Ráno vstává. Mokro vtírá se skrz kalhoty na obnaženou kůži. Zebe to. Studí. Řetízek se zastavil. Chvilku posečkal a pak znovu dolu a nahoru. S dalším krokem, opět chvilku stojí. Po pár metrech už si teplem zhýčkané nohy zvykly. Dech i tep došly svému obvyklému tempu a malý dráček, spoutaný stříbrným řetízkem se opět v klidu pohupoval na jejích prsou. To nutkání konečně došlo naplnění. Svíravé chladno doprovázené tichem brzkého rána otevíralo svou náruč. Mlha propletená mezi stébly trávy. Vzduch prosycen vláhou a okořeněn loukami. Onen pocit hladu, snad nikdy nekončící. Kdyby se snad dalo nadechnout ještě hlouběji. Kdyby se snad dalo nadechnout a zůstat tak do konce života.

       Ráno vstává. Otevírá oči a prohlíží si nový den. Dlouhé vlasy se jí skulily do obličeje. Nervozně si je usměrní za uši. Ale jsou stejně svobodomyslné jako ona, snad si nemyslela, že tam zůstanou. Ach jo. S lehkým povzdechem je nechává, aby jí hladily tvář. Koneckonců, moc často tento ústupek druhým nedělá. Z dálky se plíží známý zvuk. Potůček. Už jsem blízko. Stočí kroky, aby se mu vyhla. On dnes není jejím osudem. Jejím cílem. Její cestou.

       Ráno vstává. Z lóže plné hvězd zvedá se. Pomalu, jakoby tušilo, že den nikam neuteče, bez něj. Jak zvedá majestátně hlavu, už vyhlíží Ji. Pohledem klouzá se pomalu po kopcích, po loukách. Místy stydlivá zem halí se do mlhy. Ale ono je neúprosné. Nečeká, až přijde den. Bezostyšně hledá dál. V těch lukách. Bezostyšně zve světlo světa sem, kde po noci ještě něžně spala zem. Ale marně. Její pohled skryt je kdesi v dáli.

       Ráno vstává, podlédla na něj. Ale nespatřena zastavila se uprostřed louky. To kopec skryl její přítomnost. Mezitím zraky rozlily se po obzoru. Krvavé tužbou jedinou, uzřít v dálce svou milou. Na tváři leskne se slza. Už se blíží. Chlad a ticho. Potemněle je tu, ve stínu. Už se blíží.

       Ráno vstává. Zem rozkvétá v jeho objetí. Ožívá světlem, hlasy. V mohutných pažích svých chrání život. Ona stojí, jakoby nic. Stojí a sama sebe se ptá, proč by tu vlastně měla stát. Je to tak obyčejné. Skoro přízemní, ale tomu by stejně málokdo rozuměl. Ale čeká tu přesto dál. Přes všechny své pochyby, přes zimu a chlad, přes mokro v botech. Řekla by, že skutečně jenom stojí, jakoby čekala na zelenou na přechodu. Zrovna tak. Jeho mohutné tělo prozařuje nad kopcem. Už jen chvíli snad. Dává si  načas.

       Ráno vstává. Tichý pláč. Paprsky otírají jí tváře. Hledí mu zpříma do očí. Vlasy lesknou se jí jako drahý kov, když shledali se konečně tu. Za chvíli bude pryč. Ještě chviličku, prosím...

       Přichází nový den.