pp (čti pípí, pépé nebo pepo:) ) má útlum a to tak, že velký. Nemohou za to kluby na Fleru nebo metry sněhu kolem domu, nemůže za to ani pp rodina.

Může si za to pp sama.

2.3. nastupuji opět do práce. Vítkovi je sice teprve 2,5 roku ale odmítat dobrou pracovní nabídku by mi přišlo v době ekonomické recese rouhavé i přesto, že mohu být až do října klíďo doma.

Můj plán po oznámení o vyhrání konkurzu byl jednoduchý:

Den před tím mi pošta doručila spoustu nového materiálu. Velkolepý plán byl stvořen: před nástupem udělám spoustu nového zboží, budu si to moc moc užívat a tvořit o 106. Jenže jak jsem si to tak pěkně naplánovala, tak to prostě nejde. Mně se vám najednou nechce. Chci být s Vítkem, chci se jen tak válet a flákat a přitom mám pak výčitky, že jsem mimo chvilek se synkem zabila den.

Není to depka ani smutnění, jen je to naprosto netvořivá nálada bez můz. Asi si vzaly zrovna dovču a odjely lyžovat do Alp :)

Jsou to asi obavy z toho, jak to budu zvládat. Jak budu zvládat věnovat se synkovi, chodit do práce s nepravidelnou pracovní dobou, velkou administrativou doma, s častými služebními cestami?  Jak zvládnu starost o domácnost a o provoz našeho pensionku?  Budu ještě chodit běhat? Kdy budu tvořit?

Já potřebuji tvořit, neznám lepší relax. A o tu radost z nového komentáře a nebo dokonce z blikajícího vykřičníku u objednávky také nechci přijít.

Aby nedošlo k omylu - mám manžela, který mne podporuje, chodí ale také do práce a studuje vš.

Jak to zvládáte Vy, co máte dětí víc? Kdy tvoříte? Kdy podnikáte, sportujete? Po večerech a nocích?

Budu ráda za Vaše zkušenosti.

Za poslední týden jsem zvládla pouze srovnat korálky a že mi to trvalo a hotovo není :)

Já vůbec nesmutním, jak by to tak mohlo vyznít. Mě jen děsně rozčiluje, že tolik nového a krásného materiálu a v hlavě vymeteno a obě ruce levé