Život lidský je pomíjivý a naše vzpomínky také.

Za dnešních podmínek, kdy všichni davově zapalují svíčky, dělají nominace hodné plaček první třídy, si nemohu nevzpomenout na paní Olgu. Na tu podle mého názoru skvělou ženu, plnou trpělivosti a síly podporovat svého muže i trpící. Na ženu, která když umírala, byla sama.

Kdo si v dnešní době vzpomene?

Truchlení je potřebné pro to, abychom se mohli rozloučit s našimi blízkými. Ale jaký smysl má davové truchlení? Budeme se všichni předhánět, kdo si dané osoby více vážil? Nebo se snad bojíme říct, že někdo známý pro nás osobně neznamenal nic? V den davového truchlení se nesmí říct ani pravda, která je jindy tolerovaná, všichni musíme chodit po špičkách. 

Jsem snad horší člověk, když mě toto nedojímá?

Ptala jsem se lidí, proč takto truchlí a odpovědi byly podobné: byla to velká osobnost, symbol, na západě si ho váží. Ale jsou to důvody truchlení? Navíc, kdo určuje, jaká osobnost je natolik velká, aby byla hodna takových reakcí? Myslím, že o tom nerozhodujeme my, ale spíše čas a ten nahoře.

Proč truchlíme za někoho, na koho jsme si za poslední rok třeba vůbec nevzpomněli? Snad ne proto, aby se na nás nekoukali ostatní divně.

Truchlení si má každý odbýt ve svém nitru a s blízkými.

Proto já osobně vzdávám hold paní Olze, která pro mě byla silnou osobností a vzpomenu si na ni nezávisle na médiích.

Samozřejmě nechci kazit náladu těm, pro které byl pan V.H. osoba blízká a ne jen symbol a veřejný činitel.

Trocha zamyšlení je i v mé nominaci: Psychologie davu