Asi tak před půl rokem jsem se psychicky i tělesně zhroutila. Upadla jsem do šílené deprese a potkala mě nemoc dnešní doby - vyhoření. Mě, člověka aktivního a stíhajícího několik činností najednou. No jistě. Je to logické, člověk má jen určitou zásobu energie, a když jí pouze vydává a nedoplňuje, musí se ta zásoba nutně vyčerpat. Kdybych tehdy měla ty zkušenosti co dnes, věděla bych, že v tom lítám už někdy před rokem. Otázka je, jestli bych to chtěla vidět. Nebudu popisovat, jak to vypadalo, stejně si z toho moc nepamatuju, mozek mi úplně vypnul - jako když přejde přes les požár, jak mi vysvětlil doktor. Kořínky zůstaly naštěstí, ale jinak ani stromeček. Zároveň mi doporučil, abych si zkusila sehnat knihu „Umělcova cesta", že by mě mohla zajímat, ale že to asi bude problém, už je to dlouho, kdy vyšla. Náhodou (náhodou?!) tu knihu vloni vydali znovu. Doktor zřejmě netušil, co ve mě tato kniha vyvolá. Dodneška ji mám přečtenou už čtyřikrát a čtu ji popáté. Díky této knížce jsem začala psát tzv. Ranní stránky. Právě ty, o které se s vámi chci teď podělit. Tedy pouze o jejich část, kterou jsem začala psát ještě při pobytu v RIAPSu a těsně po návratu, protože psaní Ranních stránek by nemělo nikdy skončit. Měly by mi pomoct dostat se z deprese, abych mohla začít zase fungovat. A taky by mi měly pomoct najít cestu k tvorbě. Alespoň tak to tvrdí v knížce „Umělcova cesta". Mám do nich psát absolutně všechno, co se mi honí hlavou, abych se toho zbavila a hlavu si vyčistila. Je to doslovný přepis i s chybami a nesmysly, které se někdy objevily. Pokud budete mít pocit, že některé věci opakuji několikrát, budete mít pravdu. A pokud budete z některých mých myšlenek a úvah zmatení, nedivte se. Tak to prostě je. Sama jsem ze sebe zmatená a nevybírala jsem si, co napíšu, prostě jsem psala, co mě napadlo. Je v nich vidět můj vnitřní boj, občas rezignace, často pochyby a strach, někdy mám pocit, že jsem na hranici šílenství. Ale třeba někomu z vás něco řeknou, osloví ho, nebo naopak dodají příjemný pocit, že se vás to naštěstí netýká. I to je smysl toho, proč jsem se rozhodla, zveřejnit tak soukromou a intimní věc, jakou vnitřní myšlenkové pochody jistojistě jsou.

Abyste pochopily některé souvislosti, je potřeba vysvětlit pár důležitých termínů:

Umělcova cesta - kniha o duchovní cestě k vyšší kreativitě od Julie Cameronové

Ranní stránky - tři stránky napsané každé ráno a zaznamenávající čistě proud vědomí, dalo by se říct vyprazdňování mozku

Umělecká schůzka - hra, výlet, cokoliv, kdy trávíte čas sami jen se svým vnitřním uměleckým dítětem

RIAPS - krizové centrum, kde jsem strávila nádherný ozdravný čas (část ambulantně) a kde mi doktoři pomohli, abych mohla začít hledat svou skutečnou cestu.

Píšu do diáře s citáty Paula Coelho a nádhernými obrázky Cataliny Estrada. Citáty často ladí s tím, co píšu já, i když se na ně záměrně nikdy dopředu nedívám. Vnímám to jako potvrzení, že má cesta je správná.

13.10.2009

Stojí to za prd. Je mi zima. Chce se mi spát a nemůžu. Zívám, je 4.53. Zase zívám. Jdu si dát kakao. Jsem u K, má fakt krásný byt. Zlobí mě oči. Zívám. Nevím, co psát. Zívám. Nic mě nenapadá, protože mám prázdný mozek. Tikaj tu hodiny. Zívám. Tak a teď už v tom mozku opravdu nic nemám. Asi mi nikdy nezačne znovu fungovat. Cítím v něm teď při psaní trochu „teplo" na pravé straně. Asi se mu přehřívaj závity i při té minimální činnosti. Netuším, jestli se z toho někdy vyhrabu. Večer byl hrozný, připadala jsem si hodně cvokovitě. Všude jsem viděla příšery, ať jsem měla otevřené oči, nebo zavřené. Nakonec se začal hýbat i nábytek. Děs. Asi jsem fakt cvok! Piju kakao. Je to lepší, než kafe. Bolí mě pravé zápěstí. Tak, už jsem zase v koncích, v mozku je TMA! Na co ho vlastně mám? Drbu se za levým uchem. He, když o tom píšu, musím se podrbat i za pravým uchem. Asi na mě zase leze depka. To prázdno z mozku se mi stěhuje dolů k srdci. Venku jsou popeláři, nebo co je to za rachot. Nebo kradou auto. Zívám. Jéžiš, spala bych, až mi tečou slzy, ale mozek je našponovaný a nechce spát. Mám neurózu. Večer mi pomalu zabíral i prášek. Jsem tedy zvědavá, jestli tohle ranní psaní bude mít nějaký vliv na můj mozek a kreativitu. Zase cítím trochu teplo v pravé půlce hlavy. Byli to popeláři. Už odjeli. Drbu se na čele. Průplach mozku.

I bojovník má své vzpomínky, ale umí odlišit užitečné od nepotřebného: vyhazuje své citové smetí. Mění se a chce, aby s ním jeho city držely krok.

                                               RUKOVĚŤ BOJOVNÍKA SVĚTLA

Jo, jo. Stojí to za „hovno". Jsem tupá. Připadám si jak roztěkané dítě, které se neumí soustředit, jak když mi vyhořela i schopnost soustředění. Tedy, už mi fakt bolí ta pravá ruka, teď i loket. To je z domova, z tý blbý myši od počítače. Netuším, jak popíšu čtyři stránky. Našla jsem stužku jako záložku do bloku. Má krásnou svítivě červenou barvu. Moc se mi ta barva líbí. Celý tenhle blok se mi líbí. Ty obrázky jsou nádherně barevné a působí na mě hrozně pozitivně. Proto do něj píšu, nemohla jsem se dočkat, až ho budu moct používat. Fuj, dělá se mi špatně, jak jsem psala souvisleji a dýl. Tedy, to chci vidět, co budu v životě dělat, jestli se to nezlepší. Je to hrozně těžké, fakt se mi dělá zle. Nezvládám to, musím pořád odpočívat. Zívám. Piju kakao. Mám chuť do něčeho kopnout. K čemu to všechno je? Kýchám, doufám, že jsem to chytla od L. Začíná mě bolet hlava, jak se soustředím. Zalezu ještě do pelechu, mám čas a je mi zima. Dneska K a P přijedou a pustí topení. Není to sranda psát, když je mozek prázdný. Žádné stromečky v něm nejsou, jen pár kopřiv. Mám pocit, že už tam není ani ten mech. Jsem hrozně roztěkaná. Snažím se myslet na jednu věc, ale v hlavě se to točí a skáče od jednoho k druhému a hvízdá to jak meluzína. Už tam chybí jen poletující kousek papírku, jak na prázdné ulici. Mám pocit, že mi v hlavě i fouká vítr. Piju kakao. Už je skoro studené. Zlobí mě oči, špatně na to psaní vidím. Ale co; když to není nic horšího!

Když začnou lidé uvažovat o rozhodnutích, která mají udělat, obvykle od nich nakonec upustí - k některým krokům je třeba veliké odvahy.

VÍTĚZ JE SÁM