Přijíždím k večeru z práce domů, otevírám bránu a parkuju u domu. Vedle parkoviště sedí oranžový Maxík a mhouří na mě oči. Počká, až vystoupím, připojí se ke mně a doprovodí mě ke dveřím domu. Dál se mnou nejde, obejde dům a vejde si svými dvířky přes sklep.

Procházím přes chodbu a cestou vidím, jak z koupelny vychází protahující se mourovatý Arnošt a začíná si po dobrém odpočinku čistit svoje bílé ponožtičky. Líně se přesunuje k miskám s granulemi, kde se k němu připojí Max, ale také mourek Altík a modrošedá Delinka. Všichni slyšeli, jak přicházím, vstali a jejich první cesta vede k misce s granulkami. Někdy si říkám, že kdybych nepřišla, byli by snad radši o hladu - vypadají, že je to jejich dnešní první jídlo.

V kuchyni na stole tvrdě spí Miminko. To se neprobudilo, protože ten hebký bílý kocourek je hluchý jako pařez. Tašku pokládám opatrně na židli, protože ťuknutí do stolu či židle by ho vzbudilo, a to by ode mě nebylo hezké. 

Bílý Oníček s flíčky a naše milá Mařenka Stařenka přijdou později, ti nejsou tak závislí na mojí přítomnosti. Marie, tak ta je naprostý samorost, hodně zvláštní, ale hodně vděčná holka, které táhne na desátý rok. Oník je někdy i čtyři dny pryč, ale když přijde, rád se pomazlí. Chovám ho v náručí, on se ke mě důvěřivě tiskne a tetelí se blahem. Kdo by do něj řekl, že ještě před dvěma roky to byl bázlivý nalezenec, kterého nebylo doma skoro možné najít, protože se neustále jen schovával. Přestěhoval se ke mně a podstoupil terapii - v poklidném a poměrně harmonickém společenství koček jsme mu vyhradili koutek, kam se vždycky mohl schovat, a ze všech ostatních schovek jsme ho nemilosrdně vytahovali, zvlášť když mu opravdu nic nehrozilo. V tom koutě brzo získal pocit bezpečí a postupně se vydával na delší a delší cesty po bytě, až se dostal do pohody a je z něj vyrovnaný a spokojený kocourek.

"Kočičko!" Zpoza linky na první zavolání vyhopkává miniaturní koťátko Abigail. Na jméno zatím neslyší, ale na Kočičku perfektně. Osmitýdenní skoro černá želvička, jejíž dvě flekatější sestry se zabydlely u mojí mamky, je u nás teprve pár dnů, ale už je tady jako doma. S ostatními hned vymetla, na syčící Delinku se podívala tak, že chybělo jen poklepání na čelo... Vybrala si nejlepší křeslo a předstírá, že je největší kočka na světě a bydlí u nás už od jeho stvoření. Zvláštní je, že pravidelně s příchodem malého koťátka do domácnosti ty dříve nejmladší kočky najednou poporostou, nejmíň o kilo a dvacet centimetrů! Max jako by měl packu tak velkou, jako ona hlavu...

Sedím u počítače, Abby leží za mnou, Max vedle mě na koberci, Altík svou majestátní postavou zdobí dřevěnou truhlu a celou kuchyň... Za chvíli si půjdu lehnout. Delinka už na mě bude čekat ve svém vyleženém důlku na mém polštáři. Nohy strčím opatrně pod peřinu tak, aby na ní mohlo zůstat ležet Miminko, které se tam mezitím přesune z kuchyně. Po schodech se mnou vyjde Maxík, počká až se tam s těmi dvěma uvelebím, rozplácne se mi na břicho a hlídá mě, aby se mi dobře usínalo. Pak se sebere a půjde spát jinam; ale ráno, jak se vzbudím, bude čekat u mojí postele, aby šel se mnou ze schodů. Půjde o dva schody za mnou, aby měl hlavu ve výšce mojí ruky, a já ho mohla cestou drbat... Ale teď je večer a vedle mě si lehá můj muž, a jen co se přikreje, přilítne Arnoštová, jediná kočka, která mě pokud možno okázale ignoruje, zato jeho zbožňuje. Arnošt obejde postel, skočí na mužovu půlku a zaleze k němu pod peřinu. Pak třikrát vyleze, obejde mu hlavu a zaleze zpátky, než se konečně uloží k spánku.

Vedle v pokoji usíná můj syn a jemu vedle hlavy jako obvykle leží Maruška. Ta má nejradši, když si ji někdo splete s polštářkem, a celou noc má hlavu přímo na ní. V polospánku ještě slyším dole klapnout kočičí dvířka, to jde Altík na lov. Tak doufám, že se mi zase v pořádku vrátí.

Jak bych mohla nemít ráda kočky!