Někdy mám pocit, že držím v rukou jen neposedné klubíčko. Zamotané, rozcuchané, s nitkou, která se ztrácí pod pohovkou života. A přesto – je to pořád materiál. Je v tom potenciál. Možnosti. Možná ne svetr podle návodu, ale něco úplně jiného. Něco, co ještě neznám.

Dlouho jsem si myslela, že musím mít plán. Návod. Že tvořit má smysl jen tehdy, když znám výsledek – jako když pletu rukáv, který má pasovat k tělu svetru, který bude sedět do kapsy bundy, která bude ladit s botami, které

nebudou bolet. Ale pak jsem zjistila, že někdy se začíná jen tak. Uzlíkem. Očkem. Omylem.

Ten zmatek, který jsem dřív chtěla skrývat, se ukázal být právě tím, co bylo potřeba. Chaos není absence smyslu – je to jen smysl, který ještě nemá tvar. A tak si sedám a hledám v tom spletení něco, co mě vede dál. Ne podle návodu, ale podle pocitu v prstech.

Někdy se uzlím. Někdy párám. A někdy se stane, že z nejasné změti vznikne něco, co mě překvapí – malý kousek ticha, záblesk pochopení, barevná smyčka radosti. Něco, co jsem vůbec nečekala. Ale poznám, že je to moje.

A tak začínám být vděčná i za ten chaos. Za nepřehlednost. Za chvíle, kdy nevím. Protože právě v tom „nevím“ se rodí nejvíc. Klubíčko se nerozmotává silou, ale pozorností. A i z nejvíc zamotané příze se dá uplést příběh.