Znáte to,jednou či víckrát si přinesete domů uzlíček ze kterého vykukuje větší či menší čupřina a vy jste v sedmém nebi ze své ratolesti.S napětím očekáváte první úsměv,první nesmělý krůček i první úprk na nejistých nožkách.Nevnímáte čas,přejde první třída,první lásky,první den kdy se rodina „rozdělí“ na kluky a holky.První cesta na internát,první brigáda.Synova první delší jízda autem bez dozoru až na kolej do Plzně.A to všechno u nás doplňovaly chvíle,kdy jsme se  sešli doma a měli čas jen pro sebe.Když pominu tatínka,který sice doma byl také,ale vždycky tak nějak mimo.Třeba u počítače „větral“ hlavu po práci a moje debaty s dětmi mu prostě unikaly.Probíral se uplynulý týden,děti se nehaštěřily a bavili jsme se o všem.Prostě o životě.Vychovávala jsem je tak,aby byly schopné se o sebe jednou postarat,aby si vážily toho,že mají jeden druhého, ač to kolikrát vypadalo že jsme každého vyhrabali z jiné popelnice ,a ty byly od sebe hodně daleko.Věděla jsem,že děti jednou odejdou,představovala si klid v uklizeném domě a krátké SMS že přijedou na víkend .Ale kdy to nastane mě netrápilo,vždyť ještě studují,žijí si volně a téměř všechno hází za hlavu.Ale poslední dobou se témata našich debat začínala čím dál víc zaobírat jejich další cestou za vzděláním a za prací.Dceru jsem mockrát tahala do Prahy a mockrát marně vysvětlovala jak se v ní vyznat,vždy odvětila že tam nikdy nepojede,dala si pizzu někde na rohu a chtěla domů.

Předevčírem mi oznámila že jede do Prahy.Sama.Vyrazila,taky se sama vrátila a já pochopila,že právě udělala svůj první krok z domova.I když tu ještě nějaký ten čas budeme všichni společně žít,vím že ona nejen sama sobě dokázala,že už prostě může jít.