Byl svět, kde lidé nosili na chodidlech pružiny. Jako žáby skákali přes cesty, na nákupy či sportovat. Mohli skokem přeskočit silnici a rychle upalovat například do kostela na mši, kde díky ustavičnému pružení nahoru a dolů zůstali v moři božských chvalořečí bdělí, jako odpolední sluníčko. Pár skoků sem a pár skoků tam a mohli být všude, kde si zamanuli. Často si i nohy samotné postavily hlavu, že si chcou samy vypružit do světa a človíček měl se co rukama domávat, aby udržel rovnováhu.

Pak do města přišel muž, co pružiny neměl. Okolí si ho zvědavě prohlíželo. Vždy na krátký "kuk", než pružiny vypružily a byli pět mil dál. Někteří se domnívali, že je to nová socha, ač ve městě již nebylo sochařů, neboť žádný nedovedl pro pružiny pečlivě ťukat dlátem. Na návštěvníka dostali nejlepší výhled ti, co upadli nosem na zem. Byl podivný. Jen tam tak stál a pak pomalu šel. Všude kolem něj lidé na pružinách se míhali a do dálky na své místo dopadu se dívali.

"Není to frustrující být tak pomalý?" optal se jeden, co zadkem na zem rychle se posadil. I přes to, že se ten podivín zdál jako moucha, které někdo urval křídla, byl to zvláštní pohled, jak pevně stál a sledoval tu jízdu kolem sebe. Jeden skok a přeskočili les. Skok a na druhé straně přehrady se ocitli. Tento jak šnek kolem stromů chodí a u vody po dlouhé cestě si sedá. Přesto však pro neposedné pružiny jaké by to asi bylo u vody posedět či v lese se ztratit? Brzo měl návštěvy. "Nauč nás to, jak být pomalý". Jak popsat to, že stojíte na zemi?

Snažili se napodobit pevný stojící postoj a vše marně. Ať se byť čehokoli drželi, vždy pružiny až k oblakům nebožáky vystřelily. "Mohu pomoci, když se zbavíte svého skákání". Zbavit se té rychlosti? Mnozí se zalekli a skokem odhopkali pryč. Ti co zůstali, dostali na záda těžký kámen. Tak těžký, že se pružiny na maximum zmáčkly, a kdyby nedejbože odpružily, pruživatel by skončil hlavou zaraženou někde na měsíci. "Teď vydržte", řekl návštěvník. Pružiny na nohou zuřily, prosebně šeptaly, skákat chtěly a mnozí to vzdávali a odcházeli. Taková bolest pro kdoví jakou blbost šnečí. Někteří stáli a stáli. Pod vahou se celí třepali.

Pak najednou dvě rány se pod chodidly ozvaly a jako blesk se urvané pružiny do okolních baráků zapichly. Ochuzeni o svůj nástroj se pod vahou svého těla chvíli třepali, pak nemohli uvěřit, jak okolní lidé rychle kolem běží sem a tam. Pak pod strom si sedli, aby si od divokého hopsání konečně odpočinuli. Brouka lezoucího po zemi zblízka se prohlédli a hrubou kůru opadaného kaštanu dlaní pocítili.

Dodnes se kolem nich tvoří malé hloučky lidí, kteří se na jejich chůzi ptají. Odpověď je vždy stejná: "Můžeš také na zemi pevně stát, ale své divoké pružiny si ulomit musíš". Kameny již nepotřebovali, neboť pouhou pilkou či hrubou silou se svých pružin zbavit mohli. Proto kámen skončil tady.

Pro ty, aby se pod strom uprostřed uspěchaného světa posadit neváhali.