Proč „In The Garden“, když prodávám oblečení?

Za naším domem byla malá zpustošená, můžeme říkat, zahrada. Na zemi byl štěrk, ze kterého rostl plevel vysoký až do pasu. Kde nebyl plevel, tam byl kočičí záchod. A já jsem si moc přála zahradu s lavičkou a pískovištěm pro dceru.

Potřebovala jsem trochu pomoci. Neměla jsem sekačku, hlínu a nevěděla jsem v čem přivézt písek. A tady nastal problém. Muži z mojí rodiny prohlásili, že to nepůjde a že z „tohohle“ zahrada udělat nejde!!! Uvěřila jsem. Chodila jsem s dcerou do parku místo toho, abych jen otevřela okno a dívala se, jak si hraje u nás za domem a já zatím mohla doma uvařit.

Nejde, nejde, nejde…………!!! To slýchám od dětství. Jako by mi někdo neustále stál za zády a říkal, že to nepůjde a vyjmenovával všechny důvody a překážky tak dlouho, dokud to nevzdám. Stálo mě to hodně sil, ale jednoho dne jsem se rozhodla. Už dost! Kdo tady řídí můj život, já nebo ten hlas za zády.

Koupila jsem pískoviště, zjistila čím ho natřít a natřela ho. Požádala jsem jednoho známého, který vlastní sekačku, aby posekal tu metrovou trávu. Dalšího známého jsem poprosila o sestavení pískoviště (byl tam návod, ale mně by to trvalo týden). Nakoupila jsem travní semeno, navezla hlínu, rozhrabala, zasela, zalila………. Sehnala jsem mechanickou sekačku, vyslechla si další hlasy v okolí, „že se hrozně nadřu a ten trávník stejně nebude nic moc“. S kamarádkou jsem absolvovala nákup písku ve stavebninách, kde na nás pohlíželi jako na nesvéprávné klienty ústavu, protože písek do pískoviště se kupuje na jaře a ne na podzim. A jestli to povezeme v kufru auta?!! Ano povezeme! Půjčili nám lopaty a my jsme sypaly písek do kbelíků a ty jsme skládaly do kufru auta. To vše v nových sandálkách. Obě! Naložily, přivezly, vysypaly do nového pískoviště. Skoro jsme se u toho válely smíchy. Není nad společné zážitky.

Teď máme zahradu s krásně zeleným trávníkem, pískovištěm a opalovacími lehátky. Na zídkách pěstujeme květiny, jahody, bylinky. Dcera si hraje na pískovišti s kamarády a já zatím můžu doma uklidit nebo uvařit. Nebo si lehnout na lehátko, číst si, háčkovat a odpočívat.

Ale to nedůležitější mi došlo až nakonec. Vypnula jsem ty hlasy v mojí hlavě i v okolí. Už nejsem ochotná naslouchat hlasům, které mi radí, že něco nejde! Tak jsem začala zjišťovat, „co všechno ještě nejde“. A ten nejsilnější hlas říkal, že „nemůžu prodávat věci, které uháčkuji“! Byl to úplně stejný pocit, jako když jsem chtěla zahradu. Tak jsem to udělala! Začala jsem prodávat věci, které jsem vytvořila. Nechci jednou litovat, že mě můj strach tak ochromil, že jsem zapomněla dělat to, co mám ráda a co mě baví. A název „In The Garden“ se mi jevil jako jediný možný. Protože tohle všechno spustila jedna zanedbaná zahrada.

S pozdravem Jana