Tak jsem zase jednou, jako hrdá matka vyrazila i s babičkama na koncert do hudebky. Třímala jsem v ruce program, kde byl zapsán jediný violoncellista - jeden z mých synů (mezi dalšímy dvaceti učinkujícími).

Skladbu znám samozřejmě téměř nazpaměť - nějaký ten měsíc ji doma často slýchám, ale to nevadí. Ten pocit, že to dítě vystoupí na to pódium je zvláštní a jelikož už jsem to absolvovala několikrát i s ostatními syny vím, že často jsem víc nervózní já než oni.

Zasedli jsme do řady - zabrali jsme téměř celou, jelikož je nás dost. I bráchové se rozhodli podpořit učinkujícího a taky ty babičky :). Všechno vypadalo jako obvykle. Až do chvíle, kdy jsem upřela zrak na krk přede mnou. Černý rokajl, černé kaloty, adjustační řetízek. To byl zadní pohled, ale povědomý. Najednou jsem přestala vnímat hudbu a myšlenky utíkaly. Je to on, není to on? Je to kapka, nebo kytka? Je to vůbe od nás? Normálně jsem byla zvědavá a chvíli trvalo, než jsem zase přišla k sobě a začala poslouchat výkony dětí. Ještě že ten náš hudebník byl až v druhé polovině "startovního pole". Koncert probíhal dál a našemu učinkujícímu se jen s malinkatým začátečním škobrtnutím vystoupení povedlo. Měla jsem radost!!! Na krk přede mnou už jsem vůbec nemyslela.

Když jsme dotleskali poslednímu učinkujícímu, začali se všichni zvedat a oblékat a v tu chvíli se paní přede mnou otočila a hádejte! Byla to kytka a to mi udělalo druhou radost. Myslím, že to bylo snad teprve po třetí, co jsem potkala svůj výtvor jen tak nečekaně někde mezi davem. A to už děláme šperky několik let.

Tak jsem si ten den užila dvojí potěšní, i když samozřejmě to, ze stokrát přehráté skladby, bylo větší.