michal s Julií. "Můžeme?"

"Jasně, že ano." Zval je dál Martin. Julie a Michal se posadili do protějších křesel. "Chcete slyšet novinu? Zeptal se znenadání Martin?"

"Určitě, jsme zvědaví, povídej"

"Budeme mít se Stelou děťátko." Michal s Julií se nejprve na sebe zaraženě podívali, ale pak šli s radostí Stele i Martinovi gratulovat. "A co na to tvoji rodiče?" Zeptala se Julie Stely. Stela sklopila oči a povídá: "Víš oni to ještě nevědí a navíc mají teď spoustu jiných starostí.¨ Dál už Stela nic neříkala, protože j Martin objal a políbil ji na tvář. "Ale, nemyslíš Stelo, že se to dříve nebo později stejně dozvědí?" Stela se opět podívala na Julií a mlčela. Martin Stelu pohladil po vlasech, Stela se na něj smutně podívala. "Víš, stejně jsem chtěla na pár dní odjet, potřebuji si provětrat myšlenky."

"A kam pojedeš?" Zeptala se Julie. Stela pokrčila rameny. "Tak pojeď k nám?" Řekl najednou Martin a podíval se na ostatní. Ti jen kývli souhlasně hlavou. Julie si ke Stele klekla a chytila ji za ruce: "Stelo, nám to nevadí, u nás je spoustu místa, alespoň se více přátelíme, co ty na to?" Pohladila Stelu po tváři a ta se slzami v očích na ni podívala a usmála se  a řekla: já nevím, nechci se k vám nějak tlačit." Martin ji chytil za ruce , podíval se jí do očí a pravil: "Stelo, budeme moc rádi a navíc nebudeš vůbec zaclánět, však si vzpomeň na naše tajemství, hm?" Stela se na Martina usmála a pevně ho objala. "Musím na chvíli domů a vše zařídit." Martin pohladil Stelu po vlasech. "Dobře, jen se mi brzy vrať."

"Jak se budeš vracet , dej vědět, pošleme ti auto, jinak by jsi se sem jen těžko dostala."Usmál se na ní Erik, a ona přikývla. Na Stelu už čekala Miriam se Simonem a ti ji odvezli přímo před jejich království. Stela přiložila čelo na sklo, viděla pána hotelu.Jejich auto zastavilo před bránou. Do auta nebylo vidět, neboť auto mělo kouřová skla, taktéž nikdo nemohl vidět Stelu, která jen tiše seděla a myšlenkami byla ve vzpomínkách. Co by ještě nedávno dala, za to, alespoň chvíli stát před tímto královstvím. Co by dala za jediný úsměv, jediný pohled kohokoli z Rajnerových. "A teď? Teď sedí v dlouhé limuzíně, která vjíždí do velké brány." A dívky jen zdálky mávají. Nešli za bránu jako jiní fanoušci, jen stáli a mávali plni štěstí a nadšení. Stelu ze zamyšlení vzbudil Erik. "Stelo, vysedat, zde je vstup do našeho království."Galantně otevřel Stele dveře a pak spolu vstoupili do garáže. "Promiň, že jsem tě nevysadil u hlavních dveří, ale to jenom  kvůli tvé bezpečnosti, omlouvala se Miriam." Stela se jen usmála a už jí Erik táhl za ruku. Vyšli pár schůdků až přišli k zeleným dveřím, které když otevřeli, Stela zůstala stát úžasem. Kolem ní se rozprostírala velká uvítací hala. Po stranách bylo pár dveří, po její levé ruce byly velké venkovní dveře a naproti nim stálo dlouhé mramorové schodiště , s dřevěným zábradlím po obou stranách. Pod schodištěm byly malé dřevěné dveře. Po celé chodbě i vedle schodiště byly všude květy. Erik Stelu popostrčil dál. Vstoupili na schody, na kterých se objevil Michael, usmál se na Stelu, přistoupil k ní blíž a objal ji. "Pojď dál." Martin už na tebe čeká, to víš s tou sádrou toho moc nenachodí. Michael uchopil Stelu za ruku jako princeznu, kterou vedou k princi. Tak si Stela připadala, jako Popelka.