Věnováno Trojtečce, Jetelovap a Hnutí za dřívější příchod jara...

***Tak už ho tu zase máme, už zase ho vidím při pohledu do kuželů pouličních lamp. Před Vánocemi jsme o něj marně žadonili a v lednu přišel. Nejdříve jen na chvilku, jen na kafíčko, jak se říká. Za chvíli zas zmizel, aby mohl brzy přijít znovu. A od té doby přichází takřka každodenně a nemůžeme se ho zbavit.       

Někdo z něho má radost. Třeba náš svéhlavý novodobý monarcha na něj z Pražského hradu určitě hledí se zalíbením. Jednak se rád nechává dokumentovat s lyžemi na nohou a navíc tedy ani já teď skutečně, ale skutečně žádné globální oteplování nevnímám...     

Další, kdo se z něj asi stále těší, jsou děti. Ty se ho zřejmě nikdy dost nenabaží, nebyli jsme jiní. Prodejci nejrůznější odhrnovací, odhazovací a odfukovací techniky se za něj asi také nezlobí. Lyžaři už za ním teď nemusí cestovat přes půl republiky. Náruživí běžkaři brázdí Polabím tak vehementně, až se pletou pod kola automobilům. Nepřeháním.    

Zrovna minulý týden mi večer v husté vánici přeběhlo před autem přes cestu stádo běžkařů. Bylo to v místě, kde se jejich frekventovaná stopa kříží s mou, taky poměrně frekventovanou, cestou do práce. Jeden ze stáda ale neodhadl dostatečně své síly, také asi i stav a povahu skluznic a vozovky. Prostě se zadrhnul uprostřed silnice. Naštěstí pro nás oba měl krom černé kombinézy, která ho ve tmě činila zcela neviditelným, také oranžové botky. Boty jsem spatřil zhruba na pět metrů. V té chumelenici jsem logicky moc nekvapil, předjela by mě možná i rychlejší paní s kočárkem. Jinak bychom určitě byli hned ráno hlavním tématem internetového zpravodajství a zapínání černého igelitového fusaku by si zajisté nenechala ujít ani TV Nova... Dobrzdil jsem včas a v klidu jsem si mohl prohlédnout jeho i kulich. Byl také oranžový, ale ztrácel se někde vysoko ve vločkách.    

Krátce jsem rozvažoval, jestli otevřu dveře a vykřiknu do tmy, co si o něm myslím. Ne o kulichu, ale o jeho nositeli. Za normálního počasí tak činím s oblibou, hlavně když jsem v právu. Tentokrát byla ale slota za okny tak odpudivá, že jsem se raději nahlas odreagoval jen uvnitř vozu.      

Nejsem zásadním odpůrcem zimy, ani zimních sportů, jak by se z posledních řádek mohlo zdát. Rád za ním vyrážím do hor, čekám poslušně fronty u vleků a pak se po něm s požitkem pouštím dolů ze svahů. Olympiády se už nemůžu dočkat. Samozřejmě, že jen jako divák u televize. Nespouštím se tak dobře, abych vás mohl reprezentovat.

Co mě ale po tolika týdnech nádeničení již nebaví, je to jeho neustálé odklízení a odhrnování. Obecní úřady, městské úřady a magistráty dobře vědí, o čem mluvím. Částky, které si na jeho úklid vyhradily už jsou dávno vyčerpány, stejně jako moje síly a společně se teď věnujeme vyhledávání rezerv. Státní správě po něm zbydou hluboké výtluky na silnicích a mně bolavá záda. To zas bude na jaře řečí v médiích. O těch výtlucích, to dá rozum. Já skuhráním z rozbolavělých zad obtěžuju jen své nejbližší.       

Sleduji večerní předpovědi počasí a před spaním s hrůzou vyhlížím z okna, kolik ho zase do rána přibude. Podle toho posunuji budík ve směru k půlnoci, abych ráno stihl včas celé rodině proházet cestu za obživou a za vzděláním. Když vyrazím z domu, nenápadně obhlížím střechy, pod kterými musím projít. Bez ohledu na to, zda mě majitelé nemovitostí varují neumně vyhotovenými cedulkami, vyhrnuji límec a hlídám si, aby mi ze střechy nespadl za krk. A už toho všeho mám docela dost.   

Jsem přesvědčen, že v takové míře, v jaké se nám tu letos objevuje, sem do nížin prostě vážně nepatří. Tady už ho, myslím, máme až dost. Ať si ještě chvíli do jara poleží na neodhrnutých krajnicích, na lukách a polích, hlavně však, ať už nepřibývá. Tam v horách nechť se sype k radosti vlekařů a hoteliérů, ale tady dole už ne, prosím!

A proč tu dosud nepadlo jeho jméno? To slovo totiž, už nechci ani slyšet ...