"Máš to jak pytlík na cvičky..."

To řekla moje máma, když uviděla můj nový háčkovaný počin. Taška z bavlněné příze vypadala podle mě dost dobře a navíc mi zabrala dost času na to, abych nad takovým hodnocením svého díla jen tak mávla rukou.

„Mami, to je supr nákupní taška,“ vysvětluji svojí rodičce.

Kouká na mě jako zjara. Je mi jasné, že něco není v cajku.

„Ty nemáš naslouchátko, že jo?“

„Co?“ zařve mi máma do ksichtu a dodá: „Já neslyším, nemám naslouchátko, je někde v trapu...“

„A kdes ho měla naposled?“ řvu tak, že málem sundám z kola chlapa, kterej se vrací kolem našeho baráku z práce domů.

Máma protočí oči směrem ke stropu, z pusy udělá obrácenou podkovu, a s pokrčením ramen odpoví:

„To teda nevím... Je možný, že je někde v kuchyni...“

Tak jdu teda hledat naslouchátko. Máma si na plné koule zapne televizi. Sousedka odnaproti se vyloží na parapet a čeká na hlášení místního rozhlasu. Letitou lednici podrobím obzvlášť pečlivému hledání. Je to místo, kde už skončila peněženka, dioptrické brýle i zimní kulich. Neúspěšné hledání mě docela drtí. Bez toho malého zmetka se s mámou nedomluvím. A aby toho nebylo málo, máma si přepne televizi na Šlágr. A to mě dorazí. Když někdy zpívám o kukadlech jako zrcadlech, tak je víc než jisté, že mám v krvi víc než jedno promile. Míň ani ťuk.

Přesunu se do koupelny. Duo Jamaha kvílí na celou vesnici, ale přes dvoje zavřené dveře se to dá snést. V koupelně nenajdu lautr nic. S určitým tušením otvírám dveře na záchod. To snad ne… No, jestli jo, tak jsou tři tisíce v hajzlu.

„Mám ho Jano, koukej...“ přijde máma za mnou a v ruce drží naslouchátko. Fajn nemusím lovit holou rukou v záchodový míse. Kdoví, jak by to dopadlo.

Máma si šoupne strojek do ucha a tváří se dost spokojeně.

„A kde byl?“

Mávla rukou ke svému křeslu.

„Kde asi... Seděla jsem na něm.“

Beru ovladač a zeslabím rozeřvanou televizi. Sousedce konečně docvakne, že žádné hlášení rozhlasu se dneska nekoná a zmizí za záclonou.

Máma si nasadí brýle na nos, znova se podívá na tu moji novou tašku a usměje se.

„A víš co? Dobrá je.“

„Fakt?" divím se.

„Jo. Je výborná. S podobnou jsem kdysi chodila do Sokola...“