Mám zelené srdce. Zahrada je místo, kde je mi nejlíp. V mém zeleném království má všechno své místo a právo na život. Jenže i v království zahrad se musí vyřešit nerudovský problém "Kam s tím". Tedy kam s odpadem. Větve, tráva, listy, tráva, mladý plevel, tráva, tráva, ostříhané letničky, tráva, tráva, tráááááva... 
   V rohu zahrady, kde se potkávají čtyři pozemky, spontáně vzniklo místo posledního odpočinku zahradních nebožtíků. Naše úložiště vzniklo před devíti lety podle návodu v kterémsi zahradnickém časopise. Dubové sloupky, lišty a dubová prkna zasunutá do těch lišt. Rok, dva to fungovalo, ale desky se začaly nekompromistě kroutit, rozebíratelnost jednotlivých stěn se ztížila a hlavně, zabetonované sloupky se vyvracely.
   Zakoupila jsem lanka, stahováky a snažila jsem se zachránit, co se dá.... 

Letos jsem to vzdala. Dřevo šlo pryč a nastěhoval se beton.  Jo! To je ono. Vzdušné, praktické, úlevné. 

 Jenže co s tou spoustou dřeva? No jasně! Udělám nové jahodiště! A stupňovité. 

Staré jahody už moc prosily o jahodový důchod, tak jsem jim tedy vyhověla. Původní hromada hlíny, přetažená černou textilií se postupně začala měnit v něco jako zahrady královny Semiramis v malém. 

Napřed zadní stupeň. Vyměřit, seříznout, zatlouct. Ještě vnitřní zpevnění napínacími lanky a můžeme to zasypat. 

A jdeme na další stupeň. Stejný proces. (Síly slábnou, ale musím to dodělat...) Zavlažíme, aby si to sedlo. 

Druhý den trochu toho Xyladekoru a navozit kompost. Uf. 

Kočky se zaradovaly. "Konečně nám udělala pořádný záchod!" A do rána jsem měla řádně pohnojeno...
Jenže kdo je připraven, není zaskočen. Loni jsem musela zachránit před vyhrabáním čerstvě přesazené kosatce a denivky. Stejně jako loni, i letos dobře posloužila drátěná síť. Na ní se totiž hrozně blbě hrabe... :-(

A tak se mohu (doufám) těšit na příští červen. Jahody jsou už doma. Na jaře je zasypu mulčem z trávy a slimákům nabídnu modré granule. Snad mi nějakou jahodu nechají bez ochutnání.