Tato noc neměla být stejná jako ty předchozí. Už večer se zdvihl silný vítr, nakupila se mračna a stromy hučely, ať se schová, kdo může. K větru se záhy přidal silný déšť, který byl po těch horkých dnech požehnáním pro vyprahlou půdu. Usla jsem asi tvrdě, když z nenadání odkudsi zaznělo dětské prozpěvování a já tu písničku taky znala. Žežuličko, kde si byla, žes tak dlouho nekukala... Proběhla mi hlavou myšlenka, jak mohl někdo v tom nečase nechat malé děcko venku. Snad pocit zodpovědnosti, snad zvědavost a nejspíš obojí, mě přimělo vstát. Venku bylo počasí, o kterém se říkává, že se všichni čerti žení. Byl to pocit, jako by už nikdy nemělo být ráno. Oblohu křižovaly blesky, ale bouřka byla ještě daleko. Ta potřeba zjistit, kde se to malé robátko nachází, mi snad nějak zatemnila mysl a já do toho počasí vyšla. Všude byla tma, vítr skučel v korunách stromů, vše bičoval nemilosrdně déšť a palouček, na kterém jindy tančívaly víly, jakoby zmizel. Šlo se mi těžko, jako bych měla svázané nohy, jako bych měla horečku a jen se mi to všechno zdálo. Každý krok mě bolel jak malou mořskou vílu, ale věděla jsem, že musím, musím jít dál, tam někam daleko do míst, kam jsem nikdy před tím nešla a ani mé oko nedohlédlo. Byla jsem promáčená jak nějaká rusalka, ale zvědavost a touha po poznání byly silnější. Náhle to všechno ustalo. Vítr stichl, déšť přestal dopadat na mou hlavu a noc jako by nebyla noc. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem venku a byla jsem tam zaujatá myšlenkou dojít kamsi. Měla jsem ale pocit, že vím, kam jdu. Náhle se přede mnou objevil palouček, který jsem neznala. Uprostřed seděla malá holčička a ve vlasech měla věneček z chudobek. A všude kolem byly květy a kvítky těch nejnádhernějších barev. Děvčátko si v trávě hrálo, kolem poskalovali ptáčci a nad hlavou jí poletovali motýlci. Zdvihlo ke mně oči a já ty oči znala. Krásné modré, temné a tajemné. Usmálo se na mě a promluvilo maminko, už tu na tebe dlouho čekám. Zarazila jsem se a jako bych zkameněla nebo nohy vrostly do země. Holčička udiveně natočila hlavičku a znovu promluvila maminko, ty se mě bojíš? Chtěla jsem říct, že ne, ale jazyk jako by mi svázali. Byl to takový ten pocit ze sna, kdy bych chtěla křičet a místo křiku jsem s vypětím všech sil vydala pár tichoučkých hlásek. Rozbolela mě hlava. Ne, tohle není možné, to nemůže být pravda. Co se to děje? Kdo mě to trápí takovými představami. V tu chvíli jsem věděla, že prostor a čas jsou jen imaginární záležitostí. Ta holčička byla ale moc zvláštní, protože ona mé myšlenky znala. Vidíš ty květy kolem mě? zeptala se mě. Jen jsem přikývla, že ano. Každý z nich je slza, co jsi za mě vyronila. A ta bolestivá cesta za mnou jsou slzy, které jsi vyplakala za tatínka. Snažila jsem si sama sobě nějak ten běh událostí osvětlit. I kdyby to všechno byla pravda, tak by to děvčátko nemohlo být tak staré, nemluvilo by, nechodilo, nezpívalo.Maminko, nesnaž se to pochopit. Pamatuješ, jak jsi se před lety setkala s Ičínkem, nevěděla jsi, kde jsi, ale věděla jsi, že jsi tam šťastná? Ano, na to jsem si vzpomínala. Měla jsem těžkou nehodu a stála jsem před rozhodnutím zůstat nebo se vrátit. Můj průvodce mi to tenkrát řekl, že je jen na mně, jak se rozhodnu. A když jsem se ho chtěla zeptat, kde to vlastně jsme, tak mi řekl, že to je nebe, které je stvořené z mých představ. Bylo to hodně podobné. Také jsem tehdy nebyla schopna mluvit a můj průvodce četl mé myšlenky a odpovídal mi na ně. Ano maminko, dobře jsi to poznala. Čekám tu na vás s tatínkem. Ale ty nebuď smutná, mě nic nebolí, nic mi nechybí. Jen se mi po vás i po bratříčkovi stýská. Hlásek už byl tichoučký a já jako bych přicházela o zrak. Vše bylo najednou v jakési mlze a vzdalovalo se to. Pak už jsem slyšela jen tichoučké sbohem, maminko a najednou všude byla tma. Začala jsem lapat po dechu jako bych se topila nebo dusila. Zjistila jsem, že ležím ve své posteli, ledový pot, že mě studí po celém těle. Snad tisíc myšlenek jsem v tu chvíli měla, náhle jsem uslyšela odbíjet hodiny v Čížové. Byla půlnoc a já byla zase sama.