Když jsem v dětství objevil mezi kořeny ve strži nad Metují hnízdo červenky a potom jsem se, přitisknut kzemi, bez dechu díval na řádku drobných kuliček peří, schoulených k sobě na větévce habru, které na matčin hlas postupně přelétaly do blízkého křoví, tehdy snad poprvé jsem s mrazením po těle vnímal, jak silně, cele jsme spojeni se vším živým i neživým okolo nás, před námi i po nás, vnímal jsem lásku k přirozenému, k přírodě. S léty rostla a objala všechno moje konání. I člověk je příroda, i jeho rozum, jeho nitro, jeho umění, ale jen pokud se neutrhne své přirozenosti. Umělé nemůže být bez přirozeného. Z přirozenosti se poetický oblouk umění zdvihá, na vrcholu své umné klenby zazáří, aby přirozenost nově osvítil lidským duchem a do přirozenosti se zase vrací, aby ji obrodil, omladil, oživil, aby člověku nezevšedněla. Je to, jakoby člověk šel, popleten a ubit všedností, povzlétl, očistil se a znova nabral lidských sil a vrátil se na zem a šel dál, celý radostný. To očistné povzlétnutí umožňuje právě umění.

Snad pro tu schopnost "povzlétnutí" jsem si tak zamiloval ptáky, létající tvory, zpívající kalendář, ztělesnění naší touhy po volnosti.

Při filmování na Ukrajině jsem se spřátelil s naším tlumočníkem, mladým moskevským překladatelem. Při procházkách po zamrzlých vodách okolo Charkova jsme spolu pozorovali rybáře, čekající u děr vysekaných v ledu a chlapce, lapající po způsobu starých ptáčníků hýly do sklopců. Chtěl mi něco dát a dal mi knížku, kterou právě překládal do ruštiny. Jonathana Livingstona Racka.


Když jsem knížku přečetl, znovu jsem si uvědomil sílu onoho životodárného spojení člověka s přírodou. Jsme příroda sama, proto podobenství o racku Jonathanovi, o lidech-ptácích, není nijak vzdálené. Volání po naplnění lidského života, po svobodě, lásce a nenásilné lidské síle, takového volání není nikdy dost. A zvlášť, je-li zatajeno v současné básnické próze, hodné toho oslovení.

Jonathanovi druhové, poslové onoho volání, mořští racci bouřní a stříbřití, přilétají v zimě i k nám, do vnitrozemské Prahy. Až se z Novotného lávky zadíváte doprostřed Vltavy, na zídku v jezu staroměstských mlýnů nad Karlovým mostem, můžete je vidět, tiše stojící v dunění jezu, můžete vidět jejich majestátní rozpětí křídel a jejich úžasný let - Jonathan, Sullivan, Kirk Maynard, Čang - můžete slyšet jejich pronikavé volání. Ale nejen tady, jejich volání se rozléhá všude tam, kde jsou lidé.

Vladimír Matějček ...

¤¤¤

2.10. ... Pomožme naší Zemi k většímu míru.

Dnes je Světový den hospodářských zvířat, Den nenásilí a narozeniny vegetariána Mahátmy Gándhího. ...

¤¤¤

30.9.  O setkání lidí dobré vůle na Svatováclavských inspiracích

Na festivalu lidí dobré vůle na Hoře Kunětické jsme si  připoměli:

¤¤¤

7.10.    O síle lásky a o tom nejcenějším ...

"Poznání síly lásky je cesta k pravému štěstí. Blaženost je pravou lidskou přirozeností. Proto člověk usiluje o poznání. Je-li hledání tohoto poznání nasměrováno do světa, nafoukne posléze jak myšlení, tak ego a zavede člověka do slepé uličky. Pravé poznání směruje k Bohu a osvědčuje se tím, že je poznáváno srdcem. Tato forma vědění je dnes "nemoderní" a "uznávanou" vědou podceňována. Přitom není jiné vědění, které vede k nepomíjejícímu úspěchu. Pravé vědění je úspěšné, protože jde od srdce k srdci. V mnoha případech se sotva setká s překážkami, neboť ví kdy, jak a kde je třeba konat. Konání srdce nebudí senzaci. Přesně naopak. Vyznačuje se právě skromností. Takzvané vědecké vědění miluje senzaci a každé myslitelné příležitosti využívá k tomu, aby bylo nápadné. Znalecké oko však právě na tom poznává slabinu takového vědění. Čím víc jsi vzdálen od svého srdce, tím je tvé vědění slabší a méně účinné, protože tobě nepomáhá dostat se dál. Lidské srdce je nejdrahocenější diamant na světě a je tak čistý a tak mocný, že může všechny ostatní drahokami naplnit světlem. Miluj své srdce. Miluj svou lásku. MIluj všechny bytosti na zemi a tvůj život bude ryzím požehnáním." Promluvy k Západu, Sathya Sai

.. přidávám ještě " přídavek pro duši hudební " ke kterému se pořád vracím ... ať se vám líbí...

19. listopadání

...Přišlo mi aktuální víc než kdy dřív a proto předávám dál:

Milý Aquariusi,

Reaguji na Tvůj dopis ohledně tří dnů tmy na konci roku co nejdříve a co nejpečlivěji. Zbývá 42 dní Taky přichází Tvůj věk, takže si zasloužíš, abychom dali hlavy dohromady Nikdo není víc, než my (My - nikoliv já nebo Ty). Protože my lidé jsme Kristovi bratři, Boží děti, buňky nejvyššího vědomí - Boha stvořitele, v jehož (našem) vědomí se odehrává přítomný okamžik (realita). Bůh je naše pravé já.

Takže tahle zpráva ke mě dorazila, dorazilo mnoho jiných zpráv o třech dnech tmy. Je to zajímavé, synchronicita je veliká, zrovna se ke mě navzdory zákonu o zadávání veřejných zakázek hrne práce na dokončení projektu rekonstrukce planetária. A já s tím měl problém, protože český astronomický mainstream vidí vesmír jako čistou hmotu. Nerosty v různém fyzikálním stavu - proklatě daleko od sebe Je to už trochu drsné popírání života. Co mě na Vesmíru dlouho fascinuje je jeho dokonalá synchronicita ve fyzikální (astronomické) i energetické (psychologické, astrologické dimenzi). Neumím si představit, jaký mezihvězdný proces by mohl způsobit tři dny tmy. Zatmění slunce nějakým velikým tělesem? V pondělí se zeptám na hvězdárně, měli by o tom vědět

Osobně očekávám, že by pro mnoho lidí mohla nastat tma v dimenzi energetické - psychologické, emoční. Musím díky Bohu říct, že velmi mnoho lidí už ví, že už to takhle dál nejde. Povídá se o tom v tramvaji, ve frontě u pokladny, v hospodě. Nikdo už nechce takhle dál žít.

Hodně lidí očekává tuhle tmu jako výpadek proudu, blackout. Dozvěděl jsem se o tom od pana krámského v naší ulici. Nechodí mu do krámu lidi. Oni šetří, chodí k Lidlovi. Tak si občas povídáme Pokud něco lidé očekávají, tvoří. Dělají na tom. Mě se tahle myšlenka líbí, taky už na to dělám V New Yorku už to udělali. Inu Amerika je napřed, jako vždy

Představ si to: 21.12.2012 je v pátek před Vánoci. Lidi finišujou, dodělávají práci, honí termíny, přecházejí chřipky, nakupujou na vánoce. Třeští, běsní, blbnou jako každý rok. V duchu vidím ty na smrt vyčerpané rodiče, jak je znám z vánočních besídek . Zároveň jsou všichni trochu naměkko.

A najednou pic.

Počítače nejdou. Pokladny nejdou. Světlo nesvítí. Peníze netečou. Vlak nejede Miliardy lidí ve finiši nevidí na cílovou pásku. Není kam běžet.

Copak ta tma, ale to ticho

No a tenhle okamžik pro někoho může znamenat tmu, pro někoho světlo. Lidi přijdou domů, nezapnou televizi. Půjdou za svými dětmi. Děti nebudou sedět u počítače. Pozdraví se a pohlédnou na sebe. Na zlomek okamžiku, na vteřinu, na minutu... Co se stalo s časem? Kdo stojí přede mnou? Možná se posadí a vzpomenou si na sebe navzájem. Ecce Homo! Začnou si povídat. A zjistí, že všichni chtějí jenom jedno: milovat a být milováni.

Samozřejmě, že těch verzí je víc. Dělám na téhle.

Jde o to, abychom informační vlnu o konci světa v roce 2012 naplnili na její cestě k realizaci energií Lásky a zhmotnili ji jako konec starých časů a začátek nového věku. Ono už to tady všechno bylo. Po středověku, který vnímáme jako temný, přišla renesance (znovunarození). Ale i v našich životech máme praxi: v 89. to šlo jak po másle a byla to radost (pro někoho tma). Akorát jsme trošku skočili někomu na špek Osobně očekávám mnoho. Kristus měnil vodu ve víno, ovládal počasí, léčil dotykem, teleportoval se i s lodí a učedníky, množil v rukou potraviny (lámání chleba . Proč by to dělal, kdyby nám nechtěl ukázat za co stojí kousek opravdového lidství?



Co se týče praktické stránky věci, mám doma pytel brambor, starou plynovou bombu a regál zavařenin, které jsem dostal za terapie od lidí, co neměli peníze. Natočím nějakou vodu do petflašek. Vím, kde je v rokli studánka. Na zahradě máme trochu dřeva a starou jabloň, kterou je potřeba porazit. Pokud nepůjde plyn (no jo, kotel by neběžel, protože ačkoliv je na plyn je taky na elektriku Hm, komín máme vyvložkovaný, náhradní kamna asi nepotáhnou. Nevadí, uděláme oheň na zahradě. Aspoň přijdou sousedi. Zdravíme se, ale nikdy jsme spolu nemluvili. Letos v létě jsme oheň neměli ani jednou. Nebyl čas. Museli jsme k moři Ve dne půjdeme na procházku, abychom se zahřáli, v noci si vlezeme pod peřinu. Vezmeme si kulicha a ty tlustý ponožky od babičky (určitě je najdu, nikdy jsem je nezkusil). Možná se přitulíme k sobě. Mrznout nebude. Na Vánoce nikdy nemrzne



Válka nebude. Nejsou na to peníze a nikoho už to nebaví Byl jsem na psychiatrii s vojákem z Perského zálivu. Síla. A politici budou mít opravdovou práci - krizový management. Vzpomínám si, jak během povodní lidi drželi spolu a i někteří politici byli co platní. On každý chce být užitečný. Každý člověk je Boží syn. Akorát každý z nás pracuje pro toho, koho má nejblíže Mám takové malé mentální cvičení: představte si, co se všechno stane, až politici budou pracovat pro nás! Za tři dny to společnost zvládne a zjistí, že důležitější než stát je dobrá obec.



No a dvacátého čtvrtého, třetí den poté, když zjistíme, že je to vlastně všechno v pohodě, přijde Ježíšek. Má to moc hezky načasované. Ježíšek je Kristus - Člověk - Dítě. Bezprostřední, nepodmíněná, čistá Lidská Láska. Probudí se v nás. Každý z nás je Boží dcera nebo Boží syn. Jenom jsme trochu zaspali dobu. Jeden se zatočí, druhý zazpívá a už se nic nevrátí do starých kolejí. A.t.d



Aquariusi, nejsem dobrý spisovatel, ale nevím, odkud mi píšeš, nemohu Ti to říci. Tak alespoň takhle.



Tvůj bratr Pet

Převzato od kamarádů... nevím jestli mohu sdílet odkaz,  aspoň takto.

Krásné ránko, u nás dokonce prosvítává, přidávám malý příběh k rozjímání.

Slyšeli jste příběh o králíkovi, který si půjčil do matky Země čtyři koruny?
Králík si pomyslel, že když poběží tak daleko, jak jen dokáže, aby byl co nejdále od místa, kde si půjčil, zbaví ho to závazku dluh splatit.
Proto králík utíkal tak rychle, jak mu nohy stačily.
Po nějaké době si sedl a s velkou úlevou si pomyslel: "Tak a teď už mě nikdo nepožádá o vrácení peněz". Králík byl v šoku,neboť v tentýž okamžik uslyšel zemi pod nohama říkat: "Matka Země je přímo pod tvýma nohama! Nemůžeš mi utéct, ať běžíš seberychleji". Podobně nemůžete utéct božství. Ať se jdete schovat kamkoli, Bůh vyžaduje dobré chování, dobré návyky, dobré myšlenky a dobrou společnost! Využijte tuto příležitost, přijměte tuto vznešenou radu, vyberte si dobrou společnost a snažte se ze všech sil dosáhnout cíle!

Proč africké děti nepláčou.
Narodila jsem se a vyrůstala v Keni a na Pobřeží Slonoviny.
Od patnácti let jsem žila v Británii. Vždycky jsem však věděla,
že chci své děti (až je budu mít) vychovávat doma v Keni. A ano,
předpokládala jsem, že děti mít budu. Jsem moderní Afričanka, se dvěma
univerzitními diplomy, v rodině  čtvrtá generace zaměstnaných žen
– ale pokud jde o děti, jsem typická Afričanka. Stále v nás zůstává
přesvědčení, že bez nich nejsme celé; děti jsou požehnáním, které by bylo
bláznovstvím odmítnout. To prostě vůbec nikoho nenapadne. 
Otěhotněla jsem v Británii. Touha porodit doma byla ale tak silná, že jsem během 5 měsíců
prodala svou praxi, založila nový podnik a přestěhovala se. Jako většina těhotných matek v Británii
jsem hltavě četla knihy o dětech a výchově. (Později mi babička řekla, že miminka nečtou knihy a
jen co mám dělat je „číst“ svoje děťátko.) Opakovaně jsem četla, že africké děti pláčou méně
než evropské. Byla jsem zvědavá proč.
Když jsem se vrátila do Afriky, pozorovala jsem matky a děti. Byly všude až na ty nejmenší
do šesti týdnů, ty byly většinou doma. První, čeho jsem si všimla bylo, že navzdory jejich
všudypřítomnosti, je vlastně velmi těžké opravdu „vidět“ keňské děťátko. Obvykle jsou neuvěřitelně
dobře zabalena než si je matka (někdy otec) na sebe připoutají. I větší batolata připoutaná na záda
jsou chráněna před počasím velkou pokrývkou. Máte štěstí, když zahlednete ruku nebo nohu, o nosu
nebo oku vůbec nemluvě. Obal je jakousi napodobeninou lůna. Kojenci jsou doslova zakuklení
před stresy okolního světa, do kterého vstupují.
To druhé, co jsem pozorovala, byla kulturní záležitost. V Británii se předpokládalo, že
miminka pláčou. V Keni to bylo úplně naopak. Předpokládá se, že děti nepláčou. Když pláčou,
musí být něco hrozně v nepořádku; je nutno to okamžitě řešit. Moje anglická švagrová to trefně
shrnula takto: „Tady lidi opravdu neradi slyší dětský pláč, že?“
Všechno to dávalo větší smysl, když jsem konečně porodila a přišla na návštěvu babička z
vesnice. Po pravdě řečeno moje děťátko plakalo poměrně hodně. Rozčílená a unavená jsem někdy
zapomněla všechno, co jsem  četla a plakala s ním. Ale pro mou babičko bylo řešení
jen:  „Nyonyo“ (koj ji). To byla její odpověď na každé pípnutí.
Někdy šlo o mokrou plenku, nebo jsem ji položila, nebo potřebovala říhnout, ale hlavně
prostě chtěla být u prsu – ať už se krmila, nebo jen hledala potěšení. Už jsem ji většinu času nosila na
sobě a spaly jsme spolu, tak že šlo jen o přirozené rozšíření toho, co jsme už dělaly.
Konečně jsem pochopila nepříliš těžké tajemství radostného pokoje afrických dětí. Byla to
souhra uspokojených potřeb, která vyžadovala naprosté zapomenutí na to, co by mělo
být a soustředění na to, co se v daném okamžiku děje. Výsledek byl, že se moje děťátko hodně
krmilo; mnohem častěji, než jsem kdy vyčetla z knížek a nejméně pětkrát častěji než doporučovaly
některé přísnější programy.
Asi ve čtvrtém měsíci, když většina městských matek začala zavádět pevnou stravu, jak nám
bylo doporučeno, vrátila se moje dcera k novorozeneckému přístupu a dožadovala se kojení každou
hodinu, což mne naprosto šokovalo. Během předcházejících měsíců se totiž čas mezi krmením
pomalu prodlužoval, dokonce jsem začala přijímat občas pacienty, aniž by mi ukapávalo mléko nebo
mě přerušovala dcerčina chůva, aby mě upozornila, že chce malá pít.
Většina matek ve skupince, do které jsem chodila, už pilně přikrmovala své děti rýží a všichni
odborníci, kteří měli co dělat s našimi dětmi – lékaři a dokonce i duly, říkali, že je to tak v pořádku. I
matky si potřebují odpočinout. Chválili nás, že jsme už podaly obdivuhodný výkon, když jsme
výhradně kojily 4 měsíce a ujišťovali nás, že budou děti v pořádku. Něco mi   nesedělo a i když
jsem váhavě zkusila namíchat pawpaw (ovoce tradičně používané v Keni při odstavování) s odsátým
mlékem a nabídla směs své dceři, odmítla ji.
Tak jsem zavolala babičku. Se smíchem se mě zeptala, jestli jsem zase četla knihy. Pak mi
vysvětlila, že kojení je všechno jen ne přímočaré. „Ona ti poví, až bude připravená jíst jídlo a její
tělo také.“
„Co mám do té doby dělat?“ zeptala jsem se dychtivě.
„Dělej to co dosud, pořádně koj.“ Tak se můj život zase zpomalil. Zatím co se mnohé mé
současnice těšily jak od té doby co přikrmují rýži a postupně zavádějí další jídla, jejich děti déle spí,
budila jsem se se svou dcerou v noci každou hodinu nebo dvě a vysvětlovala ve dne pacientům, že to
s mým návratem do práce nevychází tak úplně podle plánu.
Brzy jsem se bezděčně stala neformální poradnou pro jiné městské matky. Předávaly si mé
telefonní číslo a často jsem během kojení slyšela sama sebe jak odpovídám do telefonu: „Ano, jen
ho/jí dál kojte.“ Ano, i když jste je právě nakrmila. Ano, možná se dnes nestihnete ani převléknout z
pyžama. Ano, stále ještě potřebujete jíst a pít jako kůň. Ne, teď asi nebude vhodná doba k návratu do
zaměstnání, pokud si můžete dovolit nejít.“ A nakonec jsem matky ujišťovala: „Postupně to bude
snazší.“ To poslední tvrzení byl z mé strany výraz naděje, protože pro mne to v té chvíli ještě nijak
lehčí nebylo.
Asi týden před tím, než bylo mé dcerce 5 měsíců, jsme jeli do Británie na svatbu a také,
abychom ji představili příbuzným a přátelům. Protože jsem měla málo jiných povinností, nedělalo mi
potíže dodržet její plán krmení. Přes všechny rozpačité pohledy mnoha cizích lidí, když jsem kojila
svou dceru na různých veřejných místech, nedokázala jsem používat veřejné místnosti určené pro
kojení, protože byly většinou spojeny s toaletami.
Lidé, s kterými jsem na svatbě seděla u  stolu poznamenali: „Máte spokojené
miminko – ovšem hodně často pije.“ Mlčela jsem. A jiná dáma dodala: „Však jsem někde četla, že
africké děti moc nepláčou.“ Neudržela jsem smích.
Moudré rady mé babičky:
1) Nabídni prs pokaždé, když je dítě neklidné, i kdybys je před tím právě nakrmila.
2) Spi s ním. Často můžeš nabídnout prs dříve, než se dítě naplno probudí a to mu umožní rychleji
znovu usnout, a ty budeš víc odpočinutá.
3) Vždy měj v noci při ruce láhev s vodou, abys mohla pít a měla dost mléka.
4) Kojení chápej jako svůj prvořadý úkol (zvláště v obdobích náhlého zrychlení růstu) a dovol
lidem kolem sebe, aby pro tebe dělali co nejvíce mohou. Je málo věcí, které nemohou počkat.
5) Čti své miminko, ne knihy. Kojení není přímočaré – jde nahoru a dolů a někdy v kruzích. Na
potřeby tvého dítěte jsi ty ta největší odbornice.
J. Claire K. Niala

Pozdravení zasněžené.

Nesu zas příběh, tak třeba se někomu bude líbit a zpříjemní mu dopoledne uprostřed týdne pracovního.

Jistý muž kráčel po cestě se svým koněm a psem. Když procházeli kolem velkého stromu, udeřil do něj blesk a všechny spálil. Muž však nepochopil, že je mrtvý, a tak pokračoval v cestě i se svými zvířaty. Byl to velmi namáhavý pochod, nad nimi se tyčil vrch, slunce pálilo, byli celí zpocení a velmi žízniví. V  zatáčce zahlédli nádhernou bránu, celou z mramoru, za ní chodník ze zlata, uprostřed

něj byla studna s křišťálovou vodou. Pocestný popošel k strážníkovi u brány.
"Dobrý den."
"Dobrý den," odpověděl strážník.
"Jak se jmenuje toto nádherné místo?"
"Je to ráj."
"Jak dobře, že jsme přišli do nebe. Máme velkou žízeň. "
"Prosím, vejděte a dosyta se napijte," ukázal strážník na studnu.
"Ale i můj pes a kůň mají žízeń."
"Lituji, ale zvířatům je vstup zakázán," řekl strážník. "Zvířata sem nemohou."
Muže to velmi rozladilo, protože měl velkou žízeň, ale sám pít nechtěl. Poděkoval strážníkovi a pokračoval v cestě. Po dlouhém a namáhavém výstupu do kopce přišli na další místo zcela vyčerpaní. Stála tam stará brána, od ní vedla polní cesta obklopená stromy. Ve stínu ze stromů ležel jakýsi muž, hlavu měl přikrytou kloboukem, zdálo se, že spí.
"Dobrý den," pozdravil pocestný.
Muž kývl hlavou.
"Jsme velmi žízniví, já, můj pes a kůň."
"Tam mezi skalami je studna," ukázal jim muž. "Můžete se napít, kolik jen chcete."
Muž se psem i koněm poodešli ke studni a uhasili svou žízeň. Pocestný se vrátil k muži, aby mu poděkoval. "Přijďte zas, kdykoliv jen budete chtít," odpověděl mu muž.
"Prosím vás, jak se jmenuje toto místo?"
"Ráj."
"Ráj? Ale vždyť strážník u mramorové brány nám řekl, že tam je ráj. "
"Ne, to bylo peklo."
Pocestného se zmocnili rozpaky. "Měli byste jim zakázat, aby používali vaše jméno. Tato falešná informace přece může způsobit velký zmatek. "
"V žádném případě, ve skutečnosti nám dělají velkou službu. Neboť tam zůstanou všichni, co z egoismu dokáží opustit i toho nejvěrnějšího přítele. "

Tak ať se vám dnešní datumově až neskutečné číslo podaří prožít co nejlíp.
12.12.12