Dalo by se říct, že pro nezaujatého pozorovatele se moje momentální rozhodnutí, založit si prodejní Fler profil, vlastně po tolika letech, kdy jsem zde pouze nakupovala, může zdát jako výkřik do tmy. 

Není tomu tak nebo alespoň doufám, že tomu tak nebude, protože to bych byla nerada. 

Už ve svém představení se jsem zmiňovala, že nejsme jenom česká rodina. A právě to, že se nám doma míchají dvě kultury stojí za vším. 

Naposledy jsme byli v Mexiku "před dětmi", bylo to něco úplně jiného než to, jak žijeme teď. Později nás navštívila na tři měsíce naše mexická rodina u nás a já jsem byla "v šoku" z toho, jak fungují, jak mají na všechno plno času a hlavně, jak si nelámou hlavu vůbec, ale opravdu vůbec s ničím. Když odjeli, uzavřela jsem to tím, že jsou zcela určitě šílení a šla dál.
Minulý týden jsme se vrátili z Mexika my, po měsíci, poprvé s dětmi. A zase, ačkoliv by se dalo předpokládat, že už tu zemi docela znám, mi vytřela zrak. 
Nejprve přišel absolutní šok, že to tam nemůžeme zvládnout, děti se tam něčím, při nejmenším, nakazí. Měla jsem pocit, že tam nemám pod kontrolou vůbec nic, nedokázala jsem se radovat z dovolené, na kterou jsem se rok těšila. 
Tohle zděšení netrvalo dlouho, den nebo dva, vlastně do první pořádné interakce s místními. Všichni mě překvapili.

Oproti nám jsou chudí, někteří opravdu hodně, ale snad každý tam je milý, nikdo na nikoho nespěchá, prohodí pár zdvořilostních vět, projevují zájem a radost, nikdo si nestěžuje, ačkoliv by důvody měli, a kolik. Jsou trpěliví s dětmi a neustále se usmívají a to pracují šest dní v týdnu, dest hodin denně.

Všude na ulicích jsou barvy, překvapivě čisto a plno barev, jedna vedle druhé a každý nosí alespoň jeden náramek. Minimálně jeden ochranný a pak už je to otázka vkusu. Nebudu lhát, že mi všechny ty barevné náramky učarovaly. Mám jich několik, dokonce i můj muž a naše děti. 

Když jsem odjížděla, cítila jsem velkou tíhu, vím, že tam nemůžeme, ani nechceme žít, ale slíbila jsem sobě a svému muži, nahlas, aby to mělo váhu, že si budu víc vážit maličkostí a hledat hezkosti okolo sebe. 
Proto jsem doma zasedla k dlouho zapomenutému drhání s přáním udělat malé radosti, přinést usměvy a barvy do našich životů a hlavně do našeho okolí. 

Došlo mi, že někdy velmi rychle zapomínám na to, jak se mám a co mám.
Nechci dělat všechno to, co dělají oni a vím, že to zcela určitě není všechno správné, ale chci si zkusit osvojit to, co mi pomohlo cítit se lehce a co mi možná trochu chybí tady. S tím, abych se na lidi víc usmívala, žila v přítomném okamžiku nebo naslouchala se musím poprat sama, ale s tím, abych mezi nás vypustila víc barev a radosti, byste mi mohli pomoct.