O Fleru jsem se dozvěděl před mnoha lety, nejspíš od bratra. Ale začalo to mnohem mnohem dřív.

Od malička jsem byl ukrutný kutil. Ukrutný proto, že jsem materiály spíš znásilňoval, než bych je nějak esteticky využíval. Vzpomínám si například, jak jsem si v tátově dílně (mohlo mi být dvanáct i míň) vyráběl krááásný nůž. Čepel byla z nějakého kuchyňského nože a rukojeť jsem použil dřevěnou, asi ze šroubováku. Táta měl všechno, nebo ze všeho aspoň kousek a něco měl i dvakrát. A pořád mě zásobuje.

   Narazil jsem rukojeť na stopku. Jestli jsem tam měl i záštitu si nepamatuju, ale asi ano. Kdybych se teď mohl vrátit v čase, dal bych jí tam. Záštitu jsem vždycky chápal, jako výrazný a důležitý prvek nože. Takže záštita tam nejspíš byla, ale už si nedokážu vzpomenout, jak moc jsem ji znásilnil, popřípadě kolikrát. Ale na rukojeť nezapomenu.  Tenkrát jsem ještě neuměl „dřevsky“. Nemohl jsem slyšet, jak rukojeť  žadoní : „Nech mě tak, jak jsem.“  Ne já měl plán. Už v noci jsem nemohl spát. Viděl jsem, jak tvořím překrásný nůž posázený barevnými kamínky.  Rukojeť: „Né, stačí zeštíhlit boky.“ A Já: „Kameny, KAMENY.“ Brunátný vzrušením, jsem navrtával důlky a vlepoval a zdobil. Červené, modré, čiré, kámen vedle kamene. Rukojeť zemřela studem, a mě by nikdo nepřesvědčil, že to, co jsem právě stvořil, není estetický unikát, ale že bych to raději měl zakopat, jak se na mrtvolu sluší.

   Od té doby jsem ušel kus cesty, prozkoumal spoustu slepých uliček. Jára Cimrman by mohl závidět. Tvořím, tedy jsem. Když mě bratr upozornil na Fler, už jsem to cítil, ale ještě nevěděl. Podle bratra bych mohl prodávat. Nemyslel jsem si to.  Ale na Fler jsem se podíval. Tehdy jsem pracoval na pumpě a noční byly vražedně dlouhé a nudné …a prázdné. A pak, jsem byl na Fleru a zase jsem to cítil. Tolik, tolik šikovných lidí a tolik věcí dotažených do nejmenšího detailu anebo opracovaných jen tak, aby se nástroj nedotknul jejich duše.

   Vrátil jsem se po letech. Už vím. Stále nechápu, ale vím. Člověk je to, na čem záleží. Bez Člověka by nebylo krásy. Utrpení ano, ale krásu dokáže posoudit, vytvořit jen Člověk. A je to zrovna utrpení, co Člověka provází. Proto tvoří všechny ty úžasné věci. Od těch, které jen polechtají, jejichž řeč se ztratí mezi dvěma údery srdce, až po ty, které mění dech, které přes odpor těla vcházejí k duši, aby s ní byly v pravdě o Člověku, jejíž slova masem neprojdou, ale rozpustí se v pocitech. Právě v těch pocitech, které ředí utrpení.

Tak proto.