ŘIDIČÁK

Celý život jsem jedním okem pokukovala po autech a tiše záviděla těm, kteří usedali

za volant, otočili klíčkem a odjeli kamsi. Auto jsme sice vlastnili, ale tak nějak jsem

se nedokázala rozhoupat a jít se do autoškoly přihlásit. Moje drahá polovička to vždy odbyla slovy, ale vždyť já tě odvezu, kam potřebuješ. Je pravda, že to plnil, když marodily děti,

já nebo bylo něco potřeba vyřídit, vždycky nastartoval a jel. Čas plynul, děti odrostly, místní doprava taky jezdí, tak proč to nějak řešit.

Až přišly vánoce 2007.

Setkáváme se, celá rodina, pomalu rozbalujeme dárečky, bavíme se a blížíme ke konci. Zbývá jedna velká krabice. Je to dárek pro mě. Začínám rozbalovat, divím se, protože pod ozdobným papírem je krabice, od starých kozaček, které dodnes nosím a krabici používám na jejich letní uložení. V krabici velká obálka a nic dalšího. Roztrhnu obálku a dostávám srdeční kolaps. Tlak mi vyletěl na dvě stě a tep pádil, jak po uběhnutí stovky. Když jsem po mohutném mrkání a zbavení se slz znovu zaostřila na dárkový poukaz jisté autoškoly, došla mi i řeč.

Co teď, je mi padesát, jak to zvládnu??

Mojí synové a manžel z toho měli radost, utěšovali mě, že to dokážu.

Po svátcích a oslavách nového roku jsem to rozjela, co nejrychleji než ztratím i zbytek odvahy, jsem se šla přihlásit.

První volný termín byl osmého února, tak jsem na to kývla.

Nebudu líčit, jak probíhala autoškola, snad jen při vstupu do třídy plné pubertální omladiny, jsem si připadala, jak stará stanová kůže. Výuka docela ušla, chodila jsem na všechny hodiny, ne že bych byla šprtna, ale tak nějak jsem chtěla projít vším, co to obnášelo.

Teorie a praxe, dva zcela rozdílné pojmy.

Na jízdy jsem se těšila, ale docela mě dostalo, že po jednom popojíždění po jakémsi parkovišti u jednoho podniku se rovnou vyrazilo na silnici.

No nějak jsem to vše zvládla, žvýkající instruktor, který si po nastartování pustil rádio a řekl jedem, nebyl pro mě to pravé ořechové, ale zase na mě neřval. Možná mlčky trpěl, když viděl, co mu s tím autem provádím.

První jízdu na silnici jsem odjížděla od Koldůmu směrem na Osek. Co vám budu líčit, dát přednost přijíždějícím zleva to nebylo to nejhorší, za odbočkou stálo auto značení silnic

a zvládnout všechny ty pokyny, pedály, třes rukou, pot tekoucí po celém těle snad ani nejde. Jedna z hodin byly kruhové objezdy. Neuměla jsem si představit, jak je zvládnu, docela mě děsily.

Dnes říkám chvála kruháčům až na tu pivní zátku U Nudle, jen ty přechody hned u výjezdu mi k srdci nepřirostly.

Den Dé byly zkoušky. Teorie se dá zvládnout, jsem dost stará a ostudu si dělat nemusím, přijdou horší časy - jízdy.

Taky ano, komisař byl prostě komisař a couvání opravdu není moje silná stránka, tak to bylo až na podruhé, ale heuréka, mám řidičák.

Co teď?

Mám řidičské oprávnění, ale v rodině je jedno auto a s ním jezdí moje drahá polovička,

a protože ho potřebuje k vykonávání zaměstnání, jsem odkázaná jen na nějaký ten víkend. Není mi dvacet, abych se časem vyjezdila a při pohledu na silnici a ten proud aut, co se valí a valí...

Musím něco podniknout. Dostávám nápad, a jelikož jsem docela rozhodná a umíněná, jdu ho realizovat. Proberu si to sama se sebou, navštívím svou banku a je to. Koupím si svoje vlastní.

Doma si mysleli, že jsem se zbláznila. Jenže autoškola vás skoro nic nenaučí, snad jen ty dopravní značky. Opravdu je to tak, je to jen lehká příprava na to docela náročné, co vás čeká, až sednete sami do auta, myslím skutečně sami, bez pedálů a brzdy instruktora. Tímto nechci poškodit jméno autoškol, jsou i nadaní jedinci.

Tak jak z toho, nemůžu poškodit auto, které nás živí, znáte to, lpí se na něm, kontrolují se škrábance, parkuje se co nejdál od sousedů a já začínám. Třeba ho někde odřu, budu blbě řadit a takové ty začátečnické chyby, co určitě přijdou.

Je hezky, objedeme pár autobazarů, chtěla bych se mrknout na ceny. Nejsem žádný znalec, ale určitou představu mám. Jedeme a moje drahá polovička se tváří nevěřícně, co že to chci spáchat. Vždyť máme auto, můžeš si ho půjčovat. Obcházíme dva týdny bazary, je to docela náročné, nic jsem si nevybrala. Zítra je sobota, pojedeme znovu okouknout zaparkovaná auta, která pečlivě umytá a naleštěná lákají zákazníky.

A je to tady, dnes prostě bez auta neodejdu, vlastně neodjedu. Nikdo neví, že mám sebou v kabelce vybranou celou částku peněz, co jsem ochotna zaplatit.

Chci malé autíčko. Vždycky se mi líbil Ford Ka.

Co nevidím na plácku autobazaru, svítivě žluté Káčko, limitovaná edice, prostě jdu se podívat blíž a blíže. Technik hned nabízí zkušební jízdu. Sedám si do autíčka, ve skutečnosti se cítím jak na kolotoči, v malém elektroautíčku. Na jízdu jede muž, nemám odvahu a čekám, až se vrátí. Dopředu tuším, že to není ono, že je to příliš malé a žádná pořádná bezpečná ochrana řidiče ani spolujezdců.

Rozhlížím se dál a vidím ho. Červené, třídveřové, přesně to, co jsem si představovala. Prostě je to něco jako láska na první pohled. Zamlouvám si ho, chci, aby si motorovou část prohlédl někdo, kdo tomu trochu více rozumí. Vytáhnu z kabelky příslušný obnos, jako zálohu, a druhý den mi ho přivezou domů. Neměla jsem odvahu odvézt si ho sama z bazaru.

První moje jízda v mém autě. Zážitek na celý život. Něco jako orgasmus? Ne, zpocená záda, vyvalené oči na silnici, všechny přechody, značky a cyklisty – moje noční můra snad ještě dnes.

On už vedle vás nesedí žádný instruktor, který by šlápl na brzdu, když se něco nepovede. Zvládla jsem to. Jela jsem úplně sama, nikoho jsem nepřejela ani nenabourala. Začala jsem jezdit a bác ho. Onemocněla jsem a nemoc v délce tří měsíců vykonala své. Zase jako začátečník. Jedu, nervózně si nahlas počítám. Přišla jsem na to, že mě to uklidňuje. Dokázala jsem to dotáhnout i na dvě stovky – to počítání, než se ve mně všechno zklidnilo, puls se usadil a dokázala jsem vše vnímat jako řidič.

Mám plán. Jezdím denně do práce, stejná trasa, chtělo by to něco vymyslet.

Jedu do Kraslic, pravíc jednoho dne manželovi. Po třech týdnech ježdění do práce jsem se chtěla projet. Nenechám se přesvědčit, jedu. Vzala jsem si sebou jen naší fenku malého knírače a jedeme. Moje úchylka, že se bojím odbočit doleva, tady neměla šanci.

Cesta je převážně s odbočováním vpravo. Znám ji, snad to zvládnu. Vyjíždím ráno v sobotu v půl sedmé, nebude jezdit tolik aut. Jsou prázdniny. Cesta plyne jak líná řeka, nikde žádná překážka, prostě paráda. To, že mě před sebou tlačil asi třicet kilometrů kamion, který neměl být ani na silnici, je malý detail. Nedala jsem se. Neměl šanci mě v těch serpentinách za Kláštercem předjet.

Přijíždím k Varům. Ještě po staré silnici, rozkopáno, samé stavební stroje, co budu psát. Nějak jsem to prokličkovala, najela na odbočku a hurá dál. Dojela jsem do vesničky Jindřichovice a radostí, že jsem přežila, jsem si dala kouřovou pauzu. Byla jsem uprostřed léta tak vymrzlá, že mi to ani nechutnalo.

Dále to už byla celkem pohoda. Jen Kraslice toho měsíce rozkopali a pokládali kanalizaci, po mírných dopravních kličkách jsem zvládla i tuhle překážku. Jestli jsem jela podle ukazatelů objížďky nevím, ale jednosměrky to určitě nebyly a pokutu jsem žádnou nedostala.

Cesta obráceným směrem taky ušla, dojela jsem zpět bez újmy na zdraví.

Pomalu jezdím dál. Určitě nebudu žádný super řidič, ale dojedu si, kam potřebuji.

Jo a taky už mám svůj „Pražákův sloupek“. Nalézá se u vrat knihovny. Podařilo se mi ho nabourat a poničit si část pravé strany auta, jednoho tmavého listopadového dne prvního roku ježdění. Bolelo mě to, víc než to auto. Rozbité boční zrcátko jsme přilepili vteřinovým lepidlem, aby auto kosmeticky neutrpělo. Nedá se s ním pohnout, ale dříve prý auta žádné takové vymoženosti neměla a taky se jezdilo.

Syn pravil:“Když nejde o život, jde o ho…,proto máš svoje auto, abys trénovala.“

Jezdím až na výjimky dennodenně. Je pravda, že mám o něco větší spotřebu, jak si občas zajedu, abych mohla zabočit doprava. Dnes už se to týká hlavně nepřehledných a frekventovaných křižovatek. Zase to má jednu výhodu, neustále trénuji mozek, vím dopředu kudy jet, čemu se vyhnout a když je nezbytí, nedělá mi problém zaparkovat u zadních dveří a kousek se projít, vždyť i sportovat by se mělo.

Toužíte po řidičském průkazu, neodkládejte rozhodnutí, jděte do toho hned.

...tato povídky vyšla knižně - Naše patálie a lapálie od J. Křížové (upravena do spisovatelského slohu)