Dcera mi v rámci jakéhosi výzkumu položila několik otázek. Jedna z nich zněla, zda mám nějaké nesplněné sny. Jejda, těch je! Z těch nereálných například být fatální ženou a naučit se tančit a z reálných jezdit na koni nebo bydlet v malém domečku se zahrádkou v klidném prostředí (ale to je dnes taky skoro nereálné, i když by tam určitě bylo klidněji než u nás v paneláku).

Sotva jsem dotazník vyplnila, zaujal mě inzerát Dancebuddies slibující, že v individuálních lekcích naučí tančit i úplné dřevo. Ty jo, sídlí skoro za rohem a navíc riziko zranění – když nepočítám ta duševní – je u tance mnohem menší než u jízdy na koni. Pokud ovšem mé taneční (ne)schopnosti v trenérovi nevyvolají nekontrolovatelný záchvat nepříčetnosti.

Musím přiznat, že nejsem tancem nepolíbená, ale jsem nějak zvláštně „zabržděná“. Rytmus vnímám a občas se do něj i trefím. Ovšem rodiče obávající se, aby se ze mě nevyrostla „flundra“, ve mně od dětství jakýkoli spontánní ženský projev včetně tance cíleně tlumili. Pokyny „Nenakrucuj se“ a  „Nedávej oči na stranu“ u nás byly stejně časté jako „Vysmrkej se“ a „Vem si bačkory“.

V první třídě jsem nějakým nedopatřením chodila do rytmiky a dokonce vystupovala s ostatními holčičkami na besídce. Modrotiskovou sukénku, bílé tričko s mašlí a povolení namalovat si před vystoupením pusu si se vzrušujícím chvěním kolem žaludku pamatuju dodnes. Proč mě tehdy rodičové z rytmiky stáhli, už nevím, možná proto, že veřejné producírování bylo nejjednodušší cestou k frivolnosti. Na náboženství jsem ovšem chodila dál, i když mě kvůli tomu posléze nevzali na střední školu. Občas si říkám, jak by můj život vypadal s rytmikou a bez náboženství, ale třeba by mě už dávno sežral syfilis :-).

Do tanečních jsem o devět let později vyrazila obdařená deseti kily nadváhy a otcovým povzbuzujícím sdělením, že by ke mně hoši měli fasovat i stěhovací popruhy. Kvůli povinné bramborové brigádě jsem totiž přišla o první tři lekce, takže jsme základy pilovali doma.

Po pánské volence jsme zůstávaly pravidelně sedět tři – obryně Stáňa s výrazným akné a rezavými vlasy, maličká korpulentní osůbka, které příroda k silným brýlím nadělila i stejně výrazný předkus, a já s podoma natuženým mikádem a kanárkově žlutými polyesterovými šaty dle vlastního návrhu (= strašnými) hrozícími prasknutím ve švech. Než pro naše trio mistr nahnal hochy zbaběle ukryté na WC, zbytek sálu už ladně kroužil.

S obryní jsme měly stejně zlovolný smysl pro humor. Když před námi přistál chlapeček malý jako Paleček, vztyčovaly jsme se výhrůžně a zvolna jako kobra z fakírova koše, ovládly pokušení hodit si kořist přes rameno a pak už jen trpně v předklonu sledovaly tanečníkovy lupy v pěšince.

Nevím jakým zázrakem jsem i tak získala stálého tanečníka. Měřil přes dva metry, než mu signál z mozku doputoval do končetin, hudba už hrála jiný tanec, a valčík od polky odlišoval tím, že více poklesl v kolenou, jak bezstarostně tvrdil. Maminka mu říkala Brontosaurus. Několikrát jsme upadli, ale nikomu kolem se naštěstí nic nestalo, i když naše pády připomínaly špatně řízený odstřel továrního komína.

Přesto mě tanec zaujal a rozhodla jsem se začít znovu a lépe v lednovém cyklu. Zhubla jsem deset kilo a nabita netušeným sebevědomím nacválala na parket. Nový stálý tanečník od matky dostal nevím už proč přezdívku Krysí zjev. Docela nám to spolu šlo. Jediný problém byl, že jsem milovala jeho kamaráda Honzu, který na rozdíl od Zjevu nemiloval mě, a když se to provalilo, tak jsme před první prodlouženou dotančili. Než zůstávat sedět a nechat pro sebe nahánět vymetence z WC, jsem to radši hrdě zabalila.

Třetí pokus byl na podzim. S vlasatým „Papuáncem“ (měl vlasy jako Dominik Feri) jsme měli slušně našlápnuto – on rozený talent, já usilovný dříč, nicméně mé slepé střevo se rozhodlo jinak a tím byl na dlouhá léta s tancem utrum. Žádný z mých životních partnerů mu totiž neholdoval a když jsem náhodou někam vyrazila, zažívala jsem zvláštní věci. Když už si mě někdo vyhlédl podle temperamentního sólového křepčení a požádal mě o tanec, v páru jsem se proměnila v neovladatelnou olověnou sochu (bez stěhovacích popruhů), kterou po jedné skladbě s evidentní úlevou odstavil jako vybitou elektrokoloběžku.

Protože sny se mají plnit a já se nikdy nevzdávám, přihlásila jsem se před několika lety na flamenco, tam nejsou muži potřeba. Nicméně koordinace dupů a pohybů rukou byla nad mé síly, motala jsem se mezi kolegyněmi připomínajícími plnokrevné Španělky jako číšník s tácem piv. I tak to mělo výrazný efekt. Díky pohybům dlaní a prstů jsem ušla operaci syndromu karpálního tunelu způsobeného maniakálním háčkováním (pokud máte problém v začátcích, fakt vyzkoušejte, flamencové ruce poctivě cvičím dodnes!)

První lekce u Dancebuddies se blíží. Budu referovat!

A jaké nesplněné sny máte vy?

Foto Pixabay / ArtTower