V minulém článku jsem psala o tom, že dokonalé postavy jsou nuda.
A víš co? Ještě si za tím stojím.
Jenže to, že tvoje postava má být nedokonalá, neznamená, že může být náhodná.

Než jí dovolíš vejít na scénu, měla bys ji aspoň trochu znát.
Protože jinak z ní bude jen další papírová figurka, co mluví jako ty, přemýšlí jako ty, a chová se jako ty…
a to není postava. To jsi ty v převleku.

Proč profil postavy vůbec dělat

Není to proto, abys mohla machrovat, že máš složku s osmdesáti stránkami poznámek o tom, co tvojí hrdince chutná k snídani.
Je to proto, že postava s historií se chová jinak než postava bez ní.

Každé její rozhodnutí má kořeny. Každé mlčení má důvod. Každý úsměv něco maskuje.
A když tohle pochopíš, začneš psát lidi, ne archetypy.

Profil postavy není seznam vlastností. Je to mapa její duše. A mapy jsou na to, aby ses neztratila. Protože ztratit se v příběhu jde zatraceně snadno.

Mýty o postavách

1. „Stačí, že si ji umím představit.“

No… ne.
Vypadat umí každý. Ale jestli nevíš, co tvoje postava cítí, když se dívá do zrcadla, pak vlastně nevíš nic.

2. „Nemusím znát minulost, příběh ji ukáže.“

To je jako tvrdit, že zvládneš roadtrip bez benzínu.
Minulost postavy je to, co pohání všechno, co dělá. I když o ní nikdo neví.

3. „Když to sepíšu, bude to moc umělé.“ 

Jen tehdy, když to děláš jako tabulku pro finanční úřad.
Profil postavy není byrokracie. Je to rozhovor s někým, kdo v tobě teprve vzniká.

Zkus se zamyslet. Kdybys měla sedět naproti svojí postavě v kavárně, čeho by sis na ní všimla nejdřív - očí, nebo toho, jak drží hrnek?
Tohle je přesně to, co chceš zachytit. Detaily, co nekřičí do očí, ale šeptají do podvědomí. Každý detail, který čtenář necítí, je detail, který neexistuje.

A teď na to jdeme prakticky. Žádná teorie. Naše první profilová mini-pitva postavy.

Lidé si často myslí, že postavu vytvoříš tak, že si napíšeš, kolik má let, jaké má vlasy a jestli má ráda psy.
Ale víš, co tyhle informace nikdy neudělají? Nevyvolají emoci.

Zkus si místo toho představit, že stojíš v místnosti, kde je jen ona.
Nedívá se na tebe, jen kouká z okna.
V ruce drží hrnek, který už dávno vystydl.
Neříká nic. Ale z toho ticha víš všechno.

Cítíš, že něco skrývá.
A tvým úkolem není vyplnit dotazník, ale přijít na to, co to je.

A pak najednou začne mluvit

Někdy stačí jediná věta, která tě přimrazí.
Třeba něco jako:

„Kdybych tehdy nezůstala, všechno by bylo jinak.“

A v tu chvíli se to rozjede.
Neptáš se „kdo“, ale „co se stalo.“
Začneš slyšet tón hlasu. Cítíš, jestli ta osoba mluví pomalu, nebo se přerývá v emocích.
Vnímáš, že je to žena. Nebo muž. Nebo někdo, kdo se snaží na tohle všechno zapomenout.

Začneš cítit její ruce, její napětí v ramenou.
Začneš tušit, co skrývá.
A z toho ticha, z toho okamžiku, se narodí někdo, koho znáš líp než sebe.

Každá postava má démony

Ne, nemyslím fantasy démony (i když by to byla sranda).
Myslím ty tiché, neviditelné věci, co hlodají zevnitř.
Strach z opuštění. Vina, že něco nezachránila.
Hlas, který jí občas v hlavě řekne: „Nejsi dost dobrá.“

Tohle jsou démoni, které si postava nese. A čím víc se je snaží schovat, tím víc ji definuje, co dělá.
Démoni a strachy jsou vlastně takový scénáristi - tahají za nitky a dávají jim směr.

Psaní je jako pitva duše – jen s tím rozdílem, že skalpel držíš ty.
Každá živá postava má v sobě rozpor. Chce něco a zároveň se toho bojí.
Miluje a nenávidí stejnou osobu. Chce svobodu, ale drží se u zdi, protože tam se cítí v bezpečí.

Tohle napětí je její motor. Bez něj je mrtvá.

Příklad: jak by vznikla (fiktivní) postava

Řekněme, že se jmenuje Lena.

Lena má 30 let.
Žije ve městě, které ji nenaplňuje, ale neumí z něj odejít.
Malovala, kdysi. Teď pracuje v kanceláři, kde všechno páchne dezinfekcí a časem.
Každé ráno si říká, že tohle není život, ale přechodná fáze.
Problém je, že ta fáze trvá už pět let.

Nikomu to neříká, ale někdy večer, když všechno kolem ní ztichne, vytáhne zpod postele starý skicák.
Je plný nedokončených obrazů. Ale každý z nich má stejné oči.
Tmavé, cizí, pořád se opakují.

Nikdo jiný by si toho nevšiml. Ale ty, autorka, to víš. A už tušíš, že Lena kdysi ztratila někoho, koho se nikdy nepřestala snažit přivolat zpátky do svého světa. Jako vzpomínku.

Celé jméno: Lena Moreau
Věk: 30 let
Bydliště: malý byt ve čtvrtém patře starého činžáku, někde na pomezí centra a periferie - tam, kde se město už tváří znuděně.
Povolání: administrativní pracovnice ve sterilní kanceláři zdravotní pojišťovny
Původní sen: stát se malířkou
Současný cíl: jen „nějak přežít den“ (a tajně si koupit nový štětec, který nikdy nepoužije)

Na první pohled působí vyrovnaně. Tichá, spořádaná, zdvořilá. Typ ženy, která si vždy pamatuje narozeniny kolegů a nosí jim muffiny. Ale pod tím klidem se valí celé moře potlačených věcí.

Lena má zvláštní způsob přemýšlení. Každou emoci si nejdřív rozebere, analyzuje, rozcupuje, a až pak se dovolí ji pocítit. Jenže city se nedají ovládat donekonečna. A tak se v ní hromadí. Tiše, pomalu, jako voda pod ledem.

Mívá dny, kdy jí svět připadá příliš hlučný. A jiné, kdy by dala cokoli za to, aby ji někdo konečně slyšel.

A co takhle minulost? 

Její dětství nebylo tragické, ale bylo chladné. Matka emocionálně nepřítomná, otec příliš zaměstnaný, než aby si všiml, že dcera spíše pozoruje svět, než aby v něm žila.
V mládí se zamilovala do učitele výtvarné výchovy. Muže, který ji viděl tak, jak si přála být viděna.
Jenže ten vztah skončil náhle. Ne skandálem. Ale tichým odchodem.
Jednoho dne prostě přestal odpovídat.

Od té doby má Lena tichou averzi k lidem, kteří říkají „ozvu se.“

A tohle je vlastně jen takový začátek. Protože je toho potřeba mnohem víc. Ale už této části já sama pociťuju, že Lena se utápí ve svém depresivním tichu. 

Není to ani hrdinka. Není ani oběť.
Je někde mezi tím.
Žena, která se snaží být praktická, ale má v sobě příliš mnoho smutku, aby se jí to dařilo.
Žena, která vypadá, že se smířila, ale uvnitř stále čeká, že ji někdo konečně znovu přiměje věřit.

A je na nás - na autorkách, abychom jí do života přivedli někoho, kdo ji vezme za ruku a ukáže, že svět není jen smutným odrazem jejího vnitřního neklidu, ale že se může i usmívat. A možná i milovat.

Nemáš „popis postavy“.
Máš ženu, která dýchá a cítí.

Tvořit postavu není jen o tom psát o ní. Je to psát s ní.
Je to otevřít dveře někomu, koho jsi vymyslela, a pak zjistit, že tě ten někdo začíná měnit.

Každá z tvých postav tě bude něco učit. O světě, o lidech, o tobě.
A jednou možná i o tom, proč ses vůbec rozhodla psát.

Díky, že jsi tady.
E. Riven