Titulek zní trochu jako Indiáni z Větrova, ale ten výsledek stojí za řeč. Při prohlížení mnoha obrázků se skandinávskou inspirací mě zaujaly košíky. Kov s mírnou patinou, uvnitř dekorační průhledná lahev, to celé posazené do útulného zátiší… Kde takový koš jenom vzít?

Vzpomněla jsem si na košík ze samoobsluhy. Celé mé dětství se povaloval v kůlně, kde se na něj jenom prášilo, případně posloužil k nákupu šišek či podzimního listí... Prohledala jsem, co se dalo a nakonec našla!

Zrezivělý, špinavý, na mnoha místech ještě původní zelené pogumování - to vše muselo pryč. Nejdřív nehty, později kovovým rejžákem a pak došlo i na tavnou pistoli a drátěný kotouč na vrtačce. Kéž by byl košík od soudruhů z NDR, mohla to být menší fuška.

Představu o barvách jsem měla jasnou od začátku. Nejraději mám tmavý kov s bílými doplňky. Fáze stříkání barvou a schnutí byly proto skoro za odměnu, i když probíhaly venku v osmi stupních nad nulou. Šití povlaku probíhalo stylem pokus omyl, naštěstí jsou všechny sámoškové košíky stejné a mám střih zase na přístě.

V současné době jsem dodělala další přírůstek do košíkové rodiny a ještě na mě čekají dva.