Večer všichni seděli v obývacím pokoji , když přišel jejich otec. Pohladil Stelu po vlasech (tak ji vždy vítal do své rodiny). Stela si na to časem zvykla a byla ráda, že jí počítá do své rodiny. Erik byl přibližně stejně vysoký jako jeho otec a byl i na svého otce velice podobný, nejvíc ze všech dětí. Měl stejně modré oči jako Martin a ostatní. Měl nejkratší vlasy, které nebyly téměř vidět a měli barvu světle hnědého semiše, jež se odrážel od paprsků slunce. Erik se vždycky lišil od ostatních, už jenom proto, že jí byl v mnohém podobný, též nerada dávala najevo své city, a když jí bylo nejhůř, odešla třeba na celý den, jen aby jí nikdo neviděl plakat. Každý Stelu považoval za silného člověka. Kdo Stelu neznal, říkal o ní, že má srdce z dubu, ale Stela ve skutečnosti byla velice citlivá, a nedávala na sobě nic znát, už jen proto, aby byla oporou ostatním. Erika si oblíbila, i když Fanynky měli nejradši Michaela a Martina, ale on ji byl vždy opravdovou oporou, protože přesně věděl, jak se asi cítí, když odchází se smutným pohledem. Michael měl tmavší vlasy než Erik. Jeho ofina mu zakrývala čelo, konečky vlasů mu dosahovali ke kraji uším. Vypadal vždy mladší, než ve skutečnosti byl, a to mu bylo v létě 20 let , a tipovali ho na 18, ale Michalovi to nevadilo. Byl jen o rok starší než Martin. Stela byla od Martina sotva o pět let mladší, bylo jí sotva 19, když se seznámili. Ale Stela cítila, že ji Bůh vyslyšel, a ona našla muže svých snů. Když vstoupili na poslední schod, Stela odlepila oči od země, před ní stál Martin. Stela v ten moment zapomněla na vše kolem sebe a oči se jí rozjasnili štěstím a láskou. Běžela k Martinovi a pevně ho objala. Martin k sobě Stelu pevně přitiskl, uchopil její hlavu do svých rukou a políbil jí na čelo, ústa i tváře. Stela ho opět objala a zašeptala mu do ucha: " Už jsem ti někdy poděkovala, za to, že tě mohu tolik milovat?" Martin Stelu pohladil po vlasech. "Mě Stelo? To já smím děkovat tobě, za to , že jsi, a za to , že tě mohu mít ve své blízkosti, ten týden bez tebe, byl jako být na poušti bez vody." "Hrozně moc jsem tě u sebe potřeboval, a ty jsi byla tak daleko, ale teď už tě nepustím, chci být jen a jen s tebou." Stela se na něj podívala. "Ty můj blázínku, to víš, že jsi moje všechno." "Promiňte, ne že bychom chtěli rušit, ale Stela je určitě unavená, ať si odpočine, potom jí ukážeme dům ať nezabloudí, a pak zase můžete být spolu přerušil je Erik. Stela s Martinem se uchopili za ruce a vešli do pokoje, který byl pro Stelu již přichystán. Stela se rozhlížela , nevěříc svým očím. Po levé ruce byla obrovská postel a podél stěny byly poličky a skřínka. Naproti posteli byly dveře , které vedli do šatníku. U okna bylo velké zrcadlo se spoustou šuplíků a vedle postele byly druhé dveře, které vedly do koupelny. Stela se posadila na postel. "WOW" Vypravila ze sebe. "Promiň, že je to tady tak skromné, my nemáme rádi přepych." Řekla Miriam. "Blázníte? Je to úžasný pokoj, řekla Stela a praštila sebou na postel." Miriam s Erikem odešli. Martin si lehl vedle Stely a pohladil jí po vlasech a políbil jí na tvář. Když si Stela odpočinula a načerpala nové síly, šla se přivítat s ostatními."Stelo , pojď, teď ti ukážeme naše království, ale povede tě Erik s ostatními, protože ze sádrou se mi špatně chodí, řekl Martin a smutně se podíval na svou nohu v sádře." Stela ho pohladila po vlasech. "To nevadí, proto tě přece nepřestanu milovat.Vrátím se co nejdříve, mám tě strašně moc ráda.Neboj." "Taky tě miluji Stelo." "Hrdličky, ne že bych vám to nepřál, ale jsem připravený Stelu provést naším královstvím, prohlásil Erik. A s těmito slovy, táhl Stelu pryč , na prohlídku, a Stela jen z dálky Martínkovi mávala. Takže začneme: " Tohle je tvůj pokoj, to už víš, hned vedle vpravo naproti schodišti je pokoj Martina a pak Michala, na konci chodby Simonův a na druhém konci je obývák.“V obýváku se vždycky všichni sejdeme, i když je to nejmenší místnost. Po levé straně od tvého pokoje je pokoj Miriam. Nyní půjdeme nahoru po schodech. Tady je víc pokojů, ale asi bys měla něco vědět. Tyto pokoje jsou můj a naproti mému má Julie a pak táta , ten je ale nemocný. Vzadu pak jsou dveře a ty vedou do jídelny a pak je tam ještě hala a za ní je pokoj. V tom pokoj je největší ticho, víš? Stela se jen pousmála. "Pojď, něco ti ukážu, chytil ji Michal za ruku a táhl Stelu na druhý konec chodby." Přišli ke dveřím, Michal je otevřel. Stala to co viděla , ji vyrazilo dech. Místnost byla naplněna plyšáky a různými dopisy od fanoušků, a to není vše, šeptala jí Julie. Tohle je divná místnost, protože má podlahu až v přízemí věže. Nevěděli jsme co s tím, tak jsme to vyřešili takhle. Nadzdvihli jsme schody, aby se to na nás nesesypalo, když otevřeme dveře. Někteří z nás sem chodí odpočívat. Stela nic neřekla, jen je se slzami v očích objala. Na druhý den probudil Stelu něžným polibkem Martin, klečící u její postele. "Vstávej ospalče, přinesl jsem ti snídani , ale jen pro dnešek, jindy budeš muset chodit s ostatními do jídelny." Stela otevřela oči, protáhla se a usmála se na Martina. "Martínku, připadám si jako kdybych se den ze dne probudila na zámku, jako nějaká princezna." "Děkuj ti za snídani, to jsi nemusel." "Ale musel, víš chtěl bych být s tebou až napořád a ani na chvíli tě neopustit." "Něco musíme dodělat, ale kdybys něco potřebovala, tak tu zůstane Michael." "Víš, hrozně nerad, tě tady nechávám samotnou." S těmito slovy jí políbil na čelo a chystal se odejít. Stela se na něj usmála, "To přece nevadí Martínku, děkuji ti a nebuď tam dlouho, už teď se mi stýská." Martin stál u dveří, ale ještě naposledy se otočil a pravil. „Jo a to se ti nezdá, ty jsi princezna a dokonce na zámku.“ S těmito slovy odešel. Po snídani šla Stela navštívit Michaela. "Ťuk, ťuk." Jemně zaklepala na krásné rámované dřevěné dveře. "Dále."Stela vešla. "Ahoj Michale, mohla bych se u tebe podívat z balkonu?" U mě žádný totiž není. Až teprve teď Michael zvedl oči od nějakých papírů co měl rozložené na posteli a něco do nich psal. Michael se usmál, vím o něčem lepším než je balkon, pojď. Chytil Stelu za ruku a než se nadála šli po dlouhých dřevěných schodech výš a výš , až došli na půdu. Šli až někam úplně dozadu. Po zemi byla spousta starých věcí a skříní. Stela se rozhlížela kolem sebe , ale Michael toho nedbal. Zavedl ji až k velkému střešnímu oknu, které bylo tak blízko země, že když se posadila viděla odsud snad celý svět. "Taky jsem často chodívám, když chci odpočívat, nebo být chvíli sám." Stela se usmála. "Promiň, mám ještě spoustu práce, zůstaneš tady?" Stela přikývla a zadívala se do krajiny. Viděla před sebou spousty lesů, polí, domů. Najednou ucítila jemný dotek. Někdo jí přejel konečky prstů po vlasech a po páteři. Na Steliných rtech se objevil úsměv, takhle ji hladil jedině Martin. V hlavě ji bleskla jediná myšlenka. Když se otočila, musela zavřít oči, neboť cítila láskyplné polibky na celé tváři. Mlčela a jen vnímala tu krásu. "Jsi tady tak sama, skončili jsme co nejrychleji to šlo, Michael mi říkal, že jsi tady." Když Stela otevřela oči , viděla před sebou člověka , kterého na celém světě nejvíce milovala. Zadívala se do jeho tmavomodrých očí, Martin ji pomaloučku položil na záda. Vlasy jí rozhodil na podlahu a pohladil ji po tváři. Stela se znovu pousmála. "Byla to dlouhá doba, co jsem byl bez tebe, jsem moc rád, že už jsi zpátky." Michael mě sem zavedl, ale musel se vrátit zpátky a jít pracovat. Tak jsem tady zůstala sama. "Hm, máš to s námi těžké, že ?" Stela se posadila. "Ne, Martínku, jsem moc ráda, že tu mohu být s vámi, a nebyla jsem tady sama, podívej se kolik je okolo lesů, hájů a domů, to vše tu bylo se mnou." Ukázala Stela prstem na okno. Martin otevřel velké okno, objal Stelu zezadu a přistoupili blíž k oknu. Vše se zdálo tak blízko. "Podívej, Martin chytil Stelu za ruku a ukázal jí krajinu." "Tohle všechno je naše." Stela úžasem ani nedýchala. "A vidíš tam u brány ty holky? Ani jednu jsem si z nich nevybral, protože jsem se zamiloval jen a jen do tebe." "Tebe Stelo, kterou mám ze všech na světě nejradši" Stela už nic neříkala, opřela si hlavu o jeho ramena a zadívala se na oblohu, která se jí zrovna v tu chvíli zdála tak nádherná. Erik vytáhl krabice s fotkami a všichni se posadili pod okno na zem. Vybírali fotky pro své nové album. Stela žasla, kolik mají fotek a to jen za poslední období dvou let. Na druhý den Stela vstávala pozdě, všichni už byly pryč. Stela vešla do kuchyně, ve které zůstala pouze kuchařka. "Dobré ráno , pozdravila Stela příznivým hlasem." Stela se na kuchařku usmála a vzala si hrnek s čajem, který ji kuchařka připravila. "Až dosnídáte, máte jít za panem Rajenem." Stela přikývla a zeptala se : " mohu se vás na něco zeptat?" Žena přikývla. "Můžete mi potom prosím vás ukázat, kde má pokoj pan Rajen?" Žena se usmála a zavedla Stelu ke dveřím pokoje, ve kterém býval pan Rajen. Stela jemně a nejistě zaklepala na dveře. "Dále." Ozval se mužský hlas. Stela otevřela dveře, pozdravila, muž jí ukázal, aby se posadila. Chvíli se Stelu díval a pak jí uchopil za ruku. Stele přejel mráz po zádech, ale nedala na sobě nic znát. "Stelo , jsem rád, že si tě můj syn vybral, vypadáš, že jsi hodné děvče, dokonce mi na první pohled připomínáš jeho matku." Stela se cítila sama sebou jistá, ale uvnitř jejího srdce se skrývala duše malého bezbranného děvčátka. „Mám rád všechny děti, a tebe beru jako jedno z nich. Myslím si , že si tě Martin zaslouží.“ Stela se na staříka usmála a uchopila ho za ruce. Muž ji pohladil, a na krk Stele pověsil řetízek z malých srdíček. Když Stela otevřela to největší srdce, byla tam fotografie celé rodiny. Stela staříka objala, a oba si pak ještě hodně dlouho povídali. Když se vrátil Martin, našel Stelu jak si stále povídají a vesele se smějí. "Stelo?" Řekl tiše, Stela se otočila a usmála se na něj. "Ahoj Martine, povídám si tady s tvým otcem." Martin se usmál a natáhl k ní ruku. ¨Tatínku, na chvíli ti Stelu odvedu, chci ji něco ukázat¨ Muž kývl na souhlas. Martin vedl Stelu dlouhou chodbou, až došli ke schodům, které vedli do přízemí, kde byly nízké dveře. Martin dveře otevřel. Když vstoupili dovnitř, byly tu dvě pohovky a naproti nim stál malý stůl. Martin se posadil. Sem chodím,když chci být sám. Stela si sedla vedle něj a políbila Martina na tvář. Dny se zdáli čím dál tím víc kratší, když byla Stela s Martinem, jako by hodiny a ani minuty neexistovali. Ale bez Martina byl den dlouhý jako jeden rok. Kdyby ji někdo před časem řekl, že budeš v tomhle království, neuvěřila by. Byla s Martinem opravdu šťastná. Každou volnou chvíli trávili spolu. Když se jedno ráno Stela probudila a kolem sebe viděla spoustu květů ze žlutých růží, nechápala co se děje. Po chvíli si všimla vzkazu, který byl od Martina. "Tyhle květiny, jsou pro tebe princezno, za to , že jsi, a že tě mohu tolik milovat.¨ Stele se na chvíli zastavilo srdce. Zanedlouho vešel dovnitř Simon. "Stelo, jdeš s námi ven?¨ Stela přikývla, když sešli dolů, zahlédla Martina jak stojí u dveří a hraje si se psem. Stekla k němu přistoupila blíž a objala ho. "Děkuji." Martin se otočil. "Ne Stelo, to já ti děkuji , za to že jsi." Když se vrátili z procházky, posadili se na terase. Dovnitř vešla Magdaléna, v ruce držela telefon a podávala ho Stele. To je pro tebe. Stela se zarazila, kdo , že jí to může volat? Číslo dala jen Alexovi a Ditě, jen kdyby se dělo něco důležitého. Když Stela domluvila položila telefon na stůl a zůstala tiše sedět. Magdaléna odešla a Martin si sedl ke Stele blíž. "Stalo se něco Stelo? Vypadáš jako by jsi přinejmenším viděla ducha." Stela se na Martina smutně podívala. "Můj otec a sestra měli nehodu, oba jsou v nemocnici, a je to vážné." Stela měla v očích slzy, ale neplakala. Martin ji k sobě silně přitiskl. Venku se snesl soumrak a Stela byla celý den duchem nepřítomná, i když se Martin snažil ze všech sil , ji rozveselit. Stela odpočívala v obýváku na gauči. Martin seděl vedle ní na zemi a hrál si s jejími vlasy. Občas ji i do vlasů políbil. Stela usnula. Tiše k nim přišel Simon, byl ze všech kluků nejstarší. Simon byl klidné a vtipné povahy. Málo kdo a málo co, dokázalo Simona vytočit a naštvat. Bral věci tak jak byli a z ničeho si nedělal těžkou hlavu. Simon chtěl něco říct, ale Martin se na něho přísně podíval. "Pššt." Simon zašeptal: ¨ volá tě táta, máš za ním ihned jít." Martin nic neřekl, políbil Stelu a odešel. Simon něco hledal v knihovně a snažil se , aby Stelu nevzbudil. "Martine?" Martin odešel, nevzbudil jsem tě? Jen něco najdu a jdu pryč. "Ne, nevzbudil, a klidně tu zůstaň." Stela se posadila a protřela si oči. "A kde je Martin?" "Volala ho táta." "Aha." Povzdechla si Stela, chtěla vstát, ale v tom zazvonil telefon, který stál hned vedle stolku. Stela natáhla ruku a zvedla sluchátko. "Prosím?" Simon se zarazil, ani si neuvědomil, že Stela zvedla telefon, Stela , která telefon zvedat nesmí. Simon k ní rychle přiskočil a natáhl ruku, ale Stela ho zastavila. Posadila se na gauč a jen kývala hlavou. Když položila sluchátko, přišel Martin. Usmál se na Stelu, a kývl na Simona , aby odešel. Martin se posadil vedle Stely a objal ji kolem pasu a políbil ji na krk. "Co se děje Stelo?" zeptal se starostlivě, když nereagovala. Stela se zahleděla provinile do země. "Volal Robert." "A co chtěl?" Stela se k Martinovi obrátila a chytla ho za ruku. "Tys mu to ještě neřekla? Řekl Martin."Stela zavrtěla hlavou. "Proč?" Zeptal se jí Martin. "Já, nevěděla jak, odpověděla Stela." "A co chtěl?" "Říkal…" Stela to , však nedopověděla a sklopila hlavu. Martin si zakryl rukama obličej, otočil se a zahloubaný koukal z okna. Stele vstoupili do očí slzy, přistoupila k Martinovi, chytla jej za ramena a chvějícím se hlasem pokračovala. "Ptal se, jestli jsem taky tak šťastna jako on, a že jsme se dlouho neviděli, a také se mě ptal, proč jsem se tak dlouho neozvala, když pozítří máme svatbu." "Cože? To m Stelo ani neříkej, ta jsi to neodvolala?" "Copak ty si se mnou jenom hraješ? Tobě na mě vůbec nezáleží? Proč, proč jsi o nás nikomu neřekla? A odkud má tebe vůbec číslo? Stelo?" "Já jsem to řekla pouze bratrovi, a odkud má číslo, to opravdu nevím." "Jenže bratra si brát nebudeš pokud vím, a jak tě znám, tak ani neumíš říct ne.¨ Stela chytla Martina za ruce, ale on se jí vytrhl a chtěl odejít. "Martine?" "Počkej přece." "Proč , co mi chceš ještě říct?" "Robert mi řekl , že je ten nejšťastnější muž na světě, a že se moc těší až budeme spolu a …" "Mlč Stelo? Prosím tě, už mi raději nic neříkej, okřikl ji Martin." "Jak jsi mi tohle mohla udělat? Já to nechápu, proč jsi se s ním už dávno nerozešla?" "Když, já na to samým štěstím zapomněla , když jsem s tebou mým mužem a naším budoucím dítětem." Tohle Martina vytočilo ještě víc. "Víš co? Kolik věcí mi ještě tajíš?“ "Ale alespoň si mohla…víš co? Zapomeň na to…Tohle se nedělá, a zapomeň, že jsi má žena.Tohle Stelo ne !!! Takhle to nejde.“ Pak už za Martinem jenom bouchly dveře. Stela za ním vyběhla, zastavil ji Michael. Uchopil j za ruku. "Stelo?, co se stalo Stelo?" Stela na Michaela pohlédla uplakanýma očima, ale nic neřekla. "Martine počkej? Zakřičela na něj ze schodiště, ale Martin zmizel." Michael mlčky přistoupil ke Stele. "Promiň, řekla Stela Michalovi a utřela si slzy." "To nic, řekl Michael a otřel Stele slzy." "Neboj , on se zase uklidní, je to můj bratr , znám ho." Stela se malinko pousmála a odešla hledat Martina. Našla ho , jak sedí na skále, přistoupila k němu a objala ho. Políbila ho do vlasů, ale Martin se ani nepohnul. Někdo jí náhle poklepal na rameno. Otočila se, byl to Erik, ukázal jí prstem, že má jít za ním. Oba pak tiše odešli. Šli podél břehu až vstoupili na okraj lesa. "Michael mi říkal, že jste se s Martinem pohádali." Stela se na Erika podívala, ale nic neřekla. Víš Stelo, chtěl bych tě utěšit, ale takhle naštvaného, jsem ho ještě nikdy neviděl." "Víš , volala mi Robert, pozítří máme svatbu, a já to Robertovi neřekla, já vím, že je to divné, ale byla jsem s Martinem jako v sedmém nebi a nemyslela jsem na nic jiného." "Ach tak, tak to se neboj, to ho přejde." "Víš, jenže teď přísahej, že to nikomu neřekneš.Povím ti naše tajemství." Erik kývl hlavou na souhlas a zašeptal: ¨ přísahám¨ My jsme s Martinem totiž manželé, vzali jsme se tenkrát v létě tajně, takže si Roberta ani vzít vlastně nemůžu. Na Roberta jsem dávno zapomněla, jenže on na mě ne.“ Při těchto slovech došli až ke staré chatrči, sedli si na její práh a oba mlčeli. Erik po chvíli mlčení přerušil. "Vždy , když jsem smutný, nebo mám splín, chodím sem, je tady ticho, nikdo o tomhle místě neví. Přišel jsem na tohle místo úplně náhodou a líbí se mi tady.“ Erik utrhl stéblo trávy a začal ho žvýkat v ústech, chytil Stelu okolo ramen a říkal jí: ¨ nebuď smutná, běž za chvíli za Martinem, jeho to přejde , ale Robertovi musíš zavolat." "Hm, on ani neví , kde jsem, to ví jenom můj bratr, ani rodičům jsem to neřekla, jim jsem jen řekla , že jedu k jednomu známému." "Myslím , že i jim by jsi měla říct pravdu , i to , že jsi těhotná." V tom se zarazila. "Neboj, Martin mi říkal, že budou strejdou, ale o té vaší svatbě jsem tedy netušil." "Pamatuješ si, když jsme se seznámili , a pak jste měli koncert? Tak potom jsme se s Martinem sešli, Robert o ničem nevěděl. Byly jsme spolu s Martinem celou noc na útesech, časně ráno mě Martin chytil za ruku, a zeptal se mě, že to bude znít trochu bláznivě, ale, že si mě chce vzít. Já souhlasila, tak jsme šli ráno do prvního kostela, naštěstí bylo otevřeno, a tam jsme se vzali.“ Erikovi tohle málem vyrazilo dech.Tak tohle bych do bratra nikdy neřekl, vždy byl na holky velice opatrný, každou si vždy řádně prověřil a musel vědět všechno, ale tohle? Tohle by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna Martin. WOW¨ Stela se usmála. „Martin je blázínek, ale já jsem do něj větší blázen. Nikdy bych se také nezamilovala na první pohled, ale s ním je to jiné.“ "Vidíš to Stelo, teď se probudily i ty nejkrásnější říše, aby spatřily tvůj úsměv, vždyť i slunce se už nemohlo dívat na tvé smutné oči." "Eriku!" Řekla Stela zcela vážně. "Vidíš, už se začíná stmívat, musím za Martinem , než zapadne slunce." Erik kývl hlavou a zamával Stele na rozloučenou. "Já tady ještě chvíli zůstanu, ale ty už utíkej ať už nejste smutní." Stela Erikovi ještě z dálky zamávala a byla pryč. Přišla k útesu, Martin stále ještě seděl, a vypadal jako by se celou dobu ani nepohnul. Stela se posadila za něj a objala ho , položila si hlavu na jeho rameno a zavřela oči. Ucítila jeho dotek, cítila i to jak ji Martin chytil za ruce, cítila jeho polibek. Oba tiše seděli a pozorovali západ slunce, kterého bylo vidět už jen malinký kousek. Modré moře se změnilo v černé jako noc. Erik kolem nich tiše prošel. Když vyšla první hvězda, Martin promluvil:¨ víš co bych si Stelo přál? Aby tahle hvězda nikdy nezapadla, aby byla jenom naše, aby můj otec už nikdy nebyl nemocný, a abych tě mohl mít navždy.¨ Martin pomalu vstal a chytil Stelu za ruku. "Pojď , půjdeme domů, už nás všichni určitě hledají." Oba šli tiše a poslouchali letní noc. "Martine? Řekla Stela, víš , že první hvězdy ti splní přání, musíš ho vyslovit." „Budu si ho myslet, řekl Martin.“ Objal Stelu a políbil jí na ústa, Stela se zasmála a pevně Martina objala. Ráno, když se Stela probudila, vešla do jídelny, všichni už seděli u stolu kromě Michaela a Martina. "Dobré ráno, pozdravila Stela tiše a posadila se." "Dobré ráno, tak už vím, proč bylo slunce dnes ráno tak smutné, chyběl mu tvůj úsměv, dodal nevinně Erik." Stela se na něj usmála. Erik na ni šibalsky mrkl a Stela sklopila oči. Do jídelny vešel Martin s Michalem. "Dobré ráno, pozdravili , a Martin se posadil vedle Stely a políbil ji na tvář." "Dobré ráno, jakpak ses vyspala ty moje popelko?" Stela se k němu naklonila a zašeptala: s tebou by to bylo mnohem lepší.¨ Martin se usmál ,chtěl něco říct, ale přerušil ho otec. "Jsem rád, že jste všichni spolu, tak se řádně posilněte, zítra vás čeká turné. Stela se podívala na Martina, ale ten řekl:" dnes večer máme turné tady kousek, přijdeš se podívat Stelo?¨ Podíval se po očku na Stelu, chytil jí pod stolem za ruku a na stehno ji namaloval srdíčko. "Hm, možná se přijdu podívat." "Copak?" "Promiň, ale já nemůžu být popelka, mám ještě bratry a sestru, jedině šípková Růženka, ta taky bydlela v zámku.“ Martin se usmál a zakousl se do chleba. Po snídani vešel ke Stele do pokoje. Stela stála u okna a otočila se , viděla, že Martin drží v ruce telefon, věděla co po ní chce, aby udělala. Přistoupila k němu blíž. "Stelo? Nejsi na mě už naštvaná? Zeptal se Martin." "Já? A proč?" "Že jsem ti neřekl o tom turné, jenže včera …" "To nevadí, já stejně chtěla jet k rodičům a podívat se , jak se mají." "Tak dobře, ale dneska zůstaneš se mnou ano?" Martin přistoupil ke dveřím a zamkl je na dva západy. Stela se k němu naklonila a zašeptala: " tak jo" Martin ji objal. "Stelo, víš co? Jsem rád, že tě mám a už se s tebou nechci hádat. Při těchto slovech ji Martin políbil na čelo , tvář, ústa a Stela už jen vnímala jeho dotyky. Druhý den ráno se Stela dlouho loučila s Martinem a ten jí držel v náručí a nechtěl ji pustit. Po rameni je poplácala Miriam, když viděla jak se spolu těžce loučí. "No tak bráško, už jí pust, nebo Stele uletí letadlo, však se za pár dnů zase uvidíte." "Za pár dnů?" Řekl Martin s údivem a měl v očích slzy. "Za měsíc, a to je bez Stely hrozně dlouhá doba, už teď mi chybí.¨"Stela Martina políbila a pohladila po vlasech. "Víš Martínku, co mám na tobě nejradši?" "Co?" "Tvou pevnou vůli a tvé oči, jsi můj osud, můj andílek, tak za měsíc zase budeme spolu." "Ach jo, vůbec se mi tě nechce opouštět, ale bude to naposled, pak budeš chodit všude s námi, ano?" Políbil ji, a utřel Stele i sobě slzy z tváře. "Stelo, už pojď, popoháněla jí Miriam." "Až budeme u vás vystupovat, tak se ti určitě ozvu.“ Volal za ní ještě Martin, ale Stela zmizela za dveřmi. Stela nasedla do letadla a posadila se k oknu, a pozorovala, jak se letadlo pomalu zvedá od země. Myslela na Martina. Když Stela přišla domů, byl doma jen Lukáš, který zrovna něco zpravoval v koupelně. "Ahoj bráško?" Přišla k němu Stela a dala mu sesterský polibek. "No Stelo, ty se nezdáš, ukaž se mi?" Lukáš chytil svoji sestru a důkladně si ji prohlížel. "Kam jsi nám zmizela? Já vím, dala jsi nám své číslo, ale proč si nic neřekla ani Robertovi?" "Pojď, táhla bratra za ruku a oba se posadili na kraj vany." "Víš, Lukáši, nechtěla jsem nikomu nic říkat, dokud to nebude jisté , ale teď jsem moc šťastná , nejšťastnější ze všech." "To vidím , pravil Lukáš."Podíval se na sestřino břicho a pohladil ho. "Pšt, to je bráško tajemství, ale brzy pozveme vás všechny, Martin říkal, že by vás rád všechny poznal.Vlastně za mnou přijede" "Martin, jaký Martin? A kdy Stelo?" "Brácha ti to neřekl? Kdo je Martin, tak se ho pak zeptej, ale je to ten nejúžasnější muž pod sluncem, vážně. Jo jinak ho uvidíš až za měsíc." Lukáš se rozesmál. "Ty moje bláznivá sestřičko, vždyť to už je za chvíli, to ho musíš hodně milovat, co?" Stela kývla hlavou. Když přišel domů Alex a máma , tak se všichni radostně vítali a objímali. "Tak co , kdy bude svatba? Řekl provokativně Alex.“ Stelu to zaskočilo, ale nedala na sobě nic znát a začala se smát. "Crrr, někdo zazvonil. Byla to Stelina kamarádka Dita.“ Stela Ditu rychle vtáhla dovnitř, protože nechtěla, aby ji někdo spatřil. Obě vešli do Stelina pokoje. "Tak povídej , posadila se Dita na postel¨ Stela začala vybalovat pár svých věcí, ani mi Dito nemluv, Martin mi hrozně moc chybí a už teď se těším až budeme zase spolu, jen ještě musím vyřešit pár věcí. Přerušilo je zaklepání. Obě dvě se ohlédli, do dveří vstoupil Robert. "Ahoj Stelo, ani mě nepřivítáš?" Stela se zoufale podívala na Ditu, v níž doufala, že Dita něco vymyslí, aby se mohla převléct a hlavně, aby Robert nic nepoznal. Dita to pochopila. "Ahoj Robe , řekla a přistoupila k němu a objala ho." "Už jsem tě taky tak dlouho neviděla." Robert mlčel, jen pozoroval Stelu, která zmizela v koupelně. Stela chvíli v koupelně poslouchala jejich rozhovor. "Jak to, že jsi přišel už teď?" "Chtěl jsem Stelu překvapit, nechtělo se mi čekat do večera." Stele se chtělo plakat, proto jen pootevřela dveře a zavolala: "Jen si povídejte, já hned přijdu.“ Ani nečekala na odpověď, pak zamkla a pustila proud vody. Vzala telefon a vytočila Martinovo číslo. Po chvíli slyšela ten nejmilejší hlas ze všech. "Ahoj Stelo? Copak se děje? Už jsi doma?" "Ahoj Martínku," řekla Stela chvějícím se hlasem. „Stalo se něco Stelo?" ¨Nic, jen přišel Robert a přišel moc brzo, ještě nejsem připravená.Prosím Martínku, jen se na mě nezlob, musela jsme tě slyšet, abys m dodal odvahu, víš?¨ Martin se usmál."To víš, že ano lásko, až se budeš sprchovat, tak hezky dýchej a mysli na mě a všechny starosti hoď za hlavu a bude ti líp.Uvidíš. Hlavně to už neodkládej, ať se stane cokoli, vždy tě budu milovat.“ Stele stékali po tváři slzy, zhluboka se nadechla. "Tak pa.“ Rozloučila se s Martinem. "Pá, jo a Stelo? Poděkoval jsem ti už dneska, za to , že tě mohu tolik milovat?" Stela se usmála, tahle věty ji vždy dokázala povzbudit. Stela vyšla z koupelny dlouhých červeno zelenych šatech, mrkla na Ditu, ta ji chytla za ruku a pošeptala jí: ¨ Ty to zvládneš." Stela odvedla Roberta ven, šli dlouho a mlčky, vlastně jenom Stela mlčela, Robert stále mluvil. Stela ho ani nevnímala, myslela na to, jak Robertovi říct, že zítra žádná svatba nebude. Došli až na dětské hřiště, kde se posadili na houpačky. "Víš Roberte, řekla Stela , musím ti něco říct, ale nevím, jak mám začít.¨ Robert zmlknul a podíval se nechápavě na Stelu. "Já tě poslouchám, co tě trápí Stelo?" "Víš Roberte, vážně tě mám moc ráda, ale byl jsi taková moje spása. Vysvobodil si mě z mého smutku a mé nešťastné lásky, ale v posledních dnech, se toho mnoho změnilo." Robert nechápal. "Co tím Stelo chceš říct? Že se mnou nejsi šťastná? A proč si se mi tak dlouho neozvala? Myslel jsem, že po naší dovolené se vše změnilo, že mě miluješ?" "Máš pravdu, vše se změnilo, teď jsem opravdu šťastná, a taky jsem potkala tu pravou lásku, a nikdy bych se nesmířila s tím, že bych to skončila, to bych raděj zemřela.¨ Myslela si , že to Robert pochopil, ale ten ji jen objal a řekl:¨ jsem rád, že mi to říkáš, a taky, že mě někdo dokáže milovat tak jako ty.¨ Pohladil Stelu po tváři a políbil ji. Stela se rozplakala. "Copak Stelo, k vůli tomu přece nemusíš plakat, já bych bez tebe taky nemohl žít.“ Stela se postavila, utřela si slzy a řekla: ¨ Promiň Robe, já si tě vlastně , ale nemohu vzít, je mezi námi konec, řekla rychle , a utíkala pryč. Robert tam zůstal sedět jako omámený, když se po chvíli vzpamatoval, byla už Stela dávno pryč. Stela vrazila do dveří, kde narazila do Alexe, objala ho a rozplakala se ještě víc. "Co se stalo Stelo? Ptal se Alex." "Robert to nepochopil, myslel si , že ho miluji, ale já myslela Martina, to pro něj bych umřela, a ne pro Roberta." Alex jí pohladil po vlasech, věděl, že jen takhle může svou nešťastnou sestru utěšit. Někdo zazvonil. Lukáš šel otevřít. Stela slyšela, že je to Robert. Alex přistoupil ke dveřím:¨ Ahoj Roberte, ale Stela tady není, mysleli jsme , že je s tebou?¨ ¨To byla, ale někam odešla, mluvil Robert zcela zmateně. "Ale já ji přece chápu, je nervózní před svatbou, to se stává hodně lidem.¨ Roberta, chytil ho Alex za ramena, před udiveným Lukášem, který nic nechápal, Alex ukázal Lukášovi, že má jít za Stelou , a sám vyšel s Robertem ven. Mezitím se všichni seběhli a začali Stelu utěšovat, ale ta stále jen dokola opakovala, že chce svého Martina, že jen on ji dokáže utěšit. Dita ji tedy přinesla telefon. Stela se pousmála. "Martine?" Stela odešla do pokoje, kde si s Martinem dlouho povídali až vyčerpáním usnula Probudila se až druhý den. "Dobré ráno Stelo?" Poznala po hlase svého bratra Alexandra a otevřela oči. Stál vedle její postele se snídaní v ruce. "Nesu ti snídani." "Děkuji." "Jakpak ses vyspala má sestřička?" "Skvěle, s Martínkem se mi vždy usíná skvěle, a ty?" "Ano, fajn, přemýšlel jsem, sice mám mít dnes schůzku, ale zruším ji a zůstanu s tebou doma." "A co pak ty, pohladil sestře bříško, jakpak se má můj budoucí synovec , nebo neteř?" "Už to asi neutajíš, a divím se Robertovi, že to na tobě nepoznal." Stela se zarazila. "Ty jsi mu řekl, že čekám dítě?" "Ne, ale divím se, že si toho nevšiml, anebo si myslel, že je dítě jeho." Stela se zasmála, i když jí do smíchu moc nebylo. "Možná." Pokrčila rameny a s chutí se zakousla do housky. "Pověz mi, co jsi mu vlastně řekl?“ Hovořila Stela s plnými ústy. "Ty moje zlatá sestřičko, utřel jí Alex ústa od másla.Nechápu, že sis ho chtěla vzít, jemu všechno tak pomalu dochází?¨Myslím, že to stejně nepochopil, možná si dokonce myslí, že jsi chtěla udělat jen pauzu, že se na svatbu ještě necítíš, protože mi řekl, že až si vše srovnáš v hlavě, tak se mu máš ozvat, že na tebe bude čekat.“ Stela si vydechla, ale nic neřekla. Dny se jí zdáli čím dál tím delší, když byla bez Martina. Ale jednoho večera se konečně dočkala: zazvonil telefon. "Ahoj Stelo, mohla bys za mnou přijet?" "Teď? Stela se podívala na hodinky." "Hm, jsme v Ostravě v hotelu Import." "Hm, Martínku, já nevím, no dobře, do kdy jste na hotelu?" "Ve 20.00 nám začíná koncert." "Tak dobře, já přijedu." "Dobře Stelo, budu tě čekat, k vám přijedeme až pozdě večer." Stela položila sluchátko a zamířila do Alexova pokoje. "Alexii, Alexii jsi tady?" "Copak Stelo?" Ozval se, ale ne jak by čekala Alexe, nýbrž ozval se Lukáš. Alex tady není? Stelo potřebovala jsi něco? Alex jel s mámou do nemocnice za tátou a Soňou. "Ano, potřebovala jsem odvést do Ostravy, autobus už bohužel žádný nejede, nevadí, zavolám Ditě." "Jedeš za Martinem?" Stela se na Lukáše záhadně podívala a zmizela za dveřmi. Když vstoupila do hotelu, na recepci si ji prohlíželi až nepříčetně. Mysleli, že je to jedna z Fanynek před hotelem, ale netrvalo dlouho a objevil se Martin. Recepční se překvapeně podívali, ale nic neřekli. Martin chytil Stelu za ruku, a táhl jí pryč směrem k výtahu, Dity si v té chvíli nevšímali. "Martínku, Martínku hrozně moc jsi m chyběl, víš o tom?" Martin se otočil a usmál se. "Vždyť ty mě taky Stelo, jsi moje hvězdička naděje." Když vešli do hotelového pokoje, byli tam všichni. Stela jim představila Ditu, která si už myslela, že na ní dočista zapomněli." "Ahoj Stelo, ozval se dětský hlásek, Stela se otočila, stál tam Tomáš, syn od Magdalény." "Ahoj Tome.“"Pohladila ho Stela po tvářičce. Stela ho měla ráda, i když byl rozmazlený, ale před Stelou měl respekt, což všichni obdivovali. "Stelo, půjdeš s námi na koncert? "Zeptal se Simon. "No , já nevím a můžu?" "Jistě Stelo, dokonce musíš, alespoň do zákulisí, určitě jsi tam ještě nikdy nebyla, no a Dita samozřejmě taky." Mrkl Martin na Ditu. "Co ty na to Dito?" Dita se podívala na Stelu a ta jen kývla hlavou. "Stelo? Ty si opravdu myslíš, že bych s vámi nešla? Já ani nemohu uvěřit tomu, že je to skutečnost.“ Řekla Dita Stele česky, aby jí ostatní nerozuměli. "Co říkala Dita Stelo?“ Zeptal se zvědavý Martin, ale Stela jen mávla rukou a snažila se to zamluvit. "Víš co Martínku? Celý měsíc jsem přemýšlela o tom, že u vás nemůžu bydlet, počkej, nech mě domluvit. Nechci u vás bydlet, a vy abyste mě živili, to nejde, necítila bych se dobře, chtěla bych vám alespoň s něčím pomáhat.“ "No dobře Stelo, vím , že jsi tvrdohlavá, takže se ani nebudu snažit tě přesvědčit, ale stejně teď s tím tvým bříškem, by to asi nešlo." Stela Martina objala. "Už jsem ti dneska poděkoval, za to , že tě mohu tolik milovat?" "Ne, řekla Stela, ale děkuji." "Víš, co mě napadlo? Mohla bych třeba prodávat vaše fotky fanynkám." "Blázníš? Vždyť by tě ušlapali, a co by asi řekli lidi, určitě už o tobě ví, řekl Martin." "No tak se třeba převleču za klauna, tak mě alespoň nepoznají." "Hm, to není špatný nápad Martine, kývla hlavou Miriam." "No dobře, budeš převlečená za klauna, snad tě neušlapou." "A kdy začneme?" Řekla Stela nedočkavě. "Třeba hned?" "Ne , ne lásko až na dalším koncertě.“ „Ano? Nyní bych chtěl být s tebou.“ Stela se usmála a Martin ji objal. ¨Tak dobře…..¨ Celý koncert sledovala Stela z Ditou zpoza opony. Nemohla Martina spustit z očí, když začal Martin něco říkat, zbystřila sluch. Říkal to ve španělštině, což Stelu zaskočilo, protože s fanoušky mluvil Martin zásadně anglicky. „Teď vám zazpívám písničku, kterou jsem složil v posledních dnech, a vy budete první, kdo ji uslyší. Píseň jsem věnoval jedné dívce, kterou mám ze všech na světe nejraději.“ Všude nastalo ticho. Stele to došlo, píseň byla pro ni, ale byla ve španělštině. „Když uvidíš anděla, pochopíš, že ten koho máš rád nejvíce že už ho nedokážeš opustit. Sto andělů se z nebe sneslo, aby nám požehnalo. Kdybych byl slepý, kdybych byl hluchý nebo obyčejný hlupák, vím, že ty mě budeš milovat. Tak mě netrap prosím, vždyť víš, že jsi mé druhé já.“ Stele začali stékat slzy po tváři. Měla pocit, jakoby Marin věděl, že pláče, otočil se směrem k ní a zpíval: "Neplakej, jen protože tě miluji, neplakej lásko, vždyť budeš jen má." Erik s Julií se podívali a usmáli se na něj. O přestávce se Stela vrhla Martinovi kolem krku. "Martínku, jsi moje sluníčko, šíleně moc tě miluji, díky za to, že tě mám." Martin Stele pošeptal:¨ hrozně moc jsi mi chyběla, už bez tebe nemůžu být ani minutu." "Martine, přerušil je Simon, tak bráško už pojď, už musíš na scénu, pak se ke Stele zase vrátíš." Simon mrkl na Stelu a oba zmizeli za oponou. Když přijeli ke Stele domů, byla v celém domě tma, jen v jednom pokoji bylo malé světélko. Když Stela otevřela dveře toho pokoje, seděli tam všichni, i Stelin táta. "Tati? co ty tady, jak to, že nejsi v nemocnici?" "Pustili mě domů, chtěl jsem vidět svou šťastnou dceru." "A co Soňa?" "Ta zůstala v nemocnici, Stela svěsila smutně hlavu." "Nebuď smutná sestřičko, můžeš za ní jet na návštěvu“ Už k ní návštěvy pouští, usmál se na ní Alex. Stela pak všechny představila, a všichni si ještě potom hodně dlouho povídali. Když Stela usínala ve své posteli, vzpomínala na minulost, a pořád tomu všemu nemohla uvěřit. Její velký sen se konečně naplnil. Ráno, když se Stela probudila, sešla do kuchyně. Tam už byla máma i Miriam a obě dvě si zní dělali legraci. "Dobré ráno Stelo, kde máš drahou polovičku?" "Copak vy jste se na chvíli rozdělili?" "Ale copak, jak to, že nejsi s Martinem? Ozval se hlas za ní, byl to Alex." Stela jim odpověděla: "Ne, nejsme siamská dvojčata, pokud jste si nevšimli." "U mě přece spala Miriam s Julií a Magdaléna se svým manželem a synem spali u Soni." "O, ještě , že tak, řekl Alex." Stela se po něm ohnala utěrkou, ale Alex uskočil. "Alexii, budeš muset donést ještě jeden stůl, řekla Stela." "Já? jakože já? Ohradil se Alex." "No jo no, nevíš, že já nemohu, že se musím šetřit?" "Jen utíkej Alexii." Popohnala ho máma. "Jak jste se Stelo vůbec vyspali? " Zeptala se máma. "Simon spal u Alexe, a ani bys nevěřila, jak si ti dva začali rozumět." "Erik spal s námi, no a Michael s Martinem u Lukáše. Ostatní holky u mě.“ "Aha, tak to jo, to víš, není jen tak mít tolik dětí." Stela se podívala vyčítavě na mámu, ale ta už nic neřekla. Po snídani se Stela s Martinem vydali do nemocnice za Soňou. Přistoupili k jejímu pokoji. "Alex mi říkal, že od té nehody, je to sní pořád stejné, že nám asi dlouho nevydrží." Martin se na Stelu smutně podíval a políbil ji na čelo. Oba tiše vstoupili do pokoje. Soňa těžce otevřela oči, malinko se pousmála, ale jakoby ji bolel každý pohyb, hned na to zase zvážněla. Stela jí uchopila za ruku. ¨Tak jak se má, má nejoblíbenější sestra?" "Tvá jediná sestra.“ Odvětila Soňa. "Mám pro tebe Soni překvapení, víš budeme mít s Martinem miminko?" Soňa se usmála. "A co na to říká máma? Když ještě nejsi vdaná?" Stela se na ni záhadně podívala, naklonila se blíž a pošeptala jí: "chceš znát tajemství?" !V létě jsme se s Martinem tajně vzali, ale pšt." Soňa přikývla a vysíleně položila těžkou hlavu na polštář Stela Soňu políbila na čelo, oba se s ní rozloučili. Když odcházeli všimli si jich jedna pacientka. "Hele, nejsi ty náhodou Martin?“ Řekla žena trochu nejistým hlasem, přesto ho zkoumala pohledem. Martin se na chvíli zamyslel, podíval se na ženu, potom na Stelu, kterou držel pevně kolem pasu."Proč se ptáte?“ Nenapadla ho jiná otázka."No víte, dcera vás poslouchá, tedy celou vaši rodinu, víte udělala byste jí radost, kdyby jste jí věnoval podpis.¨ Stela kývla hlavou a Martin se na ženu usmál. Pak se nahnul ke Stele a zašeptal: " a teď rychle pryč, než se to roznese.¨ Vyběhli ven, nasedl do prvního autobusu, který tudy jel. V autobuse se posadili úplně dozadu, aby nebyli tolik na očích. "Stejně si myslím, že tě poznalo více lidí, ale ti neměli tu odvahu se tě zeptat, však víš, že se i lidé pletou." "Hm, myslíš?" "Hm, ano, ale stejně jsem ráda, že tě mám." "Vlastně jsem i ráda, že jsem poznala Roberta, protože jen díky němu , teď tady můžu sedět vedle tebe." Martin Stelu políbil na tvář. Vystoupili z autobusu a šli domu. Drželi se za ruce a byly oba moc šťastni, že jsou zase spolu. Po pár dnech skončilo natáčení videoklipu k Jůlijině nové písni. Když objížděli turné po České republice, splnily Stele její přání, a ta v převleku klauna prodávala jejich fotky. Po čase si na ni lidé zvykli, a i mezi spousty fanynek, měla své kamarády, ale to , že patří k Martinovi, se nikdy nedověděli. Ale měli ji rády a vždy ji vyhledávaly. Jednou, když začal jeden z jejich večerních koncertů, byla Stela v zákulisí jen s malým Tomem a manželem od Magdalény a snoubenkou Erika Adrianou, tu pojednou začala cítit, že jejich potomek bude brzy chtít na svět. Stela chvíli seděla v koutě, ale když už to nemohla vydržet zakřičela: "Adriano?" "Copak se děje Stelo?" Přiběhla k ní Adriana, jak jen nejrychleji mohla. "Dítě chce na svět, ale Martina prosím tě neruš, nechci, aby zklamal Fanoušky." "Prosím?" Stela se na Adrianu žalostně podívala. "No dobrá, stejně budou za chvíli končit, řeknu Tomovi, ať jim to vyřídí a my tě odvezeme. Stela kývla hlavou. Stela odpočívala v pokoji, když se otevřely dveře a první vešly žluté růže, ty měla ze všech nejraději. Stela zvedla oči a usmála se. Hned za květy byl Martin s celou svojí rodinou. Sedl si k ní na postel, políbil ji na čelo a uchopil jí za ruce. "Už jsem tady Stelo." Potom všichni přistoupili blíž, Stela zazvonila na sestru. Ta za okamžik přinesla něco malinkého v peřince. Stela natáhla ruce, sestra jí podala dítě a odešla. V peřince spala malinká holčička. Na hlavě měla sotva pár vlásků a spokojeně oddechovala. Martin ji něžně políbil. "Víš Martínku, že v tom spěchu, jsme jí zapomněli vybrat jméno?" Martin se zarazil. Stela však pokračovala. Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla, jak jsem se seznámila s Lukášem v letadle, a on mi vyprávěl příběh o Nině a Karlovi?¨ Martin přikývl. Přemýšlela jsem o tom , a chtěla bych jí dát jméno Nina. Je to pěkné jméno, a chci dát staré Nině novou šanci, a přála bych si , aby naše Nina měla krásný život plný lásky a naděje, a aby měla stále pro co žít. "Proč ne , líbí se mi to jméno." Erik je přerušil. "A vaši o Nině ví?" "Ano, Adriana jim volala, Eriku máš skvělou snoubenku." Erik s Adrianou se na sebe usmáli. "Já vím, a můj bratr má taky skvělou snoubenku." Do pokoje vešla sestra a tak museli všichni odejít a Stela zůstala v pokoji sama. Zanedlouho usnula. Když se Stela po pár dnech vrátila domů do Německa, všichni ji už čekali. Připravili pro malou Ninu nádherný dětský pokoj, hned vedle Stely. Stela údivem žasla. "Tohle všechno je Niny?" Všichni souhlasně přikývli hlavou. Pokoj byl plný hraček. "Doufám , že ti to nevadí, že většina plyšáků je z plyšárkárny.“ (tak říkali pokoji, který byl plný plyšáků), zeptal se jí nesměle Michael. "Ne, to nevadí, alespoň tam nebudou jen tak ležet. Když ještě nějaký ten pátek potrvá, než si s nimi Nina bude moci hrát." V tom se Stela zarazila? ¨ A kde má pokoj Miriam? "Jo, ta se přestěhovala nahoru, ale stejně nejspíš ze začátku bude Nina spát u tede že?" Stela přikývla. Ve svém pokoji už měla připravenou kolébku, hned vedle své postele. Do kolébky položila Ninu, políbila jí na čelo a zašeptala: "Jsi moje a Martinovo všechno.¨ Martin objal Stelu a oba tiše pozorovali malou spící Ninu. Za pár dní za nimi přijel Alexandr s Ditou. Když je Stela spatřila, zazářili ji oči štěstím. Hned jim ukazovala Ninu. ¨Ta je nádherná, chválila ji Dita." "A kdepak máš prcku otce?" Zeptal se provokativně Alex, a přitom se na Ninu usmíval. A hrál si s jejími prstíky. "Proč, stýskalo se ti po něm?" "Stelo?" Řekl přísným pohledem. "Je v práci, dokončují novou desku, ale za chvíli by se měl vrátit." Všichni se posadili na postel. "Tak co Stelo, je něco nového?“ Zeptala se Dita. "Všechno, řekla Stela, za pár měsíců se budeme stěhovat." "Stěhovat?“ „ Ano, co se vám na tom nezdá, ale ještě než tak učiníme, chci , aby za mnou přišla celá moje rodina." Alex s Ditou zvážněli. "Co se stalo? Zeptala se Stela nechápajíc.“ Když spatřila jejich pohledy. Alex ji uchopil za ruce: ¨Víš Stelo, my jsme ti vlastně přišli něco důležitého říct.“ Stela se zarazila. "Stelo víš, já nevím jak ti to mám říct.“ Alex se na chvíli odmlčel, po chvíli pokračoval. "Víš, tvá,vlastně naše sestra dnes ráno zemřela." Po těchto slovech všichni jen tiše seděli, Stela však vstala a odešla směrem do zahrady. Když přišel Martin domů a viděl Alexe a Ditu, zarazil se. Dita mu vše řekla. Společně se vydali hledat Stelu. Hledali jí dlouho, ale nenašli ji. Slunce začalo pomalu zapadat a Martin se o Stelu začal strachovat, když tu Erika něco napadlo. "Neboj bráško, jednou jsem jí ukázal své tajné místo, možná , že je tam." "Ale půjdu tam raději sám, nechci, aby o tom místě vědělo více lidí."Martin přikývl. "Hlavně mi jí prosím tě najdi a přived zpátky, nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo."Erik nic neřekl a odešel. Erik šel ztichlým lesem, až došel na místo, kde stála stará chatrč hluboko v lese. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Všude byla tma, prošel celou chatrč, ale Stelu neviděl. Až když byl na odchodu, všiml si malého světýlka v trámech na stropě. Pak si všiml, že vzadu v chatrči jsou malá dvířka, za kterými se skřívaly staré dřevěné schody, které vedly až na půdu. Erik po nich vyšel až nahoru. Viděl Stelu jak je k němu otočená zády a něco dělá. "Stelo?" řekl tiše, aby ji nepolekal. "Pojď, podívej se, co jsem tady našla." Stela ukázala na velkou truhlu, v níž byla spousta starých fotek. Erik se k ní posadili. "Ani jsem o téhle místnosti nevěděl, jak jsi na ní přišla?" Stela jen pokrčila rameny. "Víš o tom, že tě doma všichni hledají? "V tom se Stela zarazila. "Ach, promiň, úplně jsem se zapomněla." "To nevadí, hlavně , že jsem tě našel, nikdo nevěděl kde jsi, a pak mě napadlo, že bys mohla být tady." "Co jsi to prosím tě našla?" Stela mu podala staré fotky. "Podívej se na ty fotky, musí už tady ležet hodně dlouho." "Na fotografiích jsou ještě lidé ve starodávných šatech." "A podívej, jak jsou ty fotky vybledlé a žluté, a kdoví, kdo tady bydlel." Erik si fotky se zájmem prohlížel. Stela najednou vzala do ruky nějaký starý deník. "Podívej Eriku, tady je něco napsáno, ale je to v němčině, mohl bys mi to prosím tě přeložit?" Erik se zadíval na staré papíry. "Nevím jestli to zvládnu, je to starou němčinou, a navíc, některá slova nejdou ani přečíst, ale zkusím to. Stela se pohodlně posadila a zaposlouchala se. Píše se rok 1920, právě začal nový rok, venku začalo jak se patří sněžit. Jsem tady na půdě sama, nikdo jsem v tomhle období nechodí. Chodívám sem ráda, tenhle deník mi dala má nejlepší kamarádka Gabriela. Je to už spoustu let, co jsme byli spolu. Od té doby co jsem odjela pryč, jsme se neviděli. V té době jsem ani nevěděla, jestli se vrátím. Až teď. Chtěla bych sem napsat svůj příběh. Možná moje vnoučata si jej budou číst, možná ne, kdo ví? Začalo to asi v den vánoc před 17ti lety. Byl rok 1907. Bydleli jsme v téhle malé chalupě, všude byla spousta sněhu. Byla jsem jedináček, alespoň jsem si to myslela. Tenkrát mi bylo pouhých 17náct, a pamatuji si to, jako by se to stalo dnes. Stála jsem u plotny a vařila jsem si čaj. Ten rok byla hodně krutá zima, dřeva nám ubývalo, táta měl strach, že letos zmrzneme, protože okolní lesy koupil nějaký kníže z nedalekého zámku, ale nebylo tomu tak. Když jsem seděla u okna a dívala jsem se z něho ven, jak nádherně sněží, někdo k nám zaťukal na dveře. Šla jsem otevřít. Byl to pan Šimon, co nosí poštu. "Dobré ráno slečno Elizabeth, přišel vám spěšný telegram." "Mě? Vždyť mě nikdo nezná, a ti co ano, jsou všichni od nás z okolí.¨ Vzala jsem si lístek a posadila jsem se ke krbu. Když jsem si lístek chtěla přečíst, vyrušila mě máma. Moje máma byla velmi dobrý člověk, a snesla by mi modré z nebe, jen abych byla šťastna. "Kdo to byl?" "Pošťák, přinesl mi telegram." Mámu to překvapilo, posadila se na židli, a zvědavě četla , co mi píší. Stálo tam: Vážená slečno Elizabeth. Jelikož jste poslední vnučka paní Elizabeth Krejnové, prosíme vás, aby jste se dne 28. prosince dostavila do soudní síně v Mnichově. Vše vám bude vysvětleno až na místě. Prosím, aby jste sebou vzala tento telegram a prsten. "Děkuji Grob." Chvíli jsem mlčela a nechápavě jsem četla telegram znovu a znovu. Pak jsem se podívala na vyplašenou mámu. Ani jsem si v tom překvapení nevšimla, že přišel táta. Stál vedle mámy a držel jí za ruku. Oba byli velmi vážní. Myslela jsem , že mé babičky už dávno zemřely. "Vždyť…“ Táta mě přerušil." "Víš, je načase naše drahá Elizabeth, abychom ti řekli pravdu." "Ale dříve, než ti jí povíme, chceme abys věděla, že budeš vždy naše dceruška." "Víš, ještě dříve, než si se narodila, jsme měli syna, ale ten nám zemřel." Tiše jsem zůstala sedět a poslouchala jsem své rodiče. "Jednou v noci, když jsem se vraceli domů z nějakého večírku ( máma tam pomáhala v kuchyní , a já uváděl hosty do sálu), když jsme byly skoro na útesu, slyšeli jsme tichounký pláč. Seděla tam schoulená žena do klubíčka a plakala. Když jsme k ní přistoupili , byla celá zničená a promrzlá, vždyť byl listopad, a to bývají někdy velké mrazy. Ženu jsme vzali k nám domů, a tady jsme se o ní postarali. Žena čekala dítě. Vyprávěla nám o její nešťastné lásce, že ona je chudá a její milý je syn hraběte. Rodiče jim zakázali se scházet. Mysleli si, že ho chce jen kvůli penězům. Ale žena ho velmi milovala. Nedokázala by být bez něj. Celou noc nám vyprávěla, až potom vyčerpáním usnula. Ráno, když jsme se probudili, zůstal po ní jenom dopis. V něm stálo, že se nám odvděčí, až přijde ten správný čas. Neuběhlo ani pár týdnů, a stalo se něco zvláštního. Tenkrát byla hrozná bouře, někdo zaklepal na dveře, když jsme otevřeli, nikdo tam nebyl, jen před dveřmi stál košík a v něm byla malá holčička, a u ní dopis. "Nedávno jste zachránili mou milou Valentýnu, vyprávěla mi o vás, říkala o vás , že jste moc hodní lidé." "Nedávno má drahá zemřela, a já se o malou nemohu starat, kdyby to zjistili mí rodiče, nevím, co by se stalo, a skrývat se by asi nešlo moc dlouho." ¨Proto prosím, postarejte se o ní. Dejte jí jméno Elizabeth, po její babičce." Ona se vám časem za vaši lásku odvděčí, dejte jí tento prsten, je na něm znak Grobových. Opatrujte mi Elizabeth i tento prsten, děkuji Grob." Když otec dovyprávěl, stékali mi slzy po tvářích. Zprvu jsem tam nechtěla jít, ale rodiče mě přesvědčili o tom, že bych měla jít, alespoň proto, že se dozvím něco o mé rodině. Souhlasila jsem, sbalila jsem si svých pár věcí, a za pár dní jsem odjela. Ve vlaku mi hlavou běhalo spoustu myšlenek. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo přisedl. Zvedla jsem oči. Mé oči se střetly z očima mladého muže s jemným hlasem. "Proč ty nejkrásnější oči na světe jsou tolik smutné?" Malinko jsem se pousmála, byl docela milý, asi jsem se do něj zamilovala už tenkrát. Bylo mi pouhých 17 náct, ale věděla jsem , že je to má jediná láska, která bude věčná. Začali jsme si povídat. Říkal , že jede do Mnichova na nějakou schůzku, ale tomu jsem nijak nevěnovala pozornost. Byl milý a snažil se mě rozesmát, na chvíli jsem přestala myslet i na to, co mě trápí. Když jsme dojeli do Mnichova, doprovodil mě až k soudní budově. Oba jsme měli stejnou cestu, oba jsme se posadili na lavici, a já byla ráda, že tam nesedím , tak úplně sama. V sále bylo ještě několik lidí. Když přišel soudce, vzal velký svitek, a začal z něj číst: "Vážení poslední žijící potomci z rodu Grobu, sešli jsme se v této síni, abych vám přečetl závět hraběte Groba, který nás nedávno opustil." Začal číst: "Já hrabě Cyril Eduard Grob s mojí ženou Elizabetou jsme se rozhodli rozdělit náš majetek takto." "Všem svým synům a neteřím….., a náš zámek v Kolíně nad Rýnem své jediné žijící vnučce Elizabeth Grob, ale pokud zůstanu živ já , nebo moje manželka, musí se po zbytek života o nás starat." "Dále je podmínkou sňatek s jedním synem hraběte z Frankfurtu." Zarazila jsem se, kdo to může být. Takhle jsem si zásnuby nepředstavovala, teď když jsem poznala svou lásku. "Kdo to jen může být?" Tahle myšlenka mi nedala, sotva skončil soud, všichni jsme museli podepsat velký list. Přistoupil ke mně nějaký muž, podávajíc mi ruku. "Vy jste Elizabeth?" Přikývla jsem. "Já jsem Cyril Eduard Grob, nejspíše váš bratr, ani jsem nevěděl, že mám tak krásnou sestru. Ten telegram byl ode mě babička mě poprosila, abych vás našel." Dnes vás ubytuji v hotelu, aby jste si odpočinula, a hned zítra odjedeme společně na zámek. "Dobře." Souhlasila jsem, v tom zmatku jsem se ani nestihla rozloučit s mladíkem, co seděl celou dobu vedle mě. Ani jsem si nevšimla, kam zmizel. Byla jsem z toho moc smutná, ale snažila jsem se , aby to na mě nebylo tolik poznat. Můj bratr mi o všem vyprávěl, vše o naší rodině, o tom jak můj otec miloval mou matku, ale museli se rozejít, ale naši prarodiče netušili, že mají někde potomka, jinak by je nerozdělili, a časem by si na to zvykli. Až donedávna, než náš otec onemocněl, vše jim pověděl. Otec se oženil z donucení. Vše jsem bedlivě poslouchala, a začínala jsem být zvědavá, na zbytek své rodiny. Když jsme přijeli na zámek, žasla jsem, nikdy předtím, jsem neviděla pohromadě tolik krásy. Cyril mi řekl, že večer bude uspořádán ples na moji počest. Nebyla jsem zvyklá na tolik přepychu, a vše se mi zdálo až neskutečné. Cyril mě zavedl do pokoje, kde stála velká postel a houpací křeslo, u okna v němž seděla stařenka, otočila se, Cyril k ní přistoupil. "Babičko vedu vám mou ztracenou sestru Elizabeth?" Ani jsem netušil, že žije tak blízko nás, paní se pousmála, vstala z křesla, a pevně mě objala. Večer byl ples, pozvala jsem tam své rodiče, tentokrát jako hosty, než jako služebnictvo. Když se všichni sešli u stolu, má babička pozvedla číši. "Vítám svou ztracenou vnučku, a přála bych si, aby zde s námi zůstala, aby tenhle zámek měl jistého dědice. " "Můj syn zemřel a zbyl mi jen vnuk a vnučka, a můj muž si přál, aby se z hraběte z Frankfurtu a mojí vnučky stal pár, jelikož mu můj muž prodal část majetku, a on mu přislíbil, že ho neprodá a zůstane v naší rodině, proto si Elizabeth musí vzít syna hraběte." Babička se na mě z povzdechem podívala, svíralo se mi v té chvíli srdce. Otevřely se velké vstupní dveře. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo, ve dveřích stál ztracený přítel z vlaku. Když jsem se dozvěděla, že je to syn hraběte, kterého si mám vzít, ani na chvíli jsem nezaváhala. To vše se už stalo dávno, a mě zbyly jen vzpomínky. S mým manželem jsme měli spoustu dětí, ale všechny se rozlétly do světa. Zůstala mi po mé rodině a rodičích , jen tahle velká krabice fotek. Náš zámek vyhořel, a můj muž po pár letech zemřel. Byla jsem zoufalá, proto jsem se rozhodla, dožít v tomto domě. Kde jsem vyrůstala. Zámek jsem přenechala dětem, které se sem snad někdy vrátí. Erik dočetl a Stela tiše dodala: " To byl krásný příběh, vid?" Erik přikývl. V tom se zvenčí ozvala velká rána, vypadá to na bouřku. „ Stelo, měli bychom jít.“ Stela souhlasila. Oba šli zamyšleně, až Stela ticho přerušila. "Víš Eriku co mám na tobě nejraději?" "Ne, co?" "Tu tvoji povahu, na první pohled vypadáš hodně přísně, ale ve skutečnosti jsi hrozný dobrák a upřímný člověk.Vlastě vás mám všechny ráda, každý jste zvláštní něčím jiným" "Třeba taková Julie, je to tiché děvče, ale je s ní legrace, umí člověka rozesmát za všech okolností. Magdaléna je zase veselá a upřímná. Mám vás prostě všechny ráda." Erik Stelu uchopil kolem ramen a přitiskl jí k sobě. "Však mi tebe taky Stelo." Doma už všichni netrpělivě čekali, sotva uslyšeli cvakot kliky, běželi se podívat, zda to jsou Stela a Erik. Stela se vrhla Martinovi kolem krku. "Martínku, ani mi neuvěříš, co se stalo, pojď já ti to povím.“ Zavedla jej do svého pokoje. Stela vešla do koupelny a Martin kolébal malou Ninu. Stela začala vyprávět. Martinovi se to zdálo neuvěřitelné, vždyť tohle se stává jenom ve filmech. Ani netušil, co se zde mohlo kdysi dávno odehrát. Jen co mu Stela neprozradila, bylo to, kde to místo leží. Když se Stela umyla, posadila se na postel, a začala krmit malou Ninu. "Ty moje malá chudinko, maminka tě nechala samotnou, vid? "Martin Stelu pohladil po vlasech. "Stelo, občas si kladu otázku, na kterou neznám odpověď." "A kterou Martine?" "Proč tě tolik miluji, když tě vlastně vůbec neznám?" Stela se na něj podívala. "Asi proto, že bych bez tebe umřela." "Vždyť ty jsi přece to nejlepší v mém životě, kdybych tě ztratil, nedokázal bych to sám, bez tebe." Políbila, jej. "Martínku, promiň, nemohla jsem jinak, nechtěla jsem, aby mě viděl někdo plakat, a pak jsem úplně zapomněla na čas." Martin Stele setřel slzu z tváře. "Stelo, já přece vždycky budu při tobě, ať se stane cokoli." A Soňa nám přece přála jeden druhého, vždyť ona byla jedna z mála, kdo znal naše tajemství. Ráno, když se Stela probudila, viděla Martina jak na rukou kolébá Ninu. "Martine? Řekla Stela ještě rozespalým hlasem." "Copak?“ Řekl tiše, aby Ninu nevzbudil. Jen se na něj usmála a zase na chvíli zavřela oči. O pár dní později musel Martin odjet pryč. Nerad nechával Stelu samotnou, ale někdy to jinak nešlo. Stela se chystala odjet na Sonin pohřeb. Martin jí však musel slíbit, že hned jak to bude možné, přijede za ní. Se Stelou zůstala jen Adriana, která jí vždy pomáhala s malou Ninou, když byli ostatní pryč. Adriana se rozhodla, že pojede se Stelou, aby nejela tak úplně sama. Když nastoupili do letadla, Adriana se posadila k okýnku , Stela s malou Ninou vedle ní. Když se letadlo vzneslo, Adriana na chvíli usnula, a Stela začala přemýšlet. Z přemýšlení jí vyrušila nějaká žena, co seděla přes uličku. "Máte krásnou holčičku, Stela se usmála." "Děkuji, mám skvělého manžela.“ Žena se usmála. "Na té holčičce je vidět, že je zrozená z čisté lásky." Stela se na ní nevěřícně podívala. "Jak jste to poznala?" "Ani nevím, jsem už docela stará, tak možná proto, jakpak se jmenuje?" "Nina." "Nina, to je krásné jméno, smím se zeptat na vaše jméno?" "Jistě, já jsem Stela, a vy?" "Já jsem Rozálie, a klidně si můžeme tykat." "Dobře, budu ráda, souhlasila Stela." "A kampak tak sama s dítětem Stelo?" Stela zesmutněla. "Jedu na pohřeb své sestry…, ale já necestuji sama, jede se mnou , no jak to mám říct, budoucí švagrová, jen na chvíli usnula, to víte, manžel by mě samotnou ani nepustil." "To máte starostlivého manžela, a vaší sestry je mi líto." "Hm, mě taky byla to má jediná sestra, měla jsem ji hodně ráda." "Takže teď jste zůstala sama?" "To ne, mám ještě dva bratry Lukáše a Alexandra." "A váš manžel, jak to, že nejede s vámi?" "Ale , je na služební cestě, a pak za námi přijede s celou jeho rodinou." Žena Stelu nepochopila. "Myslím tím , se svými sourozenci." "Aha." "No to víte, má jich pár, asi se budete divit, ale je jich 7 dětí." "7 dětí?" Překvapená paní to zopakovala. "A vy s manželem plánujete taky tolik dětí?" Stela pokrčila rameny. "Nevím, ani jsme o tom nepřemýšleli, vlastně Nina byla nečekaná, ale jsme šťastni , že jí máme." "S manželem jsme sice spolu pouhý rok, ale myslím, že bych ho ani nedokázala opustit, klidně bych s ním měla i tucet dětí." Obě se pousmály. "Znala jsem rodiče, kteří měli taky spoustu dětí, a ať se stalo cokoliv, vydrželi spolu až dokonce." Řekla Rozálie, a na jejím obličej bylo vidět, že vzpomíná. "Opravdu?" Řekla Stela zvědavě. "Pokud chcete, budu vám o nich vyprávět jeden příběh, no spíše o jejich dětech." "Určitě, alespoň nám cesta rychleji uteče." 6 Kapitola Byl čas vystoupit, a Stela se vydala svou cestou. Adriana se Stelou a Ninou přišli ke Stelině domu, 1x zazvonili. Otevřely se dveře, a v nich stála Stelina máma. "Stelinko, ahoj." Objala svou dceru, a oči jí hned sjeli k dítěti v peřince. "Ukaž mi toho drobečka? Že jsi se s ní nepřišla pochlubit už dřív?" "Promiň mami, ale dřív to nešlo, tohle je Adriana, snoubenka Erika, přijela se mnou." Adriana mi pomáhá s Ninou, když je Martin pryč. Ženy si potřásly rukou. "Doufám , že nevadí, že přijela semnou, je hrozně hodná, však až zase ona bude potřebovat, budu jí já pomáhat." Adriana se Stelinou mámou se na sebe usmály. Máma vzala Ninu do náručí. "Však si běžte odpočinout, já se o Ninu postarám." "Tvůj pokoj je Stelo připravený." "Děkuji mami." Pohladila mámu po tváři a podala jí Ninu. "Mami, kde je vlastně Lukáš?" "Lukáš? Myslím, že je u sebe v pokoji." Stela s Adrianou odešli do pokoje, a Stelina máma se ujala na pár chvil Niny. "Ťuk, ťuk." zaklepala Stela na dveře pokoje svého bratra. "Dále." Ozval se tichý klučící hlas. Stela s Adrianou vešli dál. Lukáš zrovna něco psal u stolu, zvedl oči, když viděl svou sestru, vroucně jí objal. "Ahoj, má ztracená ovečko, a kde máš mrně?" "Dole u mámy, tohle je Adriana, pomáhám s Ninou." Lukáš Adrianě podával ruku se sladkým úsměvem. "Ale bratře, nedělej si plané naděje, tohle je snoubenka Erika." Lukáš se na Stelu zamračil. "Máš štěstí Stelo, že neumí česky." "Ha, ha , zasmála se Stela." "Však už na tom pracujeme." "Stelo, Stelo jsi pořád stejná, co?" Ale jsem rád, že tě tady mám, teď , když už máš svou rodinu, nebudeme spolu tak často jako dřív, teď už mám jen jednu sestru….¨ Lukáš sklopil oči a zesmutněl. "Ale ty hlupáčku, vždyť za mnou můžeš kdykoliv přijet." Stela ho pohladila po vlasech a objala ho. "A nezapomeň na to, že starší sestru." "A navíc, řekl Lukáš provokativně." "Ale jsem rád, že tě mám." "Lukáši? Řekla přísně i vesele, tak jako to uměla jenom ona." Lukáš se usmál. "Teď vás slečny opustím, jdu se podívat na mou neteř." "Na tvou jedinou neteř." "Zatím Stelinko, zatím." "Utíkej, vyhnala ho Stela s úsměvem." Když odcházel, z chodby bylo slyšet ještě jeho volání. "Jestli pak Adriana může použít k odpočinku jeho pokoj a koupelnu?" Ať má svou koupelnu, však víš, že čekat na tvou….., to byste tu museli zůstat hodně dlouho. Stela po něm hodila jakousi věc, ale to už byl Lukáš dávno pryč. Když to Stela Adrianě přeložila, Adriana se usmála. "Máš hodného bratra." "Jo, jo , ale jen občas, hlavně, když se to týká mých kamarádů." "Stelo, kdo z vás je vlastně nejstarší?" "Alex, pak já, Lukáš a potom byla Soňa. Já jsem od Alexe o dva roky mladší , a ostatní jsou od sebe o rok." "Adriana se na ní smutně podívala, Stela jí ukázala, kde má co hledat, a potom odešla do svého pokoje." Stela usnula, když se probudila, už byl večer, sešla dolů ze svého pokoje, všechny našla v obýváku. Byl tam i Alexandr s Ditou. Všichni seděli na zemi, a hráli si s malou Ninou. "A, Šípková Růženka vstala, a princ pořád nikde." "Alexii, napomenula ho máma." Stela se s nimi přivítala, a vzala si malou Ninu do náručí. "Neplakala?" "Ne, celou dobu byla hodná, jako by věděla, že odpočíváš." Stela se usmála a pohladila Ninu po vlasech. "Volal ti Martin, řekl ledabyle Alexandr." "Řekli jsme mu , že spíš dodala Dita, chtěl jen vědět, jak jste dojeli, a Erik posílá Adrianě spoustu polibků." Stela s úsměvem řekla: "Já jí to vyřídím." "Ale prý jí je nemám předávat." "Vidíš, Erik není zase tak naivní, jak sis původně myslel." "Mimochodem, kde je vlastně Adriana? " "Asi ještě spí, je chudinka hodně unavená, usnula, a tak jí nebuďte." "Včera myslím vůbec nespala, s něčím jim pomáhala." "Ach tak, a ty ses jenom dívala, co?" "Ha, ha, ha." Odsekla Stela Alexovi, uchopila Ninu a chystala se odejít z místnosti. "Proč nám ji bereš? Zeptala se smutně Dita, která nespustila Ninu celou dobu z očí." Stela se na ní nechápavě podívala. "Dita má pravdu sestřičko, jen si jdi volat Martinovi, a my tu Ninu zatím pohlídáme." Při těchto slovech už Lukáš bral Stele Ninu z rukou. Stela se usmála, políbila Ninu na čelo a pošeptala jí: "Neboj se maličká, maminka je hned zpátky, jen řeknu něco tvému tátovi, ano?" Po těchto slovech odešla Stela do vedlejší místnosti. Když skončil pohřeb, všichni se vrátili domů, Stela se posadila na postel, vzala Ninu do náruče a začala jí zpívat ukolébavku. Do pokoje vešel Alexandr. "Stelo? Ty nejsi dole s mámou?" "Hned, jen jsem chtěla dát Ninu spát." Alex se usmál. "A kde je vlastně táta? Zeptala se." Neviděla jsem ho. "Tobě to nikdo neřekl? Odvezli ho do nemocnice." "Aha." Zazvonil telefon. Stela zvedla sluchátko, po chvíli ztuhla. "Stelo, Stelo? Kdo to volal?" Stela neodpověděla, jen pevně stiskla sluchátko , a z očí ji ukápla slza. Alex jí vytáhl sluchátko z ruky. Do pokoje vešla Adriana. Stela nic neřekla, dala Adrianě Ninu a odešla pryč. Šla a ani nevěděla kam, zastavila se až v parku. Posadila se na starý kmen a rozplakala se. Pojednou ucítila, jak si někdo přisedá. Nic neříkal, jen tiše seděl. Stela zvedla oči. V tom uslyšela mužský hlas. "Často se táži sám sebe, proč tak krásné oči, dokážou vylít tolik slz. Byla by jich škoda, kdybyste si je vyplakala." Stela se zarazila , a odlepila oči od země.