Celý svůj dosavadní život jsem pracovala, a vždy jsem se snažila najít takovou práci, abych se v ní mohla realizovat, zajímala mě a byla dostatečně kreativní. Takže jsem postupně prošla přes prodejnu s potřebami pro rytíře, muzeum voskových figurín, kouzelnici v hračkářství, zverimex, dětský koutek a zoologickou zahradu až do muzea, kde jsem se stala ředitelkou (tehdy nejmladší v ČR). Tam jsem okusila život na volné noze. Byla to ohromná práce a zároveň velká radost, realizovali jsme okolo 25 výstav ročně, ke každé jsem vymýšlela dílny, doprovodné programy, koncerty, divadelní představení a další a další, aby muzeum žilo a nebylo jen místem, kde leží předměty. Bohužel jsme však byli částečně živeni z dotací, které byly rok od roku nižší a nižší a tak se zakladatelka muzea rozhodla, že ho po sedmi letech zavře. Tehdy jsem to brala jako velkou osobní prohru - že jsem to nedokázala dotáhnout dál. Na to mi ale ona milá paní řekla, že beze mě by ho zavřela už po dvou letech... Tehdy jsem to ale stejně nedokázala unést. Navíc se mi hroutil i osobní život, rozváděla jsem se. A tak jsem si kvůli těmto okolnostem našla poprvé v životě práce nekreativní, jen kvůli penězům, jistotě místa a blízké vzdálenosti od místa bydliště. Na místním úřadě. Kdo nezažil, nepochopí. Úřední šiml skutečně existuje a myšlenka, že na úřadě si je každý jistý svým teploučkým místem, taky není správná (stejně jako ta, že tam úřednice jen sedí a popíjejí kafíčko). A stejně jako v ostatních zaměstnáních s vámi může zaměstnavatel  dělat co chce, a posouvat vás libovolně, kam zrovna potřebuje, bez ohledu na to, zda tu práci dělat chcete nebo ne. A tak mi postupně k mé práci přibyl ještě archiv, telefonní ústředna a podatelna (zřejmě měl někdo pocit, že máme málo kontaktu s lidmi a vůbec málo práce vlastní). Najednou jsem začala být víc nemocná, vůbec se mi nechtělo po ránu vstávat a už vůbec jít do práce... Navíc moje oblíbená kolegyně (a kamarádka) dala výpověď a chystá se na podzim do důchodu, druhá začala pracovat na zkrácený úvazek... A tak jsem došla k myšlence (stejně jako Jan Svěrák ve Vratných lahvích), že "už tam prostě nejsem šťastná". Nastal čas na radikální čin. Nejprve jsem zkoušela konkurzy, chodila na různé vzdělávací semináře a začala si ujasňovat vlastní cestu. Zjistila jsem, že mi nabídka práce nevyhovuje a že vlastně už nechci být ničí otrok - ani zaměstnavatele, ani času. Současně s tím jsem se vzdala myšlenky, že zůstanu v této práci až do mateřské (abych měla jistotu a na kterou už mám dávno věk), sebrala jsem se a... (za vydatné pomoci mého budoucího manžela) podala výpověď. A vymyslela Medvědárium Praha.

      Vracím se tak na volnou nohu, do nejistého podnikání, ale velké svobody, těším se a zároveň se obávám, ale prostě to CHCI ZKUSIT. Protože když to nevyzkouším, budu až do konce života brblat a litovat, proč jsem to neudělala.

      Třeba si nabiju čumák... a třeba vzlétnu ke hvězdám.