Je sranda, jak si s váma občas příroda dokáže zahrávat.

A je skvělý, jak i to špatný počasí vám dokáže vytvořit úsměv na rtech.

Prostě na nic. 

A byla jsem sama na sebe pěkně naštvaná.. Že nemám z ničeho radost. Že se skoro ani neusměju. 

Ale to si tak jednou šlapu pěšky z práce.. A najednou začaly padat kroupy. Já, frajerka, už v jarní bundě a v keckách (tak před měsícem, kdy vysvitlo první teplý slunko, ale pořád bylo mínus stopadesát stupňů a medvědi ještě spali). A ty kroupy začaly padat ještě víc. A pak do toho začalo sněžit.

Všude kolem mě bylo vidět, jak si lidi nasazovali kapuce, zapínali bundy a schovávali se, kde mohli. A já? Já ne. Já rozepnutou bundu, rozevlátý vlasy (který se brzo změnily na styl zmoklá slepice), a takovej ten podivnej úsměv, kdy se prostě usmíváte, ale sami nevíte proč.

Řidiči v autech na mě házeli lítostivý pohledy (a věřím, že mít tak o 10 let míň, tak mi snad i zastaví, nabídnou mi bonbón a lákaj mě do auťáku pod příslibem bezpečnýho odvozu domů), chodci na mě taky házeli lítostivý pohledy a jedno dítě na mě dokonce z autobusu ukázalo fa*áče (což v tý situaci moc nedává smysl, tomu jsem se asi prostě jen nelíbila.) Ale já měla prostě takovou podivnou radost.

Člověk si kolikrát ani neuvědomí, jak vzácnej je to pocit. 
Jak málo občas radost dostává, a jak málo jí kolikrát dokáže darovat.  
A jak málo vlastně stačí, abyste někomu (i sobě) vykouzlili úsměv na tváři.

Nedávno jsem na Facebookovou stránku (KLIK) psala příspěvek o tom, jak mi v práci udělal radost jeden (pohádkovej) dědeček.

Mám tam ale všehovšudy 8 lidí, takže bych ho ráda napsala i sem:

"Ať byl dnešek sebehorší, mám pocit, že končit bude skvěle.
Od rána na mě byl v práci každej protivnej, vylejval si na mě mindráky.. Asi nějaký erupce na Slunci, nebo co.

Jenže pak přišel starší pán s menší prosbou, já mu pomohla a vypadlo z něj: "Děkuju vám slečno, pěkný den. Jo! A máte moc krásný oči.

Takže až budete dneska mluvit s prodavačkou, pošťačkou, bankéřkou, pojišťovačkou, řidičkou a kymkoliv jinym, tak jim taky něco pochvalte, ať maj lepší den!"

Jinej den mi jinej dědeček přinesl sněženku.
A jinej zase čokoládu.
(Sakra, vypadá to, že se těm dědečkům nějak líbim.)

Nebojte se rozdávat radost.
A už vůbec se nebojte jí dávat i sami sobě. Protože kdo jinej vás může udělat nejšťastnější, než vy sami.

A vůbec, zkuste hledat radost i v tom, co vás obvykle neuvěřitelně štve. Ať už je to počasí, jakákoliv činnost, nebo povinnost. A nebo třeba člověk. :)

Michelle ♥